Zlo a jak o něm psát


psaní a zlo ilustraceJedna možnost psaní o zlu spočívá samozřejmě v tom, že se krutost použije jako téma i jako nástroj.

 

 

 

Spisovatel staví pro čtenáře zámek hrůzy a za každým rohem vystrčí efektní mrtvolu. Vznikne thriller nebo introspektivní, mystická a bůhví jaká ještě próza. Autor přitom použije veškerou svou nedůvěru vůči lidem a pochybnost o sobě samém, a povýší obojí na přednost. Předstírá přitom, že popisuje život, jaký doopravdy je. A čtenář nejspíš blaženě trne, že něco takového se zrovna jemu nemůže stát…

 

Jenže. V skutečnosti neexistují jen pouťové zámky hrůzy. Příkladem hororu inscenovaného zcela civilně a realisticky je systém gulagů v sovětské totalitě (ve dvacátém století zajisté nikoli ojedinělý příklad). Jak se autorsky vyrovnat s takovým tématem? Ruský filozof a kulturolog G. Pomeranc soudí, že gulagová próza se dělí na dva druhy – jeden popisuje, jak se duše zabíjí, druhý, jak se rozvíjí. Cože? Rozvoj duše v kárném táboře? To by nevymyslel ani Kafka!

 

Přesto jsou autoři, kteří něčeho takového dosáhli (zní to skoro mysticky, ale mystika v tom věru žádná není). Jednou z nich je ruská autorka Tamara Petkevičová (1920–2017) se svou životopisnou petkevicova-obalkaprózou Bolest si věk nevybírá (česky 2017). Tou druhou československá rodačka Helena Frischerová (1906–1984), někdejší přítelkyně spisovatele Jiřího Weila, a později kamarádka Petkevičové. A také autorka knihy Dny mého života: Vzpomínky na gulag (česky též 2017). Dva neuvěřitelné příběhy se tu protínají s výraznou českou linkou. Ovšem, neuvěřitelný politický systém takové příběhy produkoval jak na běžícím páse… jenže znovu: Jak o nich psát?

 

frischerova-obalkaObě autorky zachytily o své gulagové zkušenosti s odstupem, z potřeby promluvit, i na základě pobízení přátel. Obě dvě v táboře paradoxně prodělaly uměleckou, divadelní zkušenost. A obě se zrodily jako spisovatelky z potřeby pochopit ten „život, který mi vzali“. Obě zároveň propojují zkušenost předgulagovou – u Petkevičové je to Rusko těsně po revoluci, ještě s barvitým vlivem evropské kultury, u Frischerové prvorepublikové Československo s velkou porcí samozřejmé svobody.

 

A tak Petkevičová popisuje, jak se u manželky někdejšího bílého generála učila francouzsky a také jak udělat pukrle (což ji v pozdější sovětské škole stálo několik trojek z chování). Zprostředkovává vlastně zkušenost romantického předrevolučního Ruska s jeho lpěním na kultuře. Otec Petkevičové byl ovšem vojákem Rudé armády, který osobně prováděl revoluci, aby se pak stal komisařem. Petkevičová líčí jeho idealismus, snílkovské nadšení a nevyhnutelný střet s nefunkčním systémem. Otec Petkevičové s vypětím všech sil buduje lepší svět, aby zjistil, že přináší méně než ten starý. Frustrovaný vším, co se nedaří, uvolňuje svůj vztek – agresivitou vůči vlastní ženě a dceři. Nakonec se stane jednou z obětí politických čistek, byl popraven jako „polský špion“ (důvod se dcera dozví až o šedesát let později). Totalitní režim jde ve své zpotvořenosti tak daleko, že rodině zprávu o popravě nesdělí. Naopak, předstírá, že otec byl odsouzen „na deset let bez práva korespondence“. V předstírání jde tak daleko, že k rodině pošle svého spolupracovníka, aby se tvářil, že je propuštěný vězeň přinášející pozdravy od otce z vězení – spolu s penězi, který prý pro rodinu ušetřil.

 

Petkevičová se seznámí se svým budoucím manželem, když se tak jako on pokouší něco dozvědět o svém uvězněném otci. Manžela následuje do vyhnanství, kde je oba zatknou, a tady začíná definitivní zlom v jejím životě; průrva, která se jí náhle otevřela pod nohama; nejtemnější propast, do které se zřítí. Ocitne se v systému gulagu, kde jsou kriminální zločinci protežováni a podporují se, aby terorizovali ty politické. Zdánlivě tedy prostředí, kde by se dalo šokovat popisem krutosti. Lidské bestiárium. Z toho by mohla být senzační četba, cirkusové představení hrůzy.

 

Jenže. Pokaždé, když se ukáže, že hůř už snad nemůže být, něco se stane. Petkevičové memoáry jsou popisem řady zázračných setkání. Se spoluvězni, kteří si dokázali uchovat lidskost, solidaritu, smysl pro budoucnost. Ke slovu přichází kultura, zejména literatura – lágrová próza Petkevičové je odkazy na ni prosycená. A pak také divadlo, protože vedení táborů se v pustině nudilo a chtělo si zpestřit svůj život i životy svých rodin. Proto podporovalo vznik divadelních souborů, ne nepodobných divadlům nevolníků vzniklých pro potěšení aristokratů. Petkevičová přesvědčivě, detail po detailu popisuje, jaká je síla divadla. V tom se ostatně shoduje s Frischerovou.

 

Helena Frischerová, rodačka z Přerova, přijela do Sovětského svazu jako nadšená komunistka spolu se svým manželem. Ocitla se v domě pro experty z ciziny, kde se jí dostalo té neskutečné výsady (v přeplněné Moskvě s nefunkční bytovou politikou), že měla vlastní, nikoli sdílený byt. Jakmile ale začaly politické čistky, manželé se vzhledem k zahraničnímu původu ocitli mezi těmi na ráně. Netřeba uvádět, že žádná objektivní vina neexistovala. Odosobněně se plnil plán zatčení. V domě zahraničních expertů svítilo každý večer stále méně oken. Frischerová prodělala stejný pád do prázdnoty jako Petkevičová. A stejně jako ona se relativně opět dala dohromady – díky spoluvězňům. I v jejím případě jí zasáhlo do života divadlo, do kterého naštěstí měla možnost se zapojit. A stát se tak příslušnicí hrstky privilegovaných, tedy těch, kdo nejsou mořeni vysilující prací a nedostatečnou stravou k smrti. Fantastické jsou v obou knihách popisy toho, jak obyčejní kriminálníci propadali divadlu, které viděli prvně v životě.

 

Knihy obou žen se dají číst také jako příběhy ženské emancipace. Z postavení dcery a manželky – a z postavení vězenkyně – k relativní svobodě svobodomyslné osobnosti. Ženský úhel pohledu lze spatřovat v jakési základní laskavosti, v jiném přístupu k likvidačnímu režimu, než obvykle volí muži. Petkevičová a Frischerová také provádějí svou vzpouru, jenže laskavostí. Oběma se podařilo tábory přežít, obě pak pokračovaly v práci pro divadlo. S mnoha překážkami, s nuceným pobytem mimo velká města, s dalším pronásledováním, s trvalým cejchem „politických“. Petkevičová vystudovala režii a podařilo se jí jakžtakž vrátit do života. U Frischerové při vší laskavosti a eleganci její prózy tušíme duševní strádání tak velké, že nevratně poškozuje osobnost. Po propuštění se neodvážila (v mnoha významech toho slova) požádat o návrat do Československa. Žila v Sovětském svazu jako poněkud exotická cizinka, která své memoáry nicméně napsala rusky, jazykem, v němž si nikdy nepřipadala stoprocentně jistá.

 

Příběh Frischerové má ještě jednu osudovou českou souvislost, protože do jejího evropského bytu v Moskvě přicházel nasát trochu rodinného tepla i spisovatel Jiří Weil. Pobýval tehdy v Moskvě jako komunistický spisovatel. Sám vyvázl z čistek jen tak tak, nuceným vysláním do střední Asie. Uniknout se mu podařilo zřejmě i díky přímluvě Julia Fučíka. Zpátky v Československu ovšem vydal román Moskva – hranice, kde střízlivě, nicméně jasně demaskoval stalinismus. A v románu vystupuje i jeho česká přítelkyně, které říká Ri. „Ri ta obrovská země jednou pohltí,“ zavěštil si. Když byli manželé Frischerovi zatčeni, Weil si to kladl za vinu. Tím spíše, že do Československa dolehly zprávy, že byli oba popraveni. Ještě po válce kolegiálně řekl Weilovi komunistický ministr vnitra Václav Nosek, že i on má „krev na rukou“. To, že Ri přežila, se Jiří Weil zřejmě nikdy nedozvěděl.

 

Zlo existuje. O tom vypovídají obě knihy nesčetněkrát. Popisují jeho bořivou energii, bezdůvodnost krutosti, její nesmyslnost a neperspektivnost. Zároveň ale zachycují mnohé a mnohé případy lidského dobra, které vzhledem k podmínkám věru nepůsobí moralistně, sentimentálně nebo mravokárně. Thriller, introspektivní romantika ani cirkusová mystika to není. Elegantní, půvabná zpráva o životě, jaký je, ano. V obou případech navíc napsaná inteligentním, stylově vybroušeným jazykem.

 

Bolest si věk nevybírá Tamary Petkevičové přeložila Alena Machoninová a knihu vydalo nakladatelství GplusG. Dny mého života: Vzpomínky na gulag Heleny Frischerové vydalo v překladu Radky Rubiliny nakladatelství Academia ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

 

 

Autor je spisovatel a překladatel.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP