Daniela Fischerová oceněná PEN klubem: Pro velké i malé píšu stejně ráda


Daniela Fischerová. Foto: Vojtěch VlkV úterý 8. ledna obdrží Cenu Českého PEN klubu spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová. Při této příležitosti vám přinášíme rozhovor, který byl zveřejněn v Literárních novinách v květnu 2017 při příležitosti vydání její knihy Želvou proti zdi.

 
Váš povídkový soubor obsahuje šestatřicet krátkých próz, jak dlouho dotyčné texty vznikaly? A vycházejí zde všechny poprvé?
Povídky vznikaly řadu let, sama už bych nespočetla kolik. Jedna byla v souboru Šťastné a veselé (směs autorů, nakladatelství Listen), dvě vyšly časopisecky (Prostor, Vesmír), ostatní jsou ve smyslu vydavatelském nové.
 
Pokud bych měl zmínit nějaký společný znak většiny přítomných povídek, byl by to asi důraz kladený na závěrečnou pointu. Je pro vás gradace příběhu důležitá i jako pro čtenářku? Nebo máte stejně ráda prózy sázející spíše na atmosféru a otevřený konec? 
Mám ráda všechno, co se mi zdá dobře napsané, mám ráda kouzlo otevřených konců a můj román Happy end končí vprostřed věty. Krátká povídka – very short story – je specifický žánr a u něj dávám přednost pointě. To není soud typu dobře/špatně, to je jen osobní vkus.
 
Zápletky vašich příběhů se nezřídka točí kolem poznání, že není všechno takové, jak se tváří nebo vypadá. Nemáte pocit, že hledání pravdy je dnes stále těžší a těžší?
Jistě vám neušlo, že mezinárodním slovem roku bylo loni zvoleno slovo post-truth. Oxfordský slovník říká, že předpona post vyjadřuje něco, co už se přežilo a není důležité, tedy odkecaná pravda. Pravda ztrácí kredit, není zajímavá, jen mocný fanklub rozhoduje o tom, čemu se dnes bude věřit, a zítra už ne. Existuje literární žánr zvaný faction, což je kalk ze slov fact a fiction, fakt a výmysl. V tomto žánru dnes žijeme. Nijak mě to netěší.
 
Mnozí z povídkových hrdinů jsou nuceni pečovat o smrtelně nemocné rodiče nebo partnery. Jen málokterý člověk se v takové situaci ubrání sobeckým myšlenkám a ukřivděným pocitům, stejně jako výčitkám svědomí po jejich odchodu. Kupříkladu protagonista povídky Harfenistův malíček si je zřejmě ponese až do konce života…
Kdo tu situaci někdy zažil – já ano, ale v mírnější a laskavější formě – ten ví, že pokud před tím úkolem nějak nezdrhneme, tak nás osud vezme pod krkem a řádně s námi zatřese. Bývá to chvíle, kdy život řekne: „A teď ukaž, co jsi vlastně zač.“ V sázce je tak mnoho a skoro nejde neudělat chybu. A máte pravdu, ať jsme selhali, nebo uspěli – obvykle to bývá obé – následky si neseme do posledního dne. 
 
Na idylické partnerské vztahy v zařazených povídkách narazíme jen stěží – odráží se v tom vaše životní zkušenosti, nebo je manželská krize zkrátka literárně nosnějším motivem než rodinné štěstí?
Osobní odpověď: moje zkušenost to není, jsem starosvětsky spokojeně vdaná čtyřicet pět roků a doufám, že to tak už zůstane. Autorská odpověď: vždyť víme, že z hlediska příběhu je mnohem poutavější konflikt nežli klid. Je to paradox vypravěčství. Všichni si přejeme „mír na zemi, klid v duši“, ale do divadla nás na to nedostanou. V literatuře hledáme rány osudu a spor. Kdyby Romeo a Julie nezemřeli, kdyby je páter Lorenzo na poslední chvíli zachránil a oba rody by jim požehnaly – mimochodem, stačilo by změnit tak pět minut jevištního času – bylo by to pro ty mladé nepochybně lepší, ale drama by o tom nikdo nenapsal.
 
Hned v několika povídkách se objevuje postava racionálního skeptika, který je nucen přehodnotit svůj přísně logický pohled na svět. Vy sama se dlouhodobě věnujete kupříkladu astrologii nebo józe, čím váš život obohatily? A projevilo se to nějak i na vaší tvorbě? 
I když se to nezdá, sama jsem spíš racionální skeptik nežli blouznivec. Co se jógy týče, té vděčím za mnoho dobrého – například mi vyléčila následky po autohavárii. Na tom není nic iracionálního. A astrologii jsem dlouho vzdorovala, popravdě řečeno jsem ji pokládala za naprostý blábol. Pak jsem se naučila metodiku a jako člověk rozumu jsem musela uznat, že to není holý nesmysl. Shody s předpoklady bijí do očí. Nemám nejmenší sklon někoho přesvědčovat. Jediná odpověď popíračům může znít: „Pane, paní, už jste udělali aspoň tři sta horoskopů, abyste se kvalifikovaně přesvědčili, co funguje a co ne? Až je uděláte, přijďte, podiskutujeme. Ale jako názor bez osobní zkušenosti je naše víra i nevíra stejně bezcenná.“
 
Jeden z nejpoutavějších (a také nejdelších) příběhů ve vaší nové knize – Saturn na Slunci – je prezentován coby do značné míry autobiografický. Opravdu na vaše dveře zazvonil bývalý estébák, který vás kdysi vyslýchal, a chtěl podepsat prohlášení, že si při tom počínal slušně? 
I ta povídka je z rodu faction, směsi pravdy a výmyslu. Historka o léta opožděné výtce je pravdivá zcela, změnila jsem jen drobné reálie, aby na nikoho neukazovala prstem. Návštěvu starého fízla zažila má kamarádka. Já toho svého potkala po revoluci taky, dělal, že mě nevidí. Několik desítek vteřin jsem váhala, jestli mám ztropit skandál (setkali jsme se v rušné společnosti), ale pak jsem ho nechala jít. 
 
V povídce Jedenáct! Jedenáct!, jejíž děj se odehrává v roce 1964, věnujete malou odbočku poznámce, že dlouhé vlasy tehdy nosil jen specifický druh chlapců a mužů (tzv. máničky). Nejsou podobné vysvětlivky pro dobu vcelku nedávnou trochu nadbytečné? 
Ani v nejmenším! Tenhle kolorit doby odplavilo už padesát dva let. Zeptejte se mladých lidí, jak proběhla sametová revoluce (dvacet osm roků), kdo byl Palach nebo Jakeš (čtyřicet osm roků) a zjistíte, že je jim to vzdálenější nežli Jurský park. Nemám jim to nijak za zlé. Sama jsem se narodila roku 1948, a když jsme se učili o Vítězném únoru, byl to pro mě šerý pravěk. A historická paměť se pořád zkracuje.
 
Patříte mezi autorky publikující poměrně hojně, odkud stále čerpáte inspiraci? A píšete raději pro dospělé čtenáře, nebo pro děti? 
Zase tak hojně nepublikuju. V roce 2014 jsem vydala dětskou knížku Pohoršovna, o rok později básničky pro děti Tetovaná teta, loni astrologickou knížku Spirála, ale to je reprint, a teď Želvou proti zdi. Aha, ještě můj pokus o humor, Pikantní astrologie z roku 2014. Pro velké i malé píšu stejně ráda. Psaní pro děti je těžší – ale mluvím jenom za sebe. 
Jak stárnu, nápady chodí pořád loudavěji. Ptáte se, kde beru inspiraci. To kdybych věděla! Za půlstoletí psaní jsem na to nepřišla. Ale mám jeden praktický zvyk. Na FAMU nám vnukli myšlenku, že autor své cti dbalý nevyjde ze dveří bez notýsku a tužky. Vesmír je plný zážitků a paměť je velmi řídká síť. Jedeme metrem a zaslechneme hezkou větu. Padne hospodská historka. Dobíháme autobus a dostaneme nápad. Vrazit do zavírajících se dveří, vytáhnout notýsek a zapsat! Hned! Rádi věříme, že tak báječnou věc přece nezapomeneme. Houby. Za týden už tu historku nevíme přesně, za měsíc se topí v mlhách a do půl roku je navždy pryč. Mám těch notýsků doma plnou bednu a kdykoli začnu něco nového psát, prohrábnu se jimi. Vždycky, vždycky něco najdu, třeba repliku třicet let starou, která se mi hodí právě teď.
 
Ani po zániku Literární akademie, kde jste řadu let pedagogicky působila, vás zjevně nepřestalo bavit vedení kurzů tvůrčího psaní, jeden proběhne teď v květnu pod hlavičkou Akademie Literárních novin. 
Učím moc ráda. Už nechci žádnou pevnou strukturu, nechci pracovat ve škole, ale čas od času mě vysloveně těší povídat si s lidmi, kteří mají stejné hobby jako já. Veřejné kurzy mají tu neskonalou výhodu, že tam nikdo není z donucení – což se na školách občas stává – a lidé, kteří přijdou, tam chtějí být. Loni jsem měla čtyřdenní kurz pro Literární noviny v Peci pod Sněžkou, a patří to k nejpříjemnější epizodám mého roku. A teď mám otázku já pro vás: na kurzech tvůrčího psaní je vždycky naprostá převaha žen. Proč jen výjimečně přicházejí muži? Vy jste přece muž a zajímá vás literatura, že? Tak kde vy muži jste?
 

 Daniela Fischerová vede kurz tvůrčího psaní v rámci Akademie Literárních novin, na který se lze přihlásit ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB