Sofi Oksanen: Jsem politický člověk


Osanen Sofi foto normaross fiSofi Oksanen, snad nejprominentnější finská spisovatelka, je nepřehlédnutelná osobnost, která zaujme na první pohled svým excentrickým zjevem. Štíhlá, křehká žena v přiléhavých černých šatech, v botách na velmi vysokém podpatku má výrazný obličej s nápadným make-upem, silně nalíčené bystré oči za kulatými brýlemi, na hlavě pompézní účes spletený z černých, fialových, růžových a modrých dredů. V rozhovoru pak o to víc překvapí neobvyklá vážnost jejího projevu. Charismatická, emotivní, přemýšlivá, angažovaná, pozoruhodně expresivní žena.
 
 
 
 
Sofi Oksanen považuje za velké štěstí, že vyrostla ve svobodném světě a že může psát. Proto chápe za svou spisovatelskou a lidskou povinnost využít svůj talent pro dobrou věc. Na otázku, co to znamená, odpovídá: „To znamená, že stojím na straně utlačovaných. Těch, kteří nemají možnost vyprávět svůj příběh.“ Její literární tvorbu zásadně ovlivnila historie její matky, pocházející z Estonska, a životní osudy matčiny rodiny v dobách bývalého Sovětského svazu. O sobě říká: „Jsem politický člověk.“
 
 
Co vás přivedlo k napsání první knihy a k pozdější spisovatelské dráze?
Svůj první román jsem začala psát v době, kdy jsem studovala na Divadelní akademii. Uvědomila jsem si, že brzy mi bude 26 roků, a věděla jsem, že celá řada mých oblíbených spisovatelů, jejichž kariéra je podstatně delší než moje, publikovala svůj první román právě v tomto věku. Chtěla jsem udělat to, co oni. A tak jsem to prostě udělala. Ale spisovatelkou jsem chtěla být už od svých šesti let. Neplánovala jsem nikdy žádnou jinou kariéru.
 
 
Jak dlouho pracujete na svých románech?
Psaní samo je pouze vrcholem ledovce. Například román Čas ztracených holubic jsem začala psát v roce 2010 a ve finštině vyšel v roce 2012. Ale jednu z hlavních postav tohoto románu, Juditu, jsem měla v určité podobě v hlavě už od doby svého dětství. Judita, hrdinka ze Starého zákona, která utne hlavu nepříteli Židů Holofernovi, je slavný námět mnoha uměleckých děl. Obrazy s Juditou držící Holofernovu uťatou hlavu mě fascinovaly už v dětství. Milovala jsem dějiny umění dávno předtím, než jsem začala chodit do školy. Franz Stuck, Caravaggio, Gentileschi – to byli a jsou moji nejmilejší malíři. Juditina postava je unikátní a stěžejní postavou v umění. A samozřejmě výjimečnou postavou v bibli.
 
Práce na románu Norma trvala dva roky, ale v něm se jedná spíš o jakousi novou interpretaci pohádky bratří Grimmů Locika, (v německém originále Rapunzel), která byla mou nejoblíbenější pohádkou v dětství. Tak nevím, jestli na počátku románu byla až práce na první kapitole románu nebo jestli počátkem vlastního psaní byl už moment, kdy jsem poprvé slyšela pohádku o princezně Locice. 
 
 
Vaše témata nejsou jednoduchá. Zabýváte se okupací Estonska, otázkou sexuálního násilí… Co vás přivedlo k těmto tématům?
Obávám se, že nevím, co je považováno za „jednoduché“ téma, a tudíž nevím ani, co je „nejednoduché“ téma. Dobrá literatura je dobrá literatura a já bych chtěla, aby moje romány byly dobrou literaturou. Moje téma jsou mocenské struktury, o nich píšu.
 
 
Vaše matka pochází z Estonska a vy jste Estonsko často navštěvovala ještě v době, kdy bylo součástí Sovětského svazu. Osud Estonska, jeho okupace v průběhu dějin je jedním z témat vašich románů. Myslím, že se vám ale jedná především o pochopení života lidí v jakékoli diktatuře. 
Máte pravdu. Dějiny píší vítězové. Proto si Sovětský svaz mohl dovolit vymazat Estonskou republiku z mapy. Sovětská verze dějin platila velmi dlouho. Nyní, po dosažení nezávislosti, konečně nastal čas pro Estonce psát vlastní historii takovým způsobem, který nám může pomoci tuto dobu pochopit. A pochopit nejen princip fungování lidí v době diktatury, ale i princip diktatury samotné.
 
 
Hlavními postavami vašich románů jsou ženy, ačkoli se vůbec nejedná o tzv. romány pro ženy. Jedná se o zneklidňující a komplikované příběhy žen – o sexuální násilí, o zneužívání lásky, o citovém vydírání, o lesbické vztahy... Co vás vede k psaní těchto příběhů? 
Nepíši o ženě jako o postavě, ale o ženě z pohledu genderu. Žena není postava, ale rod. Často dostávám otázku, proč píšu o ženách. Já ale píšu spíš o zemích, kde genderová rovnoprávnost přetrvávající na základě kulturně vytvořených rozdílů mezi ženami a muži není dobrá. Je zajímavé, že tuto otázku mi nikdo v severských zemích nikdy nepoložil. Často je mi tato otázka kladena v zemích, kde je málo žen spisovatelek. 
 
Téma mých románů je vždy spojeno s konkrétní genderovou situací konkrétní postavy. Například v románu Čas ztracených holubic je hlavní postavou muž, a to na základě jeho profese: byli to muži, kteří psali propagandu Sovětského svazu (a tudíž ovšem i Estonska), nikoli ženy. Edgar v tomto románu má mnoho reálných předloh. Tím myslím všechny muže.
 
V románu Norma (vyšlo česky, pozn. autorky) je předlohou pohádka Rapunzel – Locika. Locika je dívka, tudíž i Norma je dívka. Mimochodem – vlasový kosmetický průmysl využívá pro svoje účely ženy a nikoli muže, a to je tématem tohoto románu. Tak tomu je i v případě dalších průmyslových odvětví. To je vedlejším, ale dalším hlavním předmětem románu.
 
V dalším mém románu Purge (Očistec – nevyšlo v češtině, pozn. autorka) jde v první řadě o používání sexuálního násilí jako zbraně ve válce. V druhé řadě zde hraje důležitou roli obchod se sexem. V obou případech jsou oběťmi ženy. Mohla jsem zvolit i jinou cestu a psát o těchto věcech i z pohledu násilníků, ale neviděla jsem žádný důvod o nich psát.
 
Až do 60. let se o sexuálním násilí a sexuálním vydírání mlčelo, ačkoli byly na denním pořádku. Nikde se o tomto problému nediskutovalo (ani v západních zemích). A to přesto, že tento problém je tak starý jako lidstvo samo. I v současné době je počet vydávaných knih zabývajících se těmito tématy velmi nízký. A proto je potřeba vydávat více příběhů s těmito tématy.
 
 
Váš brilantní román Baby Jane je o lesbickém vztahu. Proč jste si vybrala tak speciální téma?
Nemyslím si, že by se jednalo o nějaké speciální téma. Šest až deset procent světové populace patří k různým sexuálním menšinám, takže to není až tak výjimečné téma.
 
Chtěla jsem napsat postmoderní verzi filmu What ever happened to Baby Jane (Co se vlastně stalo s Baby Jane – slavný film z roku 1962 režiséra Roberta Aldricha s Bette Davisovou a Joan Crawfordovou v hlavních rolích, pozn. autorka). Chtěla jsem psát o panické poruše, která je zrovna tak častá a běžná jako porucha příjmu potravy, ale zatímco na výzkum poruchy příjmu potravy se dávají obrovské finanční zdroje, na výzkum panické poruchy se nedává nic. To mě přesvědčilo o důležitosti psát o tomto tématu. Právě jsem dopsala román o poruše příjmu potravy a zjistila jsem, že literatura o této poruše je tématem sama o sobě. Když jsem přešla k nějaké jiné poruše, zjistila jsem, že o nich skoro neexistují žádné výzkumy. Zdá se mi, že výzkumy sledují trendy a financují se právě ty výzkumy, které jsou v trendu. Některé poruchy jsou více důležité než jiné a dostávají víc peněz než jiné. 
 
Mimochodem – chystá se adaptace mé knihy Baby Jane, premiéra filmu bude příští březen.
 
 
Vaše knihy se staly bestsellery, byly přeloženy do mnoha jazyků, získala jste řadu prestižních cen včetně Literární ceny Severské rady. Změnil tento úspěch váš život?
Samozřejmě ano. Ale vydání mého prvního románu představovalo mnohem větší změnu, protože tehdy jsem se stala vydávanou spisovatelkou.
 
 
Jak přijala finská společnost vaše knihy? Jak je přijali čtenáři? 
Dobře. Moje romány se staly bestsellery, to znamená, že lidé jsou ochotni investovat své peníze do mých knih.
 
 
Co byste si přála, aby si čtenáři vaší knihy odnesli z vašich příběhů?
To záleží na nich. Každý čtenář je jedinečný a zrovna tak jedinečné je jeho vnímání příběhu. Každý čtenář si může z knihy odnést to, co chce. 
 
 
Co považujete pro sebe za největší hodnotu?
Svoboda uměleckého výrazu je základním kamenem života každého umělce. Respektuji všechna lidská práva. Ovšem samozřejmě by bylo nutné definovat, co je vlastně chápáno jako hodnota. Je láska hodnota? Domnívám se, že ne. Láska je emoce. 
 
 
Současná společnost je společností informací. Myslím si, že přesto víme o našem světě a o nás stále méně. Co si o tom myslíte vy?
Je faktem, že víme víc, než lidé dřív věděli. Víme víc. Máme víc informací, postavených a založených na faktech. Podle statistik jsou v současnosti lidé mnohem vzdělanější, než dříve byli, alespoň pokud měříme znalosti podle západních norem. O to je smutnější a víc frustrující, že lidé důvěřují tak málo faktům. Hodně lidí důvěřuje tomu, čemu chtějí věřit. Ale bylo tomu dříve jinak? O tom statistiky nic neříkají. Ale myslím si, že lidé dříve respektovali alespoň fakta víc, než je tomu nyní. A myslím, že odbornost byla dříve hodnocena víc, než je tomu v současné době.
 
 
Jak se žije spisovatelům ve Finsku?
Je těžké žít pouze z prodeje knih, ale domnívám se, že je to všude stejně těžké. V severských zemích jsou více než 50 procent autorů ženy, a to si myslím, je hodně výjimečné. To samozřejmě neznamená, že finské, respektive severské ženy jsou více talentované než ženy v jiných zemích. Jen v těchto společnostech panuje více rovnosti mezi pohlavími než v mnohých jiných zemích. 
 
 
Jaké plány máte do budoucnosti? Co byste ještě ráda napsala?
Velmi se těším na operu od Kaija Saariaho. Premiéra bude v roce 2020 v Aix-en-Provence a poté se opera bude uvádět v San Francisku, v Londýně a v mnoha jiných operních domech. Libreto k této opeře jsem napsala já. Dále připravuji nový román. A poté zase další… 
 
 
 
Autorka je básnířka a publicistka.

 

Sofi Oksanen 
(*7. ledna 1977, Jyväskylä, Finsko) je finská spisovatelka, narodila se ve Finsku v rodině finského otce a estonské matky, která v roce 1970 emigrovala ze Sovětského svazu. Vystudovala literaturu na Jyväskylské a Helsinské univerzitě. Později studovala dramaturgii na Divadelní akademii v Helsinkách. V roce 2009 ji největší estonský deník Postimees vyhlásil osobností roku.[ Estonský prezident Toomas Hendrik Ilves ji v roce 2010 udělil Řád kříže země Panny Marie čtvrtého řádu. Vydala knihy Stalinovy krávy (Stalinin lehmät, 2003), český překlad Linda Dejdarová, Odeon, 2012, Čas ztracených holubic (Kun kyyhkyset katosivat, 2012), český překlad Linda Dejdarová, Odeon, 2013, Baby Jane (2005) český překlad Linda Dejdarová, Odeon, 2014, Očista (Puhdistus, 2008), český překlad Jan Petr Velkoborský, Odeon, 2010, Norma (2015), český překlad Linda Dejdarová, Odeon, 2016.
 
 
 
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB