Britský spisovatel David Whiteman: Starší generace vás klidně obětuje


David Whiteman. Foto: Praha město literaturyBritský spisovatel David Whiteman (*1976) věnoval Praze už svou první knihu Léčba samoty, založenou na osobní zkušenosti, protože zde v 90. letech žil. V únoru 2018 se do Prahy opět vrátil na rezidenční pobyt – jeho dokončovaný román Černá ruka je situován do Prahy za 1. světové války, ale také do Terezína. Autora totiž zaujal příběh Gavrila Principa, který spáchal atentát na následníka trůnu Ferdinanda d´Este v Sarajevu v roce 1914, po němž vypukla 1. světová válka – a sám Princip byl vězněn a zemřel v Čechách.




Proč zrovna Gavrilo Princip?


O jeho příběh jsem se začal zajímat, když jsem hledal materiál k Ernestu Hemingwayovi a jeho zážitkům za 1. světové války. Jakmile jsem narazil na Principa, viděl jsem, že je to příběh sám o sobě. A když jsem se dozvěděl, že Princip byl vězněný v Čechách, v terezínské pevnosti, nadchlo mě to – uvědomil jsem si, že je to způsob, jak do toho příběhu vstoupit a zároveň využít svou pražskou zkušenost. Napadlo mě, že můžu vyprávět ten příběh z pohledu mladého Čecha a začal jsem se ptát sám sebe, jak asi Češi prožívali 1. světovou válku. A pustil jsem se do čtení pramenů.  


Gavrilo Princip ale není hlavním hrdinou příběhu.


Ne, můj hlavní hrdina se jmenuje Lukáš Beneš a jeho otec je v době 1. světové války ředitelem terezínského vězení, což pro mě představuje způsob, jak dostat Lukáše do Principovy blízkosti. Lukáš má otce, matku, mladší sestru a staršího bratra, který přijde ve válce o život. Lukáš je velice inteligentní student s velkou budoucností před sebou, a je také vynikajícím hudebníkem, hraje ve smyčcovém kvartetu na housle.


Některé scény se odehrávají ve Stavovském divadle. Jak se vám psalo o hudbě?


Těžko. Na druhou stranu, původně jsem chtěl mít hlavního hrdinu – fyzika. Strýc mé ženy dostal před pěti šesti lety Nobelovu cenu za fyziku. Stačilo si ale přečíst několik jeho prací, abych viděl, že tudy cesta nepovede. Záleželo mi především na tom, abych mohl psát o I. světové válce, protože ta vlastně způsobila, jací jsme, proč děláme věci, jak je děláme. Když se snažíte pochopit I. světovou válku, můžou vás pohltit detaily, já jsem chtěl ale především pochopit, proč lidé bojovali, proč se vydávali na ta jatka. Co se týká literatury o 1. světové válce, přečtete si jednu klasickou knihu a zjistíte, že si musíte přečíst ještě další, a ještě jednu… Potřeboval jsem tedy něco, co by poskytlo mému příběhu určitou vnější perspektivu, a myslím, že hudba v sobě dokáže postihnout opravdu hodně z lidské skutečnosti. Je to jeden z prvotních kódů, ve kterých se snažíme pochopit naše emoce a svět kolem nás.


K čemu jste došel ve svých úvahách, proč šli lidé do války?


Věděl jsem, že Češi do ní museli odjet, a v podstatě by radši bojovali za druhou stranu. A čím víc jsem se nořil do české historie, tím víc mě fascinovalo, co tehdy Češi museli prodělat. A pak, po ruské revoluci, mnozí doufali, že české legie v Rusku by mohly znovu otevřít východní frontu. Vzhledem k tomu, o jak malou skupinu lidí šlo, byly jejich bojové úspěchy ohromující.  


Váš hrdina Lukáš také musí narukovat?


Otec Lukáše se rozhodl syna před válkou zachránit. Pošle ho do Terezína, který se na začátku války zaplnil, byly v něm stovky vězňů, například váleční zajatci z východní fronty. Musely se stavět další a další baráky. Lukáš má na starosti samotky a právě tam se setká s Principem. Jedna z historických skutečností, kterou jsem do příběhu vnesl, spočívá v tom, že v Terezíně sloužil vídeňský lékař Martin Pappenheim, který se pokusil zdokumentovat, co měl Princip na srdci; moc toho nebylo, ale je to jediný záznam toho, co si Princip myslel. Lukášovi je devatenáct, je tedy přibližně stejně starý jako Princip, má tvůrčí povahu a vypráví část knihy vlastními slovy. Tady jsem mohl psát jako někdo, komu bylo kdysi také devatenáct. Pamatuji se, jaké to bylo, když jsem se tehdy pokoušel o psaní; vložil jsem textu i tu sebemenší vědomost, který jsem měl. Lukáš je navíc student řečtina a latiny, takže na jeho stylu je to záměrně znát.


David Whiteman. Foto: Praha město literaturyCo mají Lukáš a Princip společného?


Lukáš v té době ještě neví, že Princip a on budou po válce na straně vítězů – Československo a Jugoslávie už jsou vlastně na dosah. Přitom je třeba říct, že Princip se nestaral, jestli jižní Slované získají království, republiku, nebo co to bude za útvar… a vlastně dostal, co chtěl.


Vy jste ovšem nesbíral materiál jen v České republice, týdny jste strávil také na Balkáně.


Ano. Pomohlo mi, že jakmile se člověk objeví v Srbsku a začne se zajímat o Principa, neustále je vystavený čtyřiadvacetihodinovým přednáškám z historie. Některé souvislosti jsou fascinující. Nástupce trůnu byl zavražděn na Vidovdan, připomínající osudnou porážku Srbů Turky na Kosově poli – je to velmi významný srbský svátek. Císařská moc projevila značnou necitlivost, když datum návštěvy určila právě na ten den, jak už tak imperiální úřady bývají necitlivé – a pokud jste příslušník podrobeného národa, jak to můžete nevzít úkorně?


Takže jste se dokázal do Principa vcítit?


Vydal jsem se dokonce pěšky po stejné cestě z Bělehradu do Sarajeva, kudy Princip propašoval před atentátem zbraně. Šel jsem přes vesnice a malá městečka, všude se mnou lidé o Principovi diskutovali, jenže jakmile jsem přešel hranice do Bosny – už to nikoho nezajímalo. Je to škoda, protože na atentátu se podíleli i muslimové, i jeden Chorvat, brali to prostě jako útok na císařskou moc. A ta odpověděla se vší seriózností. Principa nepopravili jen proto, že byl o něco mladší, než předepisoval zákon. Tvrdé podmínky věznění ale zhoršily jeho tuberkulózu, na kterou nakonec v Terezíně zemřel.


Pokud člověk píše o Terezíně, nemůže se asi vyhnout tomu, co se v něm odehrálo o dvacet let později.


Historie Terezína za 2. světové války vás nemůže osobně nezasáhnout. Ty události ale vrhají stín jen jedním směrem. Lidé za 1. světové války je ještě nemohli předjímat. Musíte být vůči tomu citlivý, ale nesmíte pozdější historii dovolit, aby zavedla váš příběh svým směrem.

 

Myslíte si, že vaše kniha může přinést varování před tím, co by se mohlo stát v budoucnu?


Jestli má mít 1. světová válka pro nás nějaké poselství, patří mladé generaci. Na frontě byli a o život přicházeli mladí lidé, byla to jejich válka a jejich zkušenost. Starší generace, ty je tam bez skrupulí posílaly. Když se podíváte na to, jak byly královské rodiny v Evropě spřízněny, mohli své spory vyřešit během jedné společné večeře, místo aby se obětovaly miliony lidí.  To poselství může snad spočívat v tom, že starší generace za vás žádný problém nevyřeší a celkem bez výčitek svědomí vás nechá jít na smrt. Totéž se týká třeba i globálního oteplování a klimatických změn, které na starší generace prostě nedopadnou.


Vaše knihy jsou spojeny s metropolemi, vy sám ale z Londýna nepocházíte?


Pocházím z anglického venkova, z takové nedotčené, rurální oblasti. Dnes se jedná o vyhledávanou turistickou destinaci, když jsem tam ale vyrůstal, vypadalo to jinak. Ta krajina se tehdy daleko víc využívala zemědělsky. Je tam velmi malebně.


Bylo to stimulující, vyrůstat tam?


Stimulující? Ne. Ale nedostatek stimulace může povzbudit kreativitu. Mám bratra a sestru, ovšem jsou o dost starší než já. Žil jsem si docela šťastně sám pro sebe. Mí prarodiče bydleli v domku na opačném konci naší zahrady, takže jsem mohl běhat mezi naším domem a tím jejich. Zažil jsem dětství bez nejmenšího rizika, mohl jsem si jezdit na kole, jak jsem chtěl, prostě svoboda po vesnicku.


Kdy jste přijel do Prahy prvně?


Bylo mi čtrnáct, vedle nás bydlel můj nejlepší kamarád. A když proběhla Sametová revoluce, přiběhl a zabušil na naše dveře: Železná opona je pryč, všechno se změnilo, a my se tam musíme dostat! O řadu měsíců později jsme se tam s tím kamarádem skutečně vydali, autobusem, a kromě výletu do Francie to bylo poprvé, co jsem se dostal z Británie do zahraničí. Projeli jsme část kus Francie, pak část Belgie, potom velký kus Německa, a pořád toho nebylo moc k vidění, protože dálnice vypadají všude stejně, a pak… pak tu bylo Československo. Vypadalo úplně jinak a nadchlo mě. Vrátil jsem se sem co nejrychleji, jak to jenom šlo. Našetřili jsme si peníze, jak se dalo, a přijeli jsme na delší dobu – to mi bylo devatenáct.


Vaše první kniha Léčba samoty se odehrává v Praze té doby. Bývá označována jako thriller.


Je to thriller, tak se o tom píše, myslím si ale, že se ta kniha se dá vnímat několika způsoby. Když jsem sem v devatenácti přijel, nevěděl jsem vlastně, co bych měl dělat – byl jsem si jenom jistý, že by to mělo být něco tvůrčího. Myslel jsem si tehdy, že musím mít nějaké umělecké nadání. Vždycky jsem snil, že se stanu muzikantem. Jenže v tom období jsem si musel přiznat, že nemám žádný hudební talent. Což je drtivé. Navíc, přijel jsem ze země, kde jsem žádné hudebníky neznal, kdežto tady se mi zdálo, že hudba je všude. Vypravěčem Léčby samoty je Angličan Alex, kterému je něco přes dvacet a ocitne se v cizině. V Londýně potká Dominika, a Dominik je pašerák. Dominik nabídne Alexovi, že mu bude dávat peníze… a on to vezme jako příležitost. Alex je v přibližně stejné situaci, v jaké jsem byl v Alexově věku já. Tehdy jsem také ještě nevěděl, co se sebou.  



David Whiteman pobýval v Praze v rámci programu rezidenčních pobytů pro zahraniční spisovatele nazvaný Praha město literatury, který již tři roky organizuje Praha spolu s UNESCO program. Za tu dobu přivítalo hlavní město ČR na dvě desítky spisovatelů. Australan Liam Pieper a Britka Sarah Perry uveřejnili po svém pobytu knihy, na nichž v české metropoli pracovali, a v obou případech zaznamenali úspěch. Pieperův Hračkář, který se v Praze zčásti odehrává, vyšel i česky, román Melmoth (opět s pražskou tématikou) od Sarah Perry vyšel v Británii loni na podzim. Více se o projektu Praha město literatury dočtete ve speciální příloze Literárních novin a také v Literárních novinách 12/2018.  


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB