„Český Solženicyn“ Karel Pecka kázal vodu a vodu také pil


Daniel Pagáč s manželkou připravili a sami vydali obsáhlý výbor z díla Karla Pecky. Foto: archiv D. Pagáče„V jeho knihách je zaznamenán život, který nedovoluje být zamlčen. Který patří k osudům zdejší země. Který měl svou krutou cenu,“ napsal v nekrologu Karel Šiktanc o spisovateli Karlu Peckovi (1928–1997). Přes nepopiratelné literární kvality a zmíněnou provázanost s našimi dějinami je dílo tohoto autora málo připomínané a vydávané.

 

Právě to přimělo jednoho z obdivovatelů jeho textů i životních postojů, aby bez předchozích editorských či nakladatelských zkušeností vydal spolu s manželkou obsáhlý výbor z Peckovy tvorby. Jeho jméno je Daniel Pagáč a dotyčná kniha nese název Souhvězdí Gulag Karla Pecky.

 

Nemohu jinak – abych citoval motto vašeho projektu – a musím se zeptat, co vás s manželkou přimělo k tomu, pustit se bez předchozích zkušeností do přípravy tak náročné a objemné publikace a jejího vydání vlastním nákladem?

Ten obrovský rozdíl mezi kvalitou díla Karla Pecky na jedné straně a povědomím o něm na straně druhé, dluh vůči němu. Představa, že se o něm téměř nic neví, nám silně vadila. Když Bohumil Hrabal řekne, že Karel Pecka je korunní princ české prózy a Václav Černý ho označí za současného nejvýznamnějšího českého prozaika, tak s tím prostě musíte něco udělat. Srovnejme si renomé Jiřího Ortena, kterého věhlasný kritik a literární vědec Černý obdobně pasoval na nejvýznamnějšího moderního básníka – Cena Jiřího Ortena, Ortenovo náměstí, naproti tomu téměř nulové povědomí o Karlu Peckovi. Filosof Daniel Kroupa říká, že kdyby Pecka byl z jiného národa, byl by dnes světovým spisovatelem.

My jsme navíc se ženou měli možnost poznat Pecku osobně, když jsme se s ním ještě jako studenti potkali „náhodou“ ve vlaku. Jel za maminkou do Českých Budějovic a my ho poznali podle fotografie na Motácích nezvěstnému. Za dva roky pak přišel na naši svatbu v Břevnovském klášteře a věnoval nám čerstvě vydaný román Štěpení. Když nás před čtyřmi roky napadlo výbor z jeho díla vydat, pochopil jsem, že naše setkání v roce 1991 zřejmě nebyla náhoda.

 

Kniha nakonec vyšla loni na podzim u příležitosti 90. výročí narození Karla Pecky (6. 12. 1928 – 13. 3. 1997). Je vcelku překvapivé a smutné, že to byla po dvaceti letech první česká publikace věnovaná tomuto autorovi či jeho tvorbě...

V porovnání s velikostí a významem jeho díla je to smutné, ne-li přímo tragické. Důvodů bude jistě více. Jedním z nich je podle mě těžkost tématu. Lidi nechtějí, aby se jim připomínalo, co se tady dělo za komunismu a jak strašné to mohlo být, alespoň pro někoho. Snaha o vytěsnění špatného svědomí. Navíc on byl ke komunistickému režimu nekompromisní a opíral se při tom o nezpochybnitelnou životní zkušenost. Dnes bychom řekli, že měl silnou integritu, tedy soulad mezi názory a skutky, zkrátka dělal to, co říkal – kázal vodu a vodu také pil. S takovým postojem je zřejmě obtížné dosáhnout masové popularity.

Smyslem vydání této knihy je vrátit či spíše dostat Karla Pecku na místo v české literatuře, které mu náleží. Souhvězdí Gulag je myšleno jako pocta Mistrovi, pomník skutečnému velkému umělci.

 

Názvem Souhvězdí Gulag Karla Pecky zjevně odkazujete k Solženicynovi...

Karlu Peckovi se jednak přezdívalo „český Solženicyn“ (Jiřímu Stránskému zase „usměvavý Solženicyn“), jednak se slovo GULAG pojí se Sovětským svazem, Sibiří, něčím vzdáleným, co se nás až tolik netýká. Ale ten GULAG – přesněji řečeno komunistický koncentrační tábor – byl nejen na Kolymě nebo v kazašské stepi, ale taky šedesát, sto kilometrů od Prahy. GULAG byl Stalinův export, který jen u nás měl na svědomí stovky tisíc zničených a miliony poznamenaných životů. „Souhvězdí“ pak jako symbol komunismu představuje všechny ty lágry, vězení, vyšetřovny apod. Hvězda je rovněž ústředním motivem ilustrací Miloše Kotka, který svými originálními kresbami knihu vyzdobil.

 

Coby autory doslovů k jednotlivým částem svazku s vybranými texty Karla Pecky se vám podařilo shromáždit pestrou sestavu zvučných jmen z převážně mimoliterárních kruhů, od socioložky Jiřiny Šiklové přes biskupa Václava Malého až po psychiatra Cyrila Höschla. Podle čeho jste je vybírali? A odmítl někdo z vámi oslovených do knihy přispět?

Pár lidí odmítlo, ale nebylo jich mnoho. O to více si člověk cení těch, kteří se k projektu připojili. Důležité bylo, aby se jednalo o morálně respektované významné osobnosti a zároveň aby měli profesní nebo lidský vztah k danému tématu či autorovi. Jiřina Šiklová tak zpracovala téma socializace po propuštění z vězení, Eva Jiřičná emigraci, Václav Malý estébáky, Petr Pithart žil mnoho let na Malé Straně, Jiří Stránský byl dobrý přítel Karla Pecky – vzájemně si četli povídky v lágru na Bytízu –, Hana Gerzaničová je světová, i když u nás málo známá, česko-australská básnířka, filozof Daniel Kroupa rozebral vrcholné dílo Karla Pecky, Cyril Höschl se zamyslel nad člověkem v mezní situaci – uprchlým i zůstavším vězněm –, Jiří Padevět napsal předmluvu na téma pravdy. Objevné a obohacující bylo pro mě poznání, že čím větší osobnost, tím příjemnější, velkorysejší a otevřenější člověk.

 

Mě trochu překvapila absence filmového a literárního kritika Jana Lukeše, který v roce 1998 vydal pod názvem Hry doopravdy knižní rozhovor s Karlem Peckou a je také autorem monografie Stalinské spirituály: zkušenost politických vězňů 50. let v české próze (1995), pojednávající mimo jiné právě o Peckovi.

Jana Lukeše jsem také oslovil, dokonce jsme dle původního záměru chtěli do výboru zařadit Hry doopravdy – vynikající, nepovrchní rozhovor s Karlem Peckou odkrývající podrobnosti o vzniku jednotlivých knih i o autorově životě. Pan Lukeš bohužel odmítl, ale popravdě řečeno nedivil jsem se mu. Představte si, že za vámi přijde člověk, který nemá v oboru žádné zkušenosti, s představou, že chce vydat devět knih v jednom svazku, a ještě od autora, jehož poslední kniha vyšla před dvaceti roky. Jako profesionál musel mít k našemu záměru pochopitelnou nedůvěru. Jana Lukeše jinak považuji za vynikajícího literárního vědce a předního odborníka na díla Karla Pecky a Jiřího Stránského – extrovertního dvojčete introvertního Karla.

 

Daniel Pagáč na křtu Souhvězdí Gulag Karla Pecky v Knihovně Václava Havla. Foto: archiv D. PagáčeBezmála tisícistránkový svazek obsahuje celkem 4 romány (Motáky nezvěstnému, Horečka, Veliký slunovrat, Štěpení), 3 povídkové soubory (Na co umírají muži, Malostranské humoresky, Svůdnost černé barvy), 1 básnickou sbírku (Rekonstrukce) a 1 samostatnou povídku (Čtvrtý vítač). Podle čeho jste zařazené texty vybírali?

Kniha obsahuje převážně prózu vztahující se k období vlády komunistů v bývalém Československu. Jednotlivé texty jsou řazeny podle období, kdy se odehrává děj, začíná se tedy v padesátých letech v pracovních a trestních táborech. Poslední částí je dvojromán Štěpení, kde probíhají dva paralelní děje – jeden za třicetileté války, druhý v roce 1968. Mimo prózu, pro dokreslení rozsahu autorova záběru a schopností, obsahuje Souhvězdí Gulag sbírku básní Rekonstrukce (syrová poezie psaná dvacetiletým klukem v lágrech Nikolaj, L a Bytíz) a povídku Čtvrtý vítač.

Souhvězdí Gulag Karla Pecky se dá vnímat i jako kronika čtyřiceti let socialistického režimu vyobrazená na příbězích konkrétních lidí. Jejím podtitulem by mohlo být: Vše, co chcete vědět o realitě komunismu v praxi, najdete v této knize. Tomu odpovídá i obsah svazku.

 

Zmíněnou povídkou Čtvrtý vítač, charakterizovanou jako „kafkovská povídka o fungování státní (sic!) bezpečnosti“, odkazujete na tradovaný kafkovský charakter určité oblasti Peckovy tvorby. Například literární vědec František Kautman však v této souvislosti uvádí jako příklad jeho novelu Pasáž. Proč tedy právě tato povídka?

Čtvrtý vítač je vtipná, svižná, nápaditá a brilantně vypointovaná povídka. Zařadili jsme ji spíše pro zpestření převažující realistické prózy. Nebylo naším záměrem a ambicí vydat jednosvazkové kompletní dílo, těch 996 stran se blížilo i hranici vazačských možností, vzniklo z původních 1700 stran knih vydaných jednotlivě.

 

Když už jsme u literární vědy – v knize najdeme také studii Václava Černého Románový svět Karla Pecky v paralelách tragiky a antického mýtu, věnovanou především Peckovým románům Štěpení a Motáky nezvěstnému. Tu jste se rozhodli do svého čtenářského (ne-kritického) výboru zařadit z jakého důvodu?

Václav Černý je jedním z nejvýznamnějších českých literárních vědců v naší historii a považoval bych za chybu, kdyby jeho pojednání o Karlu Peckovi nebylo v Souhvězdí Gulag uvedeno. S erudicí založenou na obrovských znalostech světové literatury (používá argumenty Victora Huga směrem k Emilu Zolovi) v ní obhajuje Peckův realismus a naturalismus jako případný a odpovídající. Černý, který před válkou sdílel kancelář s Karlem Čapkem, měl velmi vysoké nároky a jen tak nějakým „pisálkem“ by se nezabýval. Jeho názor posílil moje přesvědčení, že Karel Pecka je výjimečný spisovatel a že „z průčelí moderní české prózy ho stěží někdo vypudí“.

 

Tvorba Karla Pecky je neoddělitelně spjata s jeho nelehkým osudem dlouholetého politického vězně, později zakázaného autora a disidenta. Jak napsal ve svém nekrologu Karel Šiktanc: „Psal, co žil. Psal, co byl. Tedy těžko...“ Neuvažovali jste o zařazení nějaké obšírnější biografie, než jakou si čtenář může poskládat z jednotlivých doslovů?

Jsem toho názoru, že pokud chcete spisovatele poznat, pak nečtěte o něm, ale od něj, tedy jeho dílo, to, co sám napsal. Jsem přesvědčen, že po přečtení Souhvězdí Gulag budete Karla Pecku znát velmi dobře a z mnoha úhlů. Jinak jako biografický zdroj doporučuji již zmiňované Hry doopravdy od Jana Lukeše, které bych doplnil knihou rozhovorů s Jiřím Stránským od téhož autora, jež nese název Srdcerváč.

 

Která část literárního díla Karla Pecky je vám osobně nejbližší?

Těžká otázka, na kterou by profesor Höschl odpověděl „v první řadě a především – cokoliv.“ Já osobně zmíním tři věci…

1. Na co umírají muži – syrové povídky z českého gulagu, působí svou autentičností a sugestivností. Při čtení povídky Měsíční světlo je vám zima, máte hlad, přemýšlíte nad smyslem života a říkáte si Proč? A jste rád, že se vás to netýká. U povídky Jistota, jejímž tématem je zrada a smrt vězňů, vzpomínám na zesnulého primáře Kozu, který místo slova člověk používal někdy výraz krvelačná opice.

2. Štěpení – dvojromán, u kterého mám sklony číst pouze linii z třicetileté války a tu druhou z období kolem roku 1968 vynechávat. Příběh Valdštejnova kurýra Rašína z Rýznburka je tak strhující, že vše ostatní člověka zdržuje. Fajnšmekrům mohu tak doporučit čtení knihy na tři způsoby: vcelku, pouze historickou nebo současnou linii.

3. Motáky nezvěstnému – autorovo vrcholné dílo, autobiografický román, k jehož napsání byl Karel Pecka paradoxně přemluven svými přáteli, aby bylo zaznamenáno, co se v 50. letech dělo v komunistických koncentračních táborech. Román můžeme vnímat i jako pokračování Dostojevského Zápisků z mrtvého domu po sto letech. Srovnání vám vyrazí dech. Solženicyn, Pecka, Šalamov na jedné, Dostojevského carské vězení na druhé straně. Sto let rozdílu v čase, tisíc let rozdílu v důstojnosti člověka, bohužel ve prospěch doby Fjodora Michajloviče. Zakladatel moderního románu Henry Fielding okolo roku 1750 ve svém stěžejním díle Tom Jones, příběh nalezence vysvětluje, proč je každá první kapitola všech 18 knih románu psána formou úvahy. Příběh se prý dá snadno napodobit, zatímco na úvahu musíte být chytrý. Motáky jsou kombinací skutečných příběhů a skvostných úvah o smyslu života, zradě, přátelství, solidaritě, ale také o hladu a dalších „banálních“ maličkostech, jako jsou teplo, voda a vzduch. Nevím, jestli Pecka Fieldinga četl, ale jím uváděné parametry kvalitního románu do puntíku splňuje.

 

Souhvězdí Gulag Karla PeckyA čím by mohl podle vašeho názoru oslovit současnou mladou generaci?

Jedna z životních zásad Karla Pecky, kterými se řídil, vycházela z jeho odpovědi na otázku: Proč se v určité situaci zachovat čestně? Rozumějme pro sebe nevýhodně. Jeho odpověď zněla: „Nemohu jinak“. To znamená, že má smysl držet nějaké hodnoty, i když za takový postoj zaplatíte nemalou cenu. Jiří Stránský mně opakovaně připomínal, abych uvedl, že Karel Pecka byl skaut a že to byly právě skautské zásady, jako jsou „pomáhej slabšímu“, „mluv pravdu“ apod., kvůli kterým si v životě tolik vytrpěl. Měl zato čisté svědomí a mohl si sám sebe vážit, a to není vůbec málo.

 

S dosavadním ohlasem knihy jste spokojeni?

Na nezájem si nemůžeme stěžovat. Příznivce Karla Pecky Souhvězdí Gulag velmi potěšilo, noví čtenáři ho poznávají díky veřejně známým autorům doslovů a prostřednictvím velkého množství článků, které o knize stále vycházejí. Skvělou práci odvedla i Česká televize, která odvysílala 25. 11. 2018 v Událostech reportáž, kde Karla Pecku srovnává s ruským nobelistou Solženicynem a připomíná udělení Státního vyznamenání prezidentem Havlem. Důležité je, aby Karel Pecka vstoupil do všeobecného povědomí jako významný český spisovatel. Pokud k tomu Souhvězdí Gulag Karla Pecky přispěje, bude jeho hlavní smysl naplněn.

 

Daniel Pagáč pochází z Rožnova pod Radhoštěm, žije v Praze a pracuje v Plzni. Je absolventem Fakulty tělesné výchovy a sportu a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obor tělesná výchova – angličtina). V mládí se mimo jiné zabýval sportem, byl mistrem republiky a finalistou Světového poháru ve skocích na trampolíně v roce 1985. Dnes pracuje jako ředitel Českého národního registru dárců dřeně v Plzni. V roce 2018 vydali s manželkou Martinou jednosvazkový výbor z díla Karla Pecky pod názvem Souhvězdí Gulag Karla Pecky jako připomínku nedožitých devadesátých narozenin autora.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB