Chtěl jsem napsat knížku, kde se vlastně jenom žvaní


 

Jaroslav Rudis sauna Cesky raj OneHotBookPo pěti letech od vydání svého dosud nejúspěšnějšího románu Národní třída přichází Jaroslav Rudiš s novou prózou Český ráj (nakl. Labyrint) a stejnojmennou audioknihou, kterou pro vydavatelství OneHotBook načetl Petr Čtvrtníček. To je ovšem pouze špička ledovce, pod kterou se skrývá množství dalších jeho – zdaleka nejen literárních – projektů…

 

 

 

Jak dlouho jste na nové knize pracoval a proč jste její děj zasadil právě do sauny?

Já jsem si příběhy ze sauny psal do šuplíku a sbíral je řadu let, takových možná osm, devět, deset, a samozřejmě do knížky jsem je smíchal se spoustou dalších historek a příběhů, které se třeba odehrály někde jinde. Ale řada z nich má nějaký reálný základ, takhle já prostě pracuju. Vždycky když zaslechnu nějakou historku, nějaký hezký dialog, tak si ho napíšu nebo zapamatuju, a pak z toho třeba vznikne povídka. Řada z těch textů vlastně dostala povídkovou formu, já jsem je psal jakoby na pokračování, třeba na náš kabaret EKG s Igorem Malijevským v Divadle Archa, kde hodně z těch příběhů v menší formě zažilo svoji literární premiéru.

 

Do sauny já sám rád chodím, za chvilku se do ní zase chystám, je to pro mě něco, jako pro mnoho lidí třeba jóga, člověk se tam tak jako uklidní, zastaví a všechno odhodí. A zároveň sauna, kde se utvoří nějaká komunita, kde se ty lidi trochu znají, je opravdu takovým hnízdem příběhů. A to mě na tom baví.

 

 

Ve vašem podání ovšem sauna připomíná spíše pánský klub, jehož výhradně mužské osazenstvo se nemění a kde hovor ani na chvíli neustává. Taková hospoda bez piva...

No, to je zajímavý, ta sauna je v Českém ráji, odkud pocházím, a skutečně existuje a je to opravdu taková hospoda bez piva. My se tam chodíme očistit, abychom se pak zase šli ušpinit právě na to pivo do hospody, a zase šli znova do té sauny, zase se očistit a zase se ušpinit, očistit, ušpinit. Je to taková dobrá výchozí situace, ta sauna, mně se líbí právě to těsné prostředí, že jsou si tam všichni hodně nablízko, a považuji za nutný, že to je čistě mužský svět, kde se ty chlapi trochu znají a trošku se tam otevřou.

 

Já jsem byl párkrát i ve smíšené sauně, nebo někdy se i u nás v sauně stane, že je trochu smíšená, pak se vlastně tahle komunita trošku naruší a najednou tam vznikne určitý stud a všichni se brzdí v těch hovorech. A ta moje knižní sauna je pro ty chlapi takové útočiště, úkryt, medvědí nora, ve které se můžou schovat a kde na ně nikdo nemůže. Akorát, že ta naše literární sauna se rozpadá a už je hodně stará a vypadá to, že zanikne a ty chlapi o tenhle svět přijdou.

 

 

Ono poslední útočiště mužů, kam „ženský a problémy a nemoce nemůžou“, jste ovšem umístil do sousedství místa obestřeného dráždivým tajemstvím – sauny žen, jejichž provokativní smích zaznívá zpoza zdi, „z toho druhého světa“. Celý příběh se tím nakonec lehce posouvá k fantastičnu...

Celý ten můj příběh je vlastně takový nekonečný dialog, myslím, že těch postav je – jestli se nepletu – šestnáct, plus jedna saunérka, a ono pak od jisté chvíle je vlastně úplně jedno, kdo vypráví, slije se to do takového proudu. Pro mě je vypravěčem ta sauna nebo jedna velká mužská duše vyprávějící příběhy, které se mohly odehrávat možná před dvě stě, tři sta lety, kdyby tam ta sauna stála a kdyby tam ty muži chodili, jsou to pořád dokola ty stejné příběhy. A samozřejmě velké pokušení jsou ženy a ženský svět, ty se tam vyskytují i v těch hovorech, jsou to jejich partnerky, ale i třeba ženy, o které přišli. Já jsem se všem hlavním postavám z té skupiny snažil dát takové malé příběhy, které se jakoby propínají a proplétají a uzavírají. A ten ženský svět tam doléhá i za zdí a ta zeď se dá brát i metaforicky, jako příčina určitých nedorozumění, zase ten věčný příběh mezi muži a ženami. Oni slyší vlastně jenom takové chichotání zpoza té zdi a celou dobu spekulují nad tím, co tam je, jak vypadá ten ženský svět. Zároveň jako bych tím odpovídal na otázku, jak onen ženský svět funguje a proč si jakoby úplně nerozumíme, co to je za problémy. A v jisté chvíli se prostě zvednou a rozhodnou se do toho ženského světa nakouknout, a co tam najdou, tak to všechny hodně vykolejí. Já to ovšem nemůžu prozradit, protože bychom prozradili konec té knížky, je to velká změna, pro mě až taková existenciální situace. A ve finále pak zjistíme, jak to mezi muži a ženami dneska opravdu je a kdo tady nad kým vlastně vítězí a kdo prohrává.

 

 

Proč jsou všechny postavy bezejmenné? Nebo jsou to spíše jednotlivé aspekty kolektivního mužského vědomí, z jehož perspektivy je příběh vyprávěn?

Přesně tak, vypravěčem je prostě ta sauna, ta mužská duše, zcela záměrně jsem tam žádná jména nedával, jsou to takové zvláštní přezdívky, trochu připomínají indiánská jména. Všichni se tam samozřejmě znají a vypravěč je vlastně my, jeden z nás. Chtěl jsem, aby to nemělo jednu hlavní postavu, tou postavou se stává celá ta mužská, nalomená, tragikomická duše. Já věřím, že to je vtipná kniha, na rozdíl třeba od Národní třídy, která je hodně temná, i když taky má vtipné momenty. Ale teď jsem chtěl zkrátka napsat nějakou vtipnou knížku, která se dobře čte. A to, že se tam prakticky nevyskytují žádné popisy, že to je celé napsané jakoby v nekonečném dialogu, tak i to z ní snad tu vtipnou knížku dělá – která je ale v tom kontextu, myslím, hodně smutná, protože i ten svět je prostě takovej, a já mám rád, když ten smutek a smích jdou dohromady. I když v těch postavách se ukrývá hodně smutku a tragédií – jeden přišel o ženu, druhý nevidí, třetí je už poněkolikáté rozvedený a zase mu to nevyjde, jeden čeká dítě s holkou, která ho nechce a chce jenom to dítě, další se zblázní z toho, že je v důchodu...

 

 

Po Národní třídě, která je v podstatě jedním dlouhým monologem hlavního hrdiny, přicházíte s prózou, v níž naplno osvědčujete svůj dar vystavět svižný a plnokrevný dialog. Musím se ale přiznat, že místy mě trochu zatahala za uši spisovná čeština tam, kde bych čekal jazyk hovorový...

No, to je otázka, na kterou nedokážu odpovědět. Já jsem se to snažil zachytit tak, jak se mluví a aby každá z těch postav mluvila trošku odlišně. A překvapivě i v té naší sauně se mluví docela spisovně (smích), možná to je tím.

 

 

Netajíte se tím, že řada vašich hrdinů i příběhů má reálný základ. Materiálu jste prý za poslední roky nasbíral na dvě takové knihy. Jak poznáte správnou míru?

 Nevím, tohle si prostě tak nějak řeknu, abych to napsal. Český ráj už vlastně před dvěma lety dostal divadelní podobu, ta hra se jmenuje Čekání na konec světa a hraje ji v Brně divadlo Feste. To je malé, nezávislé divadlo, které jde mimo hlavní proudy a s úspěchem uvedlo i Národní třídu. A režisér Jirka Honzírek mě pak oslovil, jestli bych něco neměl, a já mu nabídl tenhle příběh ze sauny, velmi upovídanej, a tak to zinscenovali. Já jsem pak ještě na tom textu hodně zapracoval a trošku ho dotáhl, ale velká část toho příběhu se vlastně objevuje už v té divadelní hře. A možná kvůli tomu je tam tolik dialogů, že to bylo psané pro divadlo, a tam potřebujete, aby to teklo, aby se povídalo, tak nejspíš z toho něco zůstalo i v té knížce. Ale já jsem už dlouho chtěl napsat knížku, kde se vlastně jenom žvaní, kde není žádný popis, takový proud vyprávění. Mám samozřejmě moc rád Hrabala nebo Haška, kteří mají stále obrovský vliv na naši současnou moderní literaturu, a mám rád i Emila Hakla, Václava Kahudu nebo Igora Malijevského, a myslím, že u všech z nás se tahle chuť po toku vyprávění projevuje.

 

 

Témat tu i tak otevíráte přehršle – od (anti)komunismu přes česko-německé vztahy až po migranty. Nemluvě o mužském šovinismu v nejrůznějších podobách, čímž se mimoděk dostáváme do sféry aktuální kauzy #MeToo...

No to mně právě nebylo takhle jasný, že tam je zeď, která odděluje muže a ženy, což se dá brát jako určité hledání odpovědí na tyhle otázky kolem #MeToo, muži vs. ženy, proč si nerozumíme, kdo tady má hlavní slovo. Já jsem nad tím takhle nepřemýšlel, když jsem to psal, ale každopádně to tak i v té naší skutečné sauně je a opravdu zpoza té zdi navzájem slyšíme jenom takové chichotání nebo výkřiky, když někdo skočí do bazénku s vodou. A ta zeď se zdá být nepřekonatelná, kluzká, jsou tam ty vlhké dlaždičky, nejde na ni pořádně vylézt. A já jsem poslal své hrdiny, aby zkusili tu zeď zdolat a podívali se do toho ženského světa za ní. A jak říkám – co tam uvidí, to je trošku šokuje. Ale samozřejmě v té sauně se probírá všechno možné. Já jsem z toho třeba záměrně trochu vyházel politiku, přišlo mi to až moc spojený se současností a chtěl jsem, aby tam byly obecnější věci a aby se ta knížka mohla číst třeba i za deset, dvacet let a pořád někomu mohla připadat zajímavá a aktuální.

 

 

Důležitou roli zde hraje také vztah, respektive konflikt mezi různými generacemi. Kupodivu vašich vrstevníků mezi postavami podle všeho mnoho není, zato se tu objevuje řada postarších mužů, kteří už to podle svých mladších souputníků vzdali a s nimi motivy vážných nemocí, smrti blízkých, samoty...

No, to je zajímavé, takový konflikt tam určitě je a já ho pozoruju kolem sebe, mladý proti starým, taky takové věčné téma, mladý říkají „vy starý nemáte ánung, jak funguje svět“ a starý říkají těm mladým „to vy nemáte ánung, vy jste ještě nic nezažili, vůbec do toho nemáte co mluvit“. Ale i ta střední generace je tam přítomna v některých postavách, ale možná už jsou jakoby předčasně zestárnutý, takový poučený o životě, jak by řekl Vandam v Národní třídě. A mně tenhle konflikt přišel zajímavý. Ale je fakt, že takové to jádro je z té skutečné sauny, kam chodím, a ti vypravěči jsou spíš starší muži, kteří už něco zažili a umí vyprávět. A právě na ně se čeká, stejně jako v hospodě se čeká na nějakého vypravěče, na někoho, kdo bude chrlit historky, a vy se necháte unášet a občas tam něco řeknete. A to neumí každý, takhle vyprávět. Já třeba pozoruju i ty mladší kluky v sauně a to nejsou úplný vypravěči, možná k tomu musí člověk dorůst, nasbírat nějaké příběhy i nějaké rány osudu (smích) a musí se taky dívat kolem sebe a nejenom do mobilu. Ale možná se z nich ty vypravěči stanou, no...

 

 

Dialogická forma Českého ráje volá po převedení na jeviště či filmové plátno a divadlo vlastně stálo i u jeho zrodu, neboť novele předcházela již zmíněná hra Čekání na konec světa.

Pro mě je hrozně důležitý, že z těch textů vznikly divadelní hry, mně to pak pomohlo i při psaní těch knížek, protože najednou ty postavy oživly. Všechny sice mají nějaký reálný předobraz, ale tohle mi vždycky pomůže a práce pro divadlo mě baví čím dál víc. V Česku se toho děje o trochu míň než třeba v Německu, kde právě teď píšu novou hru na zakázku pro Státní divadlo v Drážďanech. Jmenuje se Anschluss a je o tom, jak se Češi rozhodnou anektovat Sasko, připojit ho k Čechám a zaplavit ho a konečně mít české moře. Je to taková temná komedie, odehrává se to na jedné opuštěné železniční stanici vysoko v Krušných horách. Právě to začínám psát, potom, co jsem dopsal svůj německý román Winterbergova poslední cesta, který se teď chystá do tisku. Na práci pro divadlo se mi strašně líbí, že to je takové živé a spontánní, že to rychle vznikne. U filmu to je vždycky běh na delší trať a člověk nikdy neví, jestli z toho nakonec něco bude. Já jsem spoluautorem několika filmových scénářů, které skončily někde v šuplíku, a asi to tak má být, nemusí se samozřejmě natočit všechno, co se napíše. Někdy mě jen trošku mrzí ta energie, která se do toho vloží. Ale je pravda, že když člověk čte Český ráj, tak to hned nějak vidí, a je pravda, že co ta knížka vyšla, objevily se jedna dvě nabídky na divadelní uvedení i v České republice, tak uvidíme. Hra bude mít jinak premiéru 15. února v Německu, v divadle v Budyšíně, tedy v Lužici, kde ji zinscenují na velké scéně, mají devět herců, tak jsem moc zvědavý, jak si s tím poradí. Teď se to právě za chvilku začne zkoušet.

 

 

Svébytné interpretace se dočkaly i některé vaše prózy, jež vyšly v podobě audioknihy. Po titulech Nebe pod Berlínem, Potichu a Národní třída se nyní objevila současně s knižním vydáním audiokniha Český ráj. Jak se vám zamlouvá podání Petra Čtvrtníčka?

Já jsem byl z toho úplně nadšený, z té volby i z toho, jak to pan Čtvrtníček načetl. On to opravdu posunul do takové komedie nebo tragikomedie. Já jsem se u toho sám docela bavil (smích), musím říct, že jsem to poslouchal, a ano, kdyby se někdy natáčel podle Českého ráje film nebo nějaký seriál anebo něco, tak on by určitě musel být jeden z těch, co v té sauně sedí a potí se. Dovedu si ho představit třeba v roli toho, co byl mistr republiky ve stolním tenise, myslím, že by mu tahle postava perfektně seděla. Mně se líbilo, jak se s tím utkal, protože to není jednoduché, tam je těch hlasů spousta, a jak jsem říkal, z dialogů a jednotlivých postav se stává takový jediný proud, taková jedna velká, hluboká a široká řeka mužského vyprávění a on musel ty jednotlivé hlasy odlišit. A to se mu povedlo a já jsem z toho úplně nadšenej.

 

 

Patříte vy sám k posluchačům audioknih? A v čem případně shledáváte jejich kouzlo?

Jo, poslouchám, i když víc čtu. Teď jsem teda, přiznám se, věnoval spíš literatuře faktu, kvůli novému románu Winterbergova poslední cesta jsem musel hodně číst o historii a dějinách, takže jsem četl spíš nebeletrii, prostě historickou literaturu a třeba i dobové noviny. V tom příběhu se nořím až do minulého a předminulého století a potřeboval jsem k tomu něco načíst, mě ty rešerše vždycky hodně baví. Ale audioknížky poslouchám rád, když jezdím autem, tak si tam něco rád pustím. Nebe pod Berlínem jsem načetl sám a už bych to asi nedělal, sice rád ze svých knih čtu, ale nejsem profesionál a neumím to, nejsem herec. Nebo takhle, umím to na tu chvíli, ale je to náročné. Obdivuji všechny ty interprety a děkuju jim, musím říct, že se vždycky podařilo v té audioknize posunout příběh někam dál, a za to jsem rád.

 

Jak se díváte na internet a sociální sítě? Obzvláště na Twitteru jste velmi aktivní. Souhlasil byste s tím, aby se „net normálně cíleně vypínal, aby lidi víc makali. Nebo aby si odpočinuli a četli“, jak po tom volá jedna z postav Českého ráje?

 Tak je tam pár lidí, kteří jsou na hraně takového šílenství, jeden tam dáví kilometry na kole, protože předtím dáví data v kanclu, tak aby se z toho neudávil, ujíždí tomu na kole, těm datům. Pozoruju to kolem sebe, tohle jakoby šílenství, já sociální sítě používám pro určité informování svých čtenářů a příznivců, co se děje, co vychází, ale sám to nějak obrovsky neprožívám nebo nesleduju. Jo, když chcete upozornit na nějaké čtení někde, tak to je asi dobrá cesta, dát to na Facebook, na Twitter nebo na Instagram, ale vlastně mě to dost zatěžuje. Dokonce teď přemýšlím, jak to omezit nebo jinak řešit, jestli někoho nepoprosit, aby mi s tím trošku pomáhal, protože pořád tam něco vymýšlet… Stojí to prostě strašně času a já bych radši psal knížky. Musím teď psát tu divadelní hru a mám už námět na novou knížku, a tak bych to chtěl předat někomu jinému, kdo by se o to trošku staral.

 

 

Patříte k nemnoha současným českým autorům, kteří se dokázali prosadit v zahraničí, zejména pak v německojazyčných zemích, letos jste na knižním veletrhu v Lipsku dokonce obdržel prestižní Cenu literárních domů. Čím si ten nezvyklý ohlas v německojazyčném prostředí vysvětlujete a co vás přitahuje na německé kultuře?

No právě, já i ten Twitter a další sociální sítě dělám česky i německy, protože vím, že mám v Česku a v Německu hodně čtenářů, stejně jako v Polsku, v těchhle třech zemích. Nejvíc pořád v Česku, tady se ty knížky prodávají nejlíp, ale pak asi v Německu a v Polsku. Občas bych potřeboval svého dvojníka, který by za mě jezdil na ta čtení... Ne, to si dělám legraci. Z té ceny jsem měl velkou radost. Němce zajímá, myslím, to, že tam přináším česko-německé příběhy a možná i trochu jiný pohled, do jisté míry drzejší, na Německo a třeba i na témata jako je nacionalismus. Třeba Národní třída, kdyby psal německý autor na tohle téma, tak by ho asi zpracoval jinak, já tam moc nemoralizuju o té postavě. Mě zajímá i ta jeho rozpolcenost, že provokuje a řve a pere se a zároveň je ten Vandam vlastně chytrý, je to vlastně takový sečtělý rváč a melancholický hrdina, silný a tragický, a tohle je myslím taky zajímá, že překračuju tyhle hranice. A myslím, že mi hodně pomohlo, že umím německy a můžu přijmout pozvání na čtení v Německu, Němci mají rádi literaturu jakoby naživo, setkávání autory má tady dlouhodobou tradici, na čtení se chodí a to mi hodně pomohlo třeba právě v případě té Ceny literárních domů. Stejně tak jako náš projekt Kafka Band, kde jsme se vlastně pokusili Franze Kafku přenést do rockové hudby, adaptovat romány nebo fragmenty Zámek a Amerika do současné alternativní hudby, taky do divadelních her, v divadle v Brémách, a to všecko tak nějak funguje. A myslím, že Němci mají zájem o českou kulturu a o to, co se v Česku píše, cítím teď i zvýšený zájem v souvislosti s Lipskem 2019 (viz ), kdy se chystá řada překladů, a myslím si, že česká literatura má teď šanci se v Německu zase zviditelnit. Ony jsou tady třeba polská nebo i ukrajinská a ruská literatura viditelnější než současná česká literatura. To jsou takové dost možná i módní vlny, zájem médií a čtenářů o to, co se v těch zemích děje. Samozřejmě Praha je pro Němce pořád strašně přitažlivé místo, kam jezdí, kde všichni byli, nebo se tam chystají. Němci si s Čechami i s námi spojují dost pozitivní konotace. Třeba mají rádi český humor, tu naši ironii a sebeironii, to je něco, co v jejich literatuře a kultuře úplně nenajdete, ten humor se tam odvíjí trošku jinak, a myslím si, že to je třeba naše silná zbraň.

 

 

Letos vám také vyšel německy psaný povídkový soubor Der Besuch von Herrn Horváth. Jaké jsou to povídky a chystá se jejich české vydání?

To jsou takové miniatury, které jsem napsal německy. Možná ve dvou nebo ve třech jsem se sám přeložil z češtiny do němčiny, ale zbytek vznikl jenom německy, a zatím se neplánuje české vydání. Ta knížka je taková malá, ona žije i z dřevorytů Christiana Thanhäusera, který mi tu knížku vydal, je to vlastně taková bibliofilie. Ta knížka měla minimální náklad 500 kusů, je poměrně drahá a je to něco, co je pro moje opravdové fanoušky. Ale je fakt, že do nakladatelství přišlo i pár objednávek z Čech. Ona je graficky opravdu překrásně zpracovaná a vyšlo na ni překvapivě – i když je to malá knížka, nějakých šedesát, sedmdesát stránek – i pár recenzí, tak jsem z toho měl radost. Mě baví psát česky i německy, když si o to ten příběh sám řekne, tak ho prostě napíšu v tom či onom jazyce. Samozřejmě v němčině jsem trochu omezenější, ale zároveň ta chuť něco vyprávět vás strašně žene dopředu, takže vždycky najdete cestu, jak to odvyprávět. A já v Německu dlouhodobě žiju a pohybuju se tady, takže němčina už pro mě cizí jazyk. Není to sice moje mateřština, ale stává se čím dál víc mým druhým jazykem, a tak to asi zůstane. Jsem za to rád, kdyby moje knížky nevycházely v Německu, neadaptovaly se pro německá divadla, neměl jsem tady čtení a nevznikaly tady další práce pro divadlo nebo i filmové scénáře, tak bych se asi psaním úplně neuživil.

 

 

Další vaše německy psaná próza, tentokrát objemný – a podle všeho historický – román s názvem Winterbergs letzte Reise (Winterbergova poslední cesta), má vyjít v únoru příštího roku. Ten bude pojednávat o čem?

No je to takové velké železniční putování dějinami střední Evropy. Hlavní postava Winterberg říká, že mu bude brzy sto let stejně jako Československu a krematoriu v Liberci, kde se narodil, a pak musel Liberec a českou zemi opustit. Je to tramvaják, který je ale poučený dějinami a historií. Myslím si, že to je moje velké téma, který tady ještě trochu prohlubuji, ta současnost a minulost, dějiny střední Evropy, který nás pořád jakoby mají ve svý hrsti, který pořád nejsou zapomenuty a pořád jsou tady s námi. A Winterberg si to uvědomuje a snaží se přijít na kloub tomu, proč se to celé hroutí a proč vždycky dochází k nějakým bitvám, jako třeba u Hradce Králové roku 1866, kde celý příběh začíná takovým velkým putováním po zamrzlých bojištích. A čím víc Winterberg o těch dějinách ví, tak tím víc se v nich ztrácí. Je to, myslím, hodně tragikomická knížka, teď jsem ji vlastně viděl vysázenou poprvé, má to přes pět set stránek, je to skutečně objemná kniha. Já ji napsal poměrně rychle, asi za půl roku, ale nosil jsem ji asi čtyři roky v hlavě. A na začátku je vlastně příběh jednoho mého kamaráda, který je takhle jakoby postižený či nemocný dějinami, stejně jako Winterberg. A Winterberga doprovází na tom železničním putování jedna kniha, bedekr, poslední průvodce pro Rakousko-Uhersko z roku 1913. A s tímhle průvodcem on cestuje z Berlína až do Sarajeva, bloudí Českým rájem, jede do Hradce Králové na bojiště bitvy z roku 1866, jede do Plzně a do Českých Budějovic, do Linze, do Vídně, do Brna, do Slavkova, kde se samozřejmě taky odehrála jedna významná bitva… A takhle bloudí tou střední Evropou, odehrává se to celé v zimě a doprovází ho ještě Čech, takový ošetřovatel, který ho vlastně zachránil, vytáhnul zpátky ze smrti, a ten Winterberg ho poprosil, aby společně absolvovali tuhle poslední cestu, která je nejen cestou napříč dějinami, ale i takovým hledáním ztracené lásky, jedné holky z Liberce, která zmizela v těch dějinách, a Winterberg se snaží přijít na to, co se s ní vlastně stalo. Vychází to 25. února, důležitou otázkou je, jak to bude s českým překladem nebo českým přepisem, to ještě netuším. Já bych samozřejmě chtěl, aby vyšla i česky, ale teď tedy nejdřív vyjde německy. A je to opravdu taková, stručně řečeno, tragikomedie o dějinách, vlacích, mlze a hledání jedné ztracené lásky.

 

 

Aby toho nebylo málo, nedávno se začala natáčet v česko-německé koprodukci filmová adaptace Národní třídy. Text své dosud nejúspěšnější jste prý ale musel notně přepracovat?

To je pravda, protože ten text je spíš takový monolog s jednou dialogovou pasáží, a my jsme to museli s režisérem Štěpánem Altrichterem hodně rozepsat, vlastně to napsat jakoby znova. Použili jsme samozřejmě spoustu věcí z té knížky, ale museli jsme k tomu vymyslet ještě takový epičtější příběh, hodně jsme posílili milostný vztah, který tam je mezi Vandamem a Luckou, servírkou z hospody Severka, o kterou přichází, to tam je hodně rozepsané. Objevují se tam i nové postavy a já jsem na to moc zvědavý. Je to taková temná sídlištní komedie a právě teď na konci listopadu jsou poslední natáčecí dny, pak se to bude stříhat a doufejme, že za rok nějak touhle dobou to bude v kinech. Ten film vždycky trvá strašně dlouho. Věřím, že to bude mít silnou atmosféru a silnou náladu, mně se moc líbil Štěpánův film Schmitke, který se odehrává v Krušných horách a který má opravdu silnou atmosféru, což já mám na filmech rád. Nakonec Alois Nebel je taky strašně atmosférický film. A to byl jeden z důvodů, proč jsme ho s producentem Pavlem Strnadem oslovili, aby se na Národní třídě podílel. A samozřejmě mě těší, že to je česko-německá koprodukce, že ten příběh rezonuje i tady, v Německu, a že se na tom podílí nejen Česká televize, ale i německá televize ZDF.

 

 

A co říkáte na Hynka Čermáka – který mimochodem načetl audioknižní verzi Národní třídy – v roli Vandama?

Hynek Čermák pro mě byl favorit od začátku, když jsme měli casting, mně se strašně líbilo, jak tu knihu načetl. On ten Vandam je dost komplikovaná postava, je to rváč a zároveň je sečtělý, je to pobuda, násilník, a zároveň je v něm něco křehkého, za tou maskou, to násilí je taková maska, kterou si nasazuje, a za ní je hodně zraněný člověk. A tohle dokáže Hynek Čermák skvěle propojit, ideálně v jediné scéně, takže cítíte za tou hrubostí i ten smutek. A zároveň dokáže být strašně vtipný. On to opravdu bude, myslím si, co jsem viděl první záběry, nečekaně vtipný film, ale zároveň taky pěkně temný.

 

 

K tomu ještě natáčíte s Kafka Bandem novou desku Amerika. Co pro vás a vaše psaní znamená hudba?

Čím dál víc mě zajímá určitá muzikálnost literatury, Národní třída je celá hodně hudební. Právě v divadle v Cáchách to působilo strašně hudebně, i když tam hudba žádná nezní, jenom když pouštěli lidi do sálu, tak tam hráli Houpací koně a Priessnitz a Umakart a Načevu, ale to jen první půlhodinu, pak když začne představení, tak hudba zmizí a celý to představení je hrozně muzikální, je rytmizovaný, až se tam takřka skanduje a repuje. To vlastně mám i v tom Winterbergovi, snažil jsem se, aby to bylo hodně hudební, opakují se tam motivy, věty, takové refrény, pořád jsem myslel na rytmus vlaků, ve kterých se to odehrává, pomalých vlaků, rychlých vlaků, nákladních vlaků... A snad se mi to tam podařilo přenést, no uvidíme. A i v Kafkovi se snažíme s Kafka Bandem hledat hudebnost, v té jeho literatuře, vždycky v těch knížkách najít nějaký moment, který nás inspiruje k psaní písniček. Amerika bude hodně odlišná od Zámku, Zámek je takový recitativ, melodram, používali jsme hodně akustické nástroje, snažili jsme se i trochu dobově nad tím přemýšlet, jak by to mohlo znít před sto lety, ale teď jsme mnohem elektroničtější, písničkovější, možná i chladnější, potemnělejší. A zpíváme nejen německy – vůbec se tam zpívá víc, než mluví nebo čte, jako minule – Jaromír 99 víc zpívá a máme tam i pár písniček v češtině, pár v němčině a i něco v angličtině. Deska vychází u Supraphonu na přelomu února a března, čeká nás taky turné po Německu a po České republice, v květnu bychom měli s Kafka Bandem vystoupit v rámci pražského Světa knihy. Hudba pro mě zkrátka znamená hodně, bez hudby bych nedokázal psát, já si vždycky vytvářím takové soundtracky a snažím se z té hudby něco nasát do toho svého psaní.

 

 

Pauzu si ovšem dáváte s literárně hudebním kabaretem EKG, který jste spolu s Igorem Malijevským po deset let (2007–2017) pravidelně připravovali v Divadle Archa. Chystáte se jej v dohledné době znovu oživit?

Bavíme se o tom. My jsme si museli odpočinout, oba jsme chtěli a museli psát a ono se to nezdá, ale bylo to pro nás i dost náročné, vlastně deset let to chystat a moderovat. Vím, že se teď lidi hodně ozývají, jestli se to nevrátí, měli ten náš pořad rádi, bylo to vždycky vyprodané. Tak se bavíme o tom, jak se vrátit alespoň nějak méně často, občas si nějaký pořad udělat. S Igorem já to mám podobně jako s Petrem Pýchou, jsme už strašně staří kamarádi a rozumíme si, a chystat EKG taky znamená, že se vidíme a potkáváme a společně vaříme, a to mně třeba trochu chybí. Ale jestli se vrátíme, tak asi ne v té periodicitě, jako jsme to dělali, na to už jsme možná trochu staří a chceme každý víc psát a Igor navíc fotit. Ale těch deset let EKG je pro nás oba, myslím, strašně důležité období, prožili jsme toho spolu strašně moc. A když nad tím přemýšlím, nikdy jsme si nemysleli, že to bude tak dlouho trvat, říkali jsme si, že to budeme dělat dva tři roky. A pak přišla další sezona a ještě další a najednou to bylo deset let. Tak uvidíme...

 

 

JAROSLAV RUDIŠ (*1972) je úspěšný český prozaik, scenárista, dramatik a hudebník, který dnes žije převážně v Berlíně. Je autorem románů Nebe nad Berlínem, Grandhotel, Potichu, Konec punku v Helsinkách a Národní třída, spoluautorem komiksové trilogie Alois Nebel, spoluautorem několika rozhlasových i divadelních her a filmových scénářů a členem hudební skupiny Kafka Band. Je laureátem Ceny Jiřího Ortena, letos obdržel německou Cenu literárních domů. Jeho texty jsou v současné době uváděny na českých i německých jevištích, podle jeho prózy Národní třída vzniká v česko-německé koprodukci celovečerní hraný film, v Čechách mu právě vyšla novela Český ráj společně se stejnojmennou audioknihou, kterou načetl Petr Čtvrtníček, s Kafka Bandem připravuje novou desku Amerika a v Německu zanedlouho vyjde jeho dosud nejrozsáhlejší román s názvem Winterbergs letzte Reise (Winterbergova poslední cesta).

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB