Žijeme v době zběsilé inflace knih, autorů i příběhů, říká laureátka ceny PEN klubu Daniela Fischerová


 

Daniela Fischerová, laureátka Ceny Českého PEN klubu pro rok 2019. Foto: Petr NagyCenu Českého PEN klubu, nesoucí název Vlastní cestou, letos obdržela spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová (*1948). Ocenění, založené roku 1996 a od roku 2009 udělované pravidelně vždy v lichých rocích, si převzala v úterý 8. ledna z rukou předsedy Českého centra Mezinárodního PEN klubu, spisovatele, překladatele a písničkáře Jiřího Dědečka, v rezidenci pražského primátora na Mariánském náměstí.

 

Celá slavnostní akce proběhla v odlehčené atmosféře, počínaje již úvodními slovy Jiřího Dědečka: „To, co se tady odehraje, bude krátké, rychlé a úderné. Taky věcné.“ Zaplněným sálem se poprvé rozlehl smích publika, který v průběhu večera zazněl ještě mnohokrát. Třeba když předseda Českého PEN klubu s humorem sobě vlastním děkoval přítomnému zástupci společnosti ICZ, která cenu již řadu let sponzoruje: „To víte, my jsme PEN klub, my jsme chudí, my nemáme žádný prachy. My potřebujeme, aby se za nás někdo postavil, aby nám někdo půjčil místnosti, někdo zaplatil koktejl a někdo zaplatil cenu.“ V podobném duchu se neslo i samotné vyhlášení letošní laureátky, s níž pojí Jiřího Dědečka dlouholeté přátelství: „Cenu PEN klubu Vlastní cestou pro rok 2019 převezme moje vzácná přítelkyně, astrální sestra – my jsme oba narozeni 13. února, akorát že v jiných letech –, a spolucestovatelka do Kurdistánu a jiných zemí, ale především báječná autorka, prozaička, dramatička, autorka knih pro děti a k tomu všemu ještě Daniela Fischerová.“

 

Jiří Dědeček, předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Foto: Petr NagySám Dědeček však přitom ocenil společensko-kritický tón, který do svého projevu vložila radní hl. m. Prahy pro kulturu Hana Třeštíková, nahrazující v roli hostitelky zaneprázdněného primátora: „Jsem přesvědčena, že myšlenky PEN klubu, s nimiž byl založen, neztrácejí na naléhavosti a platnosti ani dnes, po téměř sto letech jeho existence. Naopak. Svoboda vyjadřování, svoboda slova a svobodný život člověka nejsou ani dnes žádnou samozřejmostí, ale jsou to práva, o která je třeba se snažit, a pokud to je nutné, tak i bojovat. Vždy bude existovat snaha o jejich omezování, neboť jsou největší překážkou při cestě k moci a především k jejímu zneužívání. V posledních letech jsem velmi často svědky relativizace těchto pojmů, či jejich přímého zneužívání. Lži a demagogie ve veřejném prostoru jsou kryty právem na vlastní názor, otevřené útoky na tu kterou skupinu obyvatel obhajovány svobodou projevu. A právě proto je role PEN klubu v odporu vůči těmto praktikám nejen v literární komunitě, ale v celé společnosti stále velmi důležitá, a já jsem ráda a vděčná za všechny aktivity, které v tomto směru vyvíjí.“

 

Osobitě formuloval své laudatio i literární historik Petr Kotyk, jeden z dvanácti členů výboru Českého PEN klubu, který o udělení ceny rozhoduje, a minulý laureát udílené ceny, kterou získal mnohaletou a systematickou dokumentační práci pro současnou českou literaturu a záslužnou ediční a výstavní činnost. Svůj příspěvek věnovaný spíše jen povšechně životu a dílu Daniely Fischerové prošpikoval úryvky z autorčiných textů i jejími vlastními citáty, například „spisovatelství je pohyb přesně opačný k pohybu stvořitelskému – ne ‚slovo bylo učiněno tělem‘, ale tělo slovem učiněno jest“.

 

A nejinak tomu bylo v případě Daniely Fischerové a její děkovné řeči, kterou zahájila slovy: „Je mi sedmdesát unavených let, nikdy jsem nebyla ničím jiným než vypravěčkou a nic jiného ani neumím. Celý život sbírám výroky o tvorbě od lidí chytřejších než já, tak ať chvíli mluví za mě. Dovolte mi, ať se podělím.“ Publikum si tak postupně vyslechlo řadu podnětných myšlenek o spisovatelském řemesle – kupříkladu od Ernesta Hemingwaye („největší dar spisovatele je mít v sobě spolehlivý, otřesuodolný detektor sraček“), G. G. Márqueze („psal jsem z čirého potěšení vyprávět, cž je možná stav lidského ducha, který se nejvíc podobá levitaci“) nebo Michela de Montaigne („nejsem to já, kdo píše tuto knihu, ale tato kniha píše mě“). Mnohým jistě utkvěla v paměti i citovaná slova čínského literáta ze 17. století (na rozdíl od jeho jména): „Hlavně to nesmíte číst jako idioti. Když to budete číst jako idioti, všechno zkazíte.“ – „Skvělé. Tuto floskuli bych učinila povinnou součástí copyrightu a přidávala ji do všech dobrých knih,“ dodala s úsměvem Daniela Fischerová.

 

Nakonec však přece jen trochu zvážněla, a to když děkovala za udělenou cenu: „Psaní je velmi osamělé hobby. Půl života dřepíme sami jak v jeskyni v mrtvolném světle svých počítačů a reální lidé jsou nám na obtíž. Proto si velmi považuji společenství svých druhů a družek na této podivínské cestě, čímž ovšem myslím český PEN klub, ale i všechny další živé i dávné autory. Děkuji za tuto šťastnou chvíli, svým způsobem z ní budu žít do posledního dne.“ Svůj projev uzavřela citátem „veleslavného autora, který po sobě zanechal tisíce veleslavných stran“, L. N. Tolstého, který prohlásil: „Dokážeš-li nepsat, nepiš.“ K čemuž hned dodala: „V této době zběsilé inflace knih, autorů, příběhů, balastů a žvástů všeho druhu, kdy se překřikujeme navzájem a neposloucháme se, je to velmi užitečná rada.“

 

A tak společnost autorů (v publiku byli přítomni mj. spisovatel Ivan Binar, literární Vladimír Karfík či básnířka Jana Štroblová, jedna z dřívějších laureátek) a přátel literatury toho večera nejen po zásluze uctila významnou českou spisovatelku, ale kromě příjemného zážitku – na němž měl svůj podíl i hudební doprovod a připravené pohoštění – si odnášela i množství námětů k přemýšlení. Aneb jak prohlásil Jiří Dědeček: „To je takových moudrostí, co se na nás sesypalo v těch posledních dvou projevech, že si to budu třídit ještě cestou domů.“

 Velkou fotogalerii z předávání ceny si můžete prohlédnout ZDE.

 

Daniela Fischerová (*1948) vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU, krátce pracovala ve Filmovém studiu Barrandov a jako odpovědná redaktorka v nakladatelství Orbis, od roku 1974 vykonává svobodné povolání spisovatelky. Na již zaniklé Literární akademii vyučovala tvůrčí psaní, jako pedagožka působila externě na DAMU. Autorčino žánrově rozmanité dílo zahrnuje divadelní a rozhlasové hry, scénáře krátkých, animovaných a celovečerních filmů, povídky i delší prózy. Od poloviny 70. let se věnuje básnické a prozaické tvorbě pro děti. Její dosud poslední knihou je povídkový soubor Želvou proti zdi (2017).

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB