Renáta Fučíková: Za znak češství nepovažuji náš jazyk


Renata Fučíková. Foto: archiv R. FučíkovéPatří dnes k nejúspěšnějším českým ilustrátorům. Patří k píšícím ilustrátorům. Její díla objímají obrovský snop témat a šokují precizností nejen domácí publikum. Kdysi se takovým lidem říkávalo renesanční osobnosti.

 

 

Kdy vás prvně oslovila kniha s ilustracemi? 

Začala jsem číst už ve třech letech, patrně i díky bohatě ilustrované sbírce básní Josefa Kainara. Milovala jsem jeho říkadla, znala jsem je nazpaměť. Ve chvíli, kdy se mi nikdo z dospělých nemohl věnovat, vzala jsem si knihu s ilustracemi Zdeňka Seydla a začala ukazovat a rozeznávat v řádcích veršů jednotlivá písmena. Naučila jsem se číst sama díky Seydlovi. Mou první milovanou knihou byly Petiškovy Staré řecké báje a pověsti s ilustracemi Zdeňka Sklenáře. Rozhodla jsem se, že je nahradím svými, bylo mi tehdy pět let. Obrázky kreslené fixami a propisovačkou jsem pak sešívala do svazečků. Třetí jméno je Gustave Doré. Dědeček měl v knihovně jeho nádherné reprezentativní vydání Bible. Tahle fáze přišla zhruba v první třídě – a opět jsem kreslila cykly, tentokrát biblických ilustrací.

 

Vidíte mezi svými předchůdci nějaké skutečné ilustrátorské eso?

Nedokážu vybrat jedno jméno, s přibývajícím věkem se mi neustále měnil úhel pohledu a priority. Nerada bych zapomněla třeba na Vladimíra Fuku, Jiřího Kalouska, Zdeňka Mézla, Václava Kabáta, Jindřicha Kovaříka, Oldřicha Jelínka, Jaromíra Vraštila... A určitě jsem neuvedla všechny. Byli jsme ilustrátorskou velmocí. Do světa jak literární, tak i výtvarné tvorby pro děti před revolucí unikalo mnoho velikánů. Knihy tehdy byly buď krásné, nebo ošklivé. Byla to doba, kdy se literatura nedělila na „komerci“ a na ty „nezávislé“. Proto ani dnes nehodlám knihy takhle dělit. Pokud se má kniha dostat k jakémukoliv publiku, musí být vyrobena v určitém nákladu, musí být distribuována, případně i propagována – a být na prodej. Každá kniha, která se prodává, je vždycky komerčním projektem, byť byla vytištěna v malém nákladu. Pojem „komerční“ tedy nemám ráda a snažím se ho v našem oboru nepoužívat. Mým krédem je dělat krásné knihy pro široké publikum. Knihy vstřícné, ale výtvarně hodnotné. A k témuž přístupu vedu i svoje studenty. 

 

Díky ilustracím jsou pro mne vaše knihy plné nových, do té doby nepoznaných úžasných gest, hudby, kterou nemusel ani nikdo hrát, plné nových slov, která nikdy nebyla napsána, ale dají se „vyčíst“ z čar. 

Mě vážně těší, že tohle dokážete z mých ilustrací vyčíst, k většině svých činností totiž přistupuji intuitivně. Některé děje vnitřně prožívám – třeba s Antonínem Dvořákem jsem stárla, postonávala, a nakonec i umírala. Stejně tak s Kafkou. Na konci práce nad knihou o něm jsem měla takovou zvláštně komplikovanou chřipku, kdy jsem nemohla vůbec mluvit, jen těžko jsem cokoliv pozřela – jako bych prožívala jeho bolestné umírání. A hudba, o které jste mluvil, je mi blízká: léta jsem hrála na trochu exotický nástroj – na dudy. Díky nim jsem prošla různými soubory, kapelami, i folkovými a rockovými, hrála s Pražským výběrem, se skupinou Nerez, s divadlem Sklep, v divadle Petra Lébla. Nakonec zvítězila práce ilustrátorská, ale pohybový a muzikantský cit mi trochu zůstal, snad se otiskuje i do mých knih?

 

Do současné doby je vaše jméno v tiráži více než šedesáti knih. U mnohých jste nejen autorkou ilustrací, ale i autorkou textu. Jak to vlastně vše začalo? 

První mou výraznější ilustrovanou knihou byly Letopisy Narnie. Bylo to hned po převratu, všech sedm dílů vyšlo v podobě paperbacku. První autorskou knihou pak bylo v polovině 90. let převyprávění starozákonních příběhů pro zmíněného francouzského nakladatele. K ilustracím, které mají v této knize nosnou úlohu, jsem napsala i stručné texty. Kniha získala významné ocenění na bienále ilustrací v Teheránu. Na pár let jsem se pak odmlčela, narodil se mi syn. Toužila jsem po dítěti, ale nechtěla jsem zanedbávat práci. Tehdy jsem ilustrovala do dětských časopisů, dělala jsem hlavně komiksové adaptace. K většímu výkonu jsem se rozpřáhla až v roce 2003 nad zakázkou ze slavného tchajwanského nakladatelství Grimm Press, bylo to převyprávění opery Madam Butterfly. Pak už následovala série ryze domácích, českých knih.

 

Vaše knihy o velkých osobnostech českých dějin Ludmile, Václavu, Karlu IV., Husovi, Chelčickém, Komenském, Dvořákovi, Masarykovi se setkaly s nemalým ohlasem nejen doma, ale staly se populárními mezi českými krajany po celém světě. 

Celá léta jsem se považovala za kosmopolitu. Ale témata, která ke mně přicházejí zvenčí i zevnitř, jsou s postupem času povětšinou česká, patrně je to dáno zralostí a věkem. Za znak češství ovšem nepovažuji náš jazyk, přestože se skláním před úsilím národních buditelů, kteří nám ho zachránili a udrželi. V otázce národa a národní identity ctím domov. Krajinu, v níž žili naši předkové. Prostor, který společně sdílíme po tisíciletí. Políčka a louky, houževnatost, předávání příběhů a tradic. Vím, že je to ideální představa. Ale řekněte sám: nevybaví se vám podobný obraz při slově domov?

 

Celý rozhovor najdete v tištěných Literárních novinách 2/2019.

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB