Česká literatura se úspěšně představila v Brazílii


 

Markéta Pilátová. Foto: archiv autorkyČeská republika byla loni v listopadu čestným hostem knižního veletrhu v brazilském Porto Alegre (31. října až 18. listopadu),  který patří k největším v Latinské Americe. Českou literaturu zde mimo jiné reprezentovala spisovatelka a překladatelka Markéta Pilátová, které se o své dojmy a postřehy rozhodla podělit se čtenáři Literárních novin.

 

 

Zpočátku mi to celé připadalo jako nesmysl. Nápad, že by se Česká republika mohla stát hlavní pozvanou zemí na knižním veletrhu v brazilském Porto Alegre ve státu Rio Grande do Sul. Že bychom se skutečně mohli stát čestným hostem jednoho z nejstarších latinskoamerických knižních veletrhů? Země, která loni oslavila sté výročí od svého narození, si na to ale troufla. Co na tom, že do brazilské portugalštiny – velkého jazyka globalizovaného světového knižního trhu – je přeloženo mizivé množství českých knih.

 

 

Přípravy trvaly rok

 

Hlavní heslo veletrhu. Foto: Markéta PilátováTen troufalý nápad se zrodil v hlavách generální konzulky v São Paulu, Pavly Havrlíkové, a honorárního konzula v Portu Alegre Fernanda Azeveda a já se k nim ráda přidala. Nejdřív přednáškou o české literatuře a čtením z překladu mého románu Žluté oči vedou domů (v překladu do brazilské portugalštiny Olhos da Loba) na zmíněném veletrhu v roce 2016. Touhle pilotní akcí jsme si ověřili, že spolupráce s organizátory tohoto významného veletrhu bude přinejmenším zajímavá, a pustili jsme se do toho.

 

Příprava trvala asi rok, protože organizátoři veletrhu potřebovali nejen návrhy vystoupení, čtení a přednášek, ale také velkou výstavu o České republice, český stánek a navíc také několik akcí zaměřených na českou gastronomii. Náš malý tým, tvořený generální konzulkou Pavlou Havrlíkovou a jejími spolupracovníky, honorárním konzulátem a krajanským spolkem v Portu Alegre a jejich krajanskou učitelkou a poháněný zejména nadšením a tak trochu převzatým brazilským optimismem, se dal do práce, a přestože jsme trnuli zejména z toho, že nemáme dostatek současných českých literátů, kteří by měli přeloženy knihy do brazilské portugalštiny, postupně se dal dohromady program, světe div se, dokonce tvořený současnými autory, jejichž knihy jsou přeloženy, nebo přímo napsány v brazilské portugalštině.

 

„Připrav si hlavně deštník,“ říkala mi ředitelka krajanského spolku Karin Muselová, když jsem už několikátý den říkala, že nemám na nic čas, protože si musím připravovat několik vystoupení na veletrhu. „Na veletrhu vždycky prší. Je to největší latinskoamerický veletrh pod širým nebem, na kterém vždycky prší,“ dodala chmurně. Naštěstí se její předpovědi nevyplnily a v průběhu veletržních čtrnácti dnů padaly spíš jarní teplotní rekordy. Rozsáhlý park v centru Porto Alegre, kde se veletrh už od poloviny padesátých let minulého století odehrává, jen zářil barvami květů brazilských národních stromů ipê, pod jejichž mohutnými korunami se k sobě do kruhu choulily uličky stánků a rozlévaly se do okolních ulic a dvou mohutných muzejních budov až k pobřeží řeky. Centrum města vždycky během těch prvních dvou listopadových veletržních týdnů dostane úplně jiný glanc, než je tomu po zbytek roku.

 

 

Nebezpečná centra měst

 

Historická centra brazilských měst jsou totiž většinou postrachem všech návštěvníků a centrum Porto Alegre bohužel není v tomto ohledu výjimkou. Jsou to nejnebezpečnější části měst, nejen kvůli zvýšené kriminalitě, ale právě i kvůli rozpadajícím se budovám z období secese, koloniálního baroka, nebo počátku dvacátého století, které, kdyby se opravily, vyrovnaly by se kterékoli evropské metropoli. Většinou se však památky nechají spadnout či zbourat. V lepším případě se namísto nich přímo v centrech měst postaví obří parkoviště nebo benzínová pumpa.

 

To má mnoho příčin, ale jedním z nejdůležitějších je absolutní občanská lhostejnost. Brazilci obecně v historických budovách nevidí žádnou přidanou hodnotu. Staré barabizny musejí ustoupit těm novým, tak to zkrátka v současném světě chodí. Ale s příchodem veletrhu se z centra Porto Alegre stává něco docela jiného. Kultury chtiví návštěvníci chodí nejen na literární čtení, divadla, filmy nebo koncerty spojené s veletrhem, ale jakoby na těch čtrnáct dní zasvěcených knihám objevili i historické centrum svého města, kam běžně raději ani nepáchnou. Teď nadšeně podepisují petice za jeho renovaci, nebo si sednou do kaváren vedle muzeí a zůstávají v nich i dlouho po setmění, přestože jindy od nich dostávám hrozivá doporučení, ať se večer centru raději vyhýbám.

 

Praça da Alfândega je hlavní náměstí s parkem, kavárnami a restauracemi, obklopené muzei a výstavními síněmi. Knižní veletrh se tady poprvé konal od roku 1955 a byl to celé nápad známého novináře Say Marqueze, který se dohodl s několika místními knihkupci a radnicí a založil tak jednu z nejdůležitějších kulturních akcí v Brazílii vůbec. Už šedesát čtyři let sem přijíždějí stovky spisovatelů nejen z celé Brazílie a dalších zemí Latinské Ameriky, ale i z Evropy a jiných koutů světa. Veletrh klade důraz také na dětskou literaturu a v rámci jeho literárního programu (jemuž jsou vyhrazeny první čtyři dny akce) se uskuteční stovky literárních čtení i dalších akcí spojených s propagací literatury a vzděláváním čtenářů. Od hlavní pozvané země se pak očekává, že bude prezentovat jak svou současnou literaturu a její překlady do brazilské portugalštiny, tak i svou kulturu a gastronomii.

 

Kino v bankovním sejfu

 

Na tomto náměstí se koná veletrh Praca da Alfandega. Foto: Markéta PilátováČeská účast začala ve čtvrtek 1. listopadu inaugurací výstavy věnované stému výročí založení Československa a také menší výstavou prací českého imigranta a výrazného malíře Francise Pelicheka, který se ve třicátých letech usadil v Portu Alegre a pozoruhodným způsobem zasáhl do výtvarné scény na jihu Brazílie. Českou republiku pozdravila také patronka letošního veletrhu, básnířka María Carpia. Stěžejní heslo veletrhu bylo letos „LIVRO LIVRE Mundo na praça“ tedy „Svobodná kniha Svět na jednom náměstí“ a Maria Carpi v zahajovacím proslovu řekla, že svoboda má pro spisovatele největší význam, pokud se díky psaní stává světoobčanem. Brazilci, kteří milují exotická jídla, se pak přesunuli do blízké veletržní kavárny, kde se podával guláš, který jsme spolu s ředitelkou krajanského spolku naučili vařit dva místní šéfkuchaře. Guláš se pak zapíjel pivem z místního malého pivovaru, jehož majitel si vozí slad přímo z České republiky.

 

Večer se pak promítal v pozoruhodném interiéru Cinema Santander v historické budově banky Santander dokument věnovaný Alfredu Willerovi Red Trees. Pojednává o architektovi židovského původu, který se svou rodinou přežil v Praze druhou světovou válku, pak emigroval do Brazílie a vytvořil nejen zde, ale po celém světě pozoruhodné stavby. Dokument natočila jeho dcera Marina Willer. Za zmínku stojí určitě i to, že dokument je k vidění na internetové filmotéce Netflix. A už jen fakt, že se projekce odehrávala v Cinema Santander, byl významný, protože tohle útulné kino, sídlící v nádherně opravené budově jedné z nejstarších bank a celé koncipované jako bankovní sejf, je určené zejména k mezinárodním přehlídkám artových filmů. A když za vámi zapadnou mohutné železné dveře, hned víte, že z kina teď jen tak neodejdete, ani kdyby byl film sebenudnější.

 

Druhého dne veletrhu, v pátek 2. listopadu, začala série přednášek a literárních čtení českých a brazilských autorů. Nejdříve svou knihu představily dvě pozoruhodné ženy – sestry Korečkovy. Ty napsaly v brazilské portugalštině rozsáhlou publicisticko-historickou studii Cara liberdade (Drahá svoboda), věnovanou jejich otci Zdeňku Korečkovi, který do Brazílie emigroval v roce 1953 a za války bojoval v československých jednotkách v Anglii. Poté jsem navázala přednáškou na téma emigrace v české literatuře, což se částečně dotýkalo všech knih představených ve veletržním programu – mluvila jsem zejména o Josefu Škvoreckém, Milanu Kunderovi a básníku Františku Listopadovi, který prožil mnoho let v Portugalsku.

 

Následovalo čtení a představení knihy Evy Batličkové, mladé filozofky působící v São Paulu, pojednávající o filozofu Vilému Flusserovi, který také emigroval do Brazílie. Knihu Época brasileira de Vilém Flusser (Brazilské období Viléma Flussera) recenzovaly s uznáním přední brazilské deníky a Eva Batličková si právem vydobyla v Brazílii značné renomé. Přestože se jednalo o blok čtení ne právě mainstreamových knih, publikum zaplnilo sál Muzea umění a po každém vystoupení následovala doslova palba otázek. Bylo proto těžké udržet stanovené časové limity, nicméně zrovna tohle ani účinkující, ani diváky nijak netrápilo, protože Brazilci na nějaké časové limity v zápalu zájmu prostě nemají čas.

 

Po filozoficky laděném vystoupení následovalo čtení z překladu mé básnické sbírky Detendo o vento (v češtině vyšla pod názvem Zatýkání větru). Sbírku jsem si přeložila do brazilské portugalštiny sama s pomocí literární vědkyně a básnířky Gabriely Silvy na popud nakladatelství Bestiário. Byla to zvláštní činnost a nikdy by mě bylo nenapadlo, že budu na veřejnosti číst svoje básničky zrovna portugalsky. Navíc jsem nepočítala s velkou účastí publika, ale v Latinské Americe čtenáři obecně holdují poezii mnohem více než ti evropští, a dokonce se ukázalo, že si básnické sbírky i kupují, takže jsem pak při autogramiádě podepsala několik desítek prodaných knížek, což mne vybavilo optimismem na několik dalších let dopředu.

 

 

Odvést mysl od hrůzné přítomnosti

 

Vystoupení tanečního souboru českých Němců žijících od 19. století v Brazílii. Foto: Markéta PilátováV sobotu 3. listopadu roztancovaly veletržní náměstí dvě folklórní skupiny českých Němců, žijících v horském městečku Nova Petrópolis, v jedné blízké restauraci se opět podával guláš a krajanská učitelka češtiny ze São Paula Helena Hrdličková provedla brazilské publikum tvorbou Karla Čapka a překlady jeho díla do portugalštiny. Asi největší úspěch pak mělo literárně-historické čtení z knihy Hannelore Brennerové Dívky z pokoje 28, kterou představila dcera jedné z dívek vězněných v Terezíně, o nichž kniha pojednává, Karen Zolko. Navazovala na úspěch stejně pojmenované výstavy na Federální univerzitě v Porto Alegre před dvěma lety.

 

Výstava, jež prošla mnoha zeměmi světa včetně České republiky, vypráví o dívkách vězněných v Terezíně v pokoji 28 a o jejich učitelce výtvarné výchovy Friedl Dicker- Brandeisové. Tato nadaná malířka a pedagožka je dnes považovaná za zakladatelku arteterapie. Kromě životopisných údajů a informací o hrůzách internačního tábora Terezín jsou součástí expozice také obrázky dívek z pokoje 28. Jedná se zejména o akvarely plné barev a radosti, tvořící zvláštně naléhavý kontrast k lakonickým panelům plným hrozivých faktů o holokaustu.

 

Učitelka Friedl Dicker- Brandeisová, jež prošla školou nacisty zavřeného Bauhausu, se prý snažila své svěřenkyně nejen učit malovat, ale zejména odvést jejich mysl od hrůzné přítomnosti. A pokud v ní chtěly setrvávat, měly myslet na to, jak je krásné moci malovat, nechat kroužit ruku po papíře a vnímat barvy, přátelství a umění. Říkala jim, že mají vzpomínat na to, co bylo v minulosti hezké, a myslet na to, co bude ještě hezčí v budoucnosti. Dosti odlišný postoj od praxe dnešní doby, kdy nám nejrůznější guruové vštěpují, jak důležité je vnímat pouze přítomný okamžik. Na tuto pozoruhodnou výstavu se v Brazílii – zemi, která nepoznala žádnou válku a naopak přijímala tisíce válečných uprchlíků z celého světa – při slavnostním otevření i během následujících měsíců stály dlouhé fronty.

 

Karen Zolko se svou přednáškou dojala publikum natolik, že následující diskuze se protáhla asi o hodinu. Večer se pak v nádherně opraveném divadle Theatro São Pedru uvádělo experimentální představení Birds in the house na motivy díla Franze Kafky a diváci aplaudovali několik minut ve stoje, protože kombinace prvků laterny magiky, loutek a současného baletu jim připadala impozantní.

 

Brazilcům se Švejk líbí

 

Honorární konzul Fernando Azevedi a generární konzulka Ing. Pavla Havrlíková. Foto: Markéta PilátováV neděli 4. listopadu jsem představila brazilskému publiku překlad Švejka, jehož do brazilské portugalštiny kongeniálně převedl Luís Carlos Cabral před třemi lety. Jeho překlad byl recenzován téměř všemi hlavními brazilskými médii a Brazilci překvapivě – zejména zásluhou Cabralova překladu – považují humor Jaroslava Haška za neodolatelný, což bylo při četbě úryvků znát. Na českém stánku se pak prodávaly všechny zmiňované knihy i nejrůznější materiály o České republice a při prodeji pomáhali všichni organizátoři včetně studentů češtiny, kterých je v Porto Alegre nejméně stovka – z řad českých krajanů i studentů místní univerzity.

 

Akce, která mi na začátku připadala spíše z říše snů, se nakonec nejen stala realitou, ale setkala se také s velkým úspěchem. Byla to vůbec první účast České republiky coby čestného hosta na nějakém brazilském knižním veletrhu a vše zrealizoval malý tým lidí, kteří si stejně jako portugalský autor Fernando Pessoa myslí, že „všechno stojí za to, když duše není malá“.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB