Česká literatura. Řekni mi, co píšeš a povím ti, kdo jsi


čtenář ilustraceV sobotu budeme vzpomínat listopadové události roku 1989 a někdo možná připomene významnou roli spisovatelů v minulém režimu, kteří měli určitý podíl na tom, co se na Národní třídě odehrálo. Již jsme psali o tom, jak se literatura stala v období studené války významnější než plnění muničních skladů (viz CIA: Zapomeňte na bomby, tato kniha je „atomovka“).

 

 

 

Známo je, že po potlačení revoluce v Maďarsku v roce 1956 přikročila CIA k akci zasílání knih do Východního bloku. Nejednalo se přitom o exilovou „podvratnou“ literaturu, ale o různé knihy i vědeckého charakteru. Byly to desítky milionů knih, které byly tehdy odeslány. George Minden vypracoval program zasílání knih přes železnou oponu. Zahrnul do něho slovníky, lékařské knihy, umělecké katalogy, módní časopisy a beletristické tituly. Adresáti: intelektuálové včetně těch komunistických. Postupem času vyrostl rozpočet Mindenovy akce z necelého půl milionu dolarů na pět milionů ročně. CIA kupovala knihy od stovek různých nakladatelství a poštou je posílala do knihoven, univerzit nebo jiných odborných pracoviště (viz kniha Alfreda Reische Horké knihy ve Studené válce - Hot Books in the Cold War). Jednalo se o období, kdy knihy a spisovatelé byli důležití. Toto období a následujícími léty po pádu socialismu v zemích bývalého Východního bloku se zabývá americký literární vědec Andrew Wachtel. Zkoumá politické, sociologické i literární podmínky spisovatelů za komunismu a po jeho pádu (viz ).

 

Nemusíme situaci dlouze zkoumat a z vlastní zkušenosti víme, že po roce 1989 rychle dochází u spisovatelské obce k velkému zklamání nad faktem, že autoři přestávají být důležití, že se vytrácí zájem o jejich dílo, a tím pochopitelně i o ně samotné. Situace se pro spisovatele stává tíživou.

 

Je deset let po revoluci a deník MF DNES v roce 1999 píše: „Řada začínajících autorů se sama vzdává nároků na honorář, aby jejich knihy vůbec vyšly. Podobně se omezují i relativně známí básníci. Na slabé ohodnocení si přednedávnem veřejně postěžoval i spisovatel Jiří Kratochvil, jeden z nejvýraznějších českých prozaiků současnosti… Za zhruba roční práci si tak vydělá asi jednu průměrnou měsíční mzdu.“ Tehdy to komentuje za vydavatele Martin Pluháček z Petrova, jenž vyplácí i autorům prvotin alespoň symbolický honorář ve výši dvou tří tisíc: „I v zahraničí si literaturou vydělává hrstka spisovatelů. Představa profesionálního básníka je směšná. Je to špatné, ale nedá se nic dělat.“

 

Situace v té době je více méně známá a to, že i ti nejlépe prodávaní spisovatelé, jako tehdy byli na přelomu století Michal Viewegh a Petr Šabach, musí alespoň jednou za dva roky napsat novou knížku. Spisovatel Ivan Binar v roce 2003 horoval za spisovatele: „Není tu rozšířené povědomí o tom, že původní literární tvorba je základním znakem národa a že je třeba ji podporovat.....Při hospodaření s penězi dosud nebyl zaveden systém, který by tvůrce kulturních statků dostatečně podporoval a význam jejich díla důstojně ocenil. Jako bychom si neuvědomovali, že literatura desetimilionového jazyka se neuživí na trhu s knihami, že je třeba – chceme-li zůstat kulturním národem – literaturu podporovat. Dělají to všechny kulturní země... Chceme-li v kontextu evropské kultury zastávat svébytné postavení, nechceme-li se rozplynout ve změti globálního tržiště, chceme-li zůstat i nadále národem s nezaměnitelnými znaky, měli bychom více dbát o svoji literaturu, lépe se starat o své básníky.“

 

Pochopitelně, že Ivan Binar svým výkřikem v deníku MF DNES nic nezmohl a stejně tak i se svými projevy spisovatel a básník Michal Černík. Ten 17. listopadu v roce 2009 na konferenci Dvě dekády demokracie, kterou uspořádala FF PU v Olomouci konstatuje: „S poblouzněným myšlením jsme se otevřeli světu a vydali se tak všanc i procesu globalizace, který k nám vtrhl s prudkostí smrště. Nebyli jsme na novou skutečnost připraveni ekonomicky, právně ani morálně, a teď jen bezmocně přijímáme skutečnost ekonomické nesvéprávnosti. Agresi globalizace podlehla i kultura.“ O tři roky později jen opakuje holou skutečnost: „Majitel velkého nakladatelství sdělil své vedoucí redaktorce: Na prvním místě je zisk, na druhém místě je zisk, na třetím místě je zisk, teprve pak tam někde na konci jsou hodnotné knížky. Ale ty mne nezajímají. Pokud se kniha neotočí za tři měsíce a nevydělá, tak vás vyhodím.“

 

Literární teoretik Pavel Janáček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky v článku „Nastal čas křičet, že spisovatel není zahrádkář“ křičí: „Se státní literaturou jsme omylem zbořili i literaturu jako prostor veřejných hodnot, provázaných s životem celé společnosti. Jestliže jsou spisovatelé totéž co zahrádkáři, proč máme mrhat veřejnými penězi na to, aby ji někdo zkoumal a vykládal? Na FF UK nebo v Akademii věd? Přiznávám svůj kus viny na tom, že je dnes literární tvorba vnímána jako něco periferního.“ (viz)

 

 

V zahraničí to není jiné

Na to nás upozorňuje známý japonský romanopisec Haruki Murakami: Není zas až tak obtížné napsat jedno nebo dvě díla. Pokračovat však ve psaní delší dobu, živit se tím a uhájit si jako spisovatel živobytí, to už je neobyčejně těžké. Dalo by se skoro až říct, že to je pro normálního člověka nemožné. K něčemu takovému je už totiž potřeba něco zvláštního navíc. Neobejdete se samozřejmě bez nějakého toho talentu …někdo ho má hned od začátku a jiný ho dokáže vydřít.“

 

Úloha prosadit se ve světě velké literatury není jednoduchá ani pro španělsky píšící spisovatele. Mluví o tom peruánský autor Santijago Ronkaljolo (*1975), který říká, že vůbec nevěřil, že by někdo z Peru mohl prorazit. Ale světově známý Peruánec Mario Vargas Ljosa, dokázal, že to možné je a podle Ronkaljoly ostatním tak ukázal cestu. I on si však stěžuje na finance, když říká, že překlady jeho knih ho neuživí, ale údajně mu to vynahrazuje radost z toho, že může cestovat a poznávat jiné země a lidi.

 

 

A co čtenář…

Ovšem druhá strana – vydavatel, již zesnulý Ladislav Horáček, majitel pražského nakladatelství Paseka, říkal rovněž něco nepříjemného, a to směrem k autorům, že objeví skutečného spisovatele jen jednou za deset let.

 

Jako všichni spisovatelé se nakonec ve své úvaze musí zamyslet nad raison d'être literatury: Někomu pak může právem připadat, že by se svět bez literárních děl klidně obešel, jiní si zas můžou oprávněně myslet, že je literatura pro svět nezbytná.

 

Zmíněná druhá strana pochopitelně reaguje na podstatnou součást literatury, a to je čtenář, bez kterého literatura není literaturou ale jen jakousi duševní fantazií určitého individua.

 

Podstatná je proto skutečnost, které knihy jsou čtené. Když hledáte nejvíce čtené knihy, celosvětové průzkumy včetně posledního, oznamují světoznámé bestsellery. Když se ale podíváte na průzkum půjčovaných knížek ve Velké Británii, je tomu poněkud jinak (viz):

 

Nejpůjčovanější je Lee Child a u nás rovněž známá jeho kniha „Poslední sbohem“ (pro ty, kteří nevědí o čem je, krátce: Za barem v Carter Crossing ve státě Mississippi je nalezena žena s proříznutým hrdlem. Jen kousek opodál stojí velká vojenská základna…). Další netřeba ani u nás dvakrát představovat, je to dvojice spisovatele a spisovatelky Jamese Pattersona a Maxine Paetrové. Pochopitelně, že nesmí chybět Padesát odstínů šedi.

 

Když se podíváme na české výpůjční přehledy, zdá se na první pohled, že je zde patrný rozdíl a že naši spisovatelé by nemuseli preferovat jen krimi nebo milostný román.

 

Například pražská Městská knihovna uvádí za rok 2017, že ve vypůjčení vede Kateřina Tučková a švédský mistr psaní Jonas Jonasson, ale bezpečně nejpůjčovanější je Robert Galbraith alias Joanne Rowlingová a pochopitelně něco za kriminální žánr nemůže chybět, což je Gillian Flynnová.

 

V Brně bezpečně vede moravská autorka Alena Mornštajnová, objeví se zde také Kateřina Tučková, ale jinak se bezpečně půjčuje literatura typu Pauly Hawkinsové nebo Roberta Brynzy.

 

V celé ČR je nejpůjčovanějším českým spisovatelem Vlastimil Vondruška, autor historických románů. Následuje autor detektivek a literatury faktu Jan Bauer a na třetím místě je Hana Parkánová-Whitton. Tato trojice drží pozice nejpůjčovanějších autorů od roku 2013.

 

Přitom nejpůjčovanější kniha je bestseler roku 2016 „Bábovky“ od Radky Třeštíkové a druhou nejpůjčovanější knihou je román Patrika Hartla Okamžiky štěstí.

 

Přesto se naši spisovatelé musí sklonit před Harry Potterem a kamenem mudrců od Rowlingové nebo Dívkou ve vlaku od Pauly Hawkinsové. Tyto knihy jsou žádanější.

 

Zdá se, že proti Britům jsme na tom lépe. Ale jeden pracovník Městské knihovny v Praze, který jezdil autobusem po pražských sídlištích, si myslí něco jiného. Z jeho osobního soukromého hlediska bez ohledu na objektivitu statistik sdělil, že není třeba si dělat iluze o tom, co lidé nejvíce čtou. Jednak tvrdil, že se již tolik nečte jako dříve, což není jistě překvapivé. Varující je jeho tvrzení, že když si přijdou čtenáři půjčit knihu, tak mladí hltají především sci-fi a staří, zejména starší dámy, hmátnou po milostném románku. Většina čtenářů na pražských sídlištích ale podle něj čte především detektivky.

 

Podobně vychází namátkou vyhledaný přehled výpůjček – 100 nejpůjčovanějších knížek v knihovně ve Vyškově v roce 2012 – viz : (zde je deset prvních autorů: Simona Monyová, Nora Roberts, Táňa Keleová-Vanilková, Eva Urbaníková, Danielle Steel, James Patterson & Maxine Paetro, Michal Viewegh, romány pro ženy těchto autorek obsadily stejné osmé místo: Julie Garwood, Stephanie Laurens, Elizabeth Haran, Eileen Drezér, Diana Gabaldon, Hana Marie Körnerová, Catherine Coulter, Alena Jakoubková, Lenka Lanczová, Jude Deveraux, Hexane Becnel, Candide Prostor, Elizabeth Lowell, Joy Fielding, Barbara Tailor-Bradfordová, Táňa Kubátová, Sandra Brown, Barbara Woodová a dále jsou to Dick Francis & Felix Francis a Mary Higgins-Clark.

 

 

Na závěr

Od doby studené války a období socialismu je zde posun jak v tom, co lidé čtou (vzpomeňme na tradiční velké čtvrteční fronty na klasickou a moderní literaturu), tak stejným způsobem se změnil sujet – obsah mezi tím, co spisovatelé psali dříve (Škvorecký, Kundera, Vaculík a další) a píší dnes. V tom je velký rozdíl.

 

Jestliže dříve platilo, řekni mi, co čteš, povím ti, kdo jsi, dnes především platí, a to pro autory, řekni mi, co píšeš a povím ti, kdo jsi.

 

Vzpomínaný americký literární teoretik Wachtel odhaluje na východoevropských autorech skutečnost, o které sami dobře víme, neboť jsme toho svědky, že řada spisovatelů se vrhla po roce 1989 do politiky (za všechny Havel nebo Uhde). Mnozí spisovatelé se stali novináři. Andrew Wachtel spisovatele obviňuje z toho, že v tom hraje role zviditelnění, které jim již v současnosti literatura neposkytuje, zatímco média a politika ano. Zviditelňuje se dnes především autor (o tom svědčí shora uvedené přehledy), který se vrhá do oblasti krimi nebo milostných románů. Spisovatel, který bude chtít psát náročnější literaturu, musí počítat nejprve s nedůvěrou nakladatelů a když překoná tuto překážku, nemůže automaticky spoléhat na to, že bude čtenáři objímán, chválen a ve velkém čten. Například úspěšný český spisovatel Jáchym Topol říká: „Samozřejmě ale nemám prodeje v řádu desetitisíců, nýbrž v řádu tisíců…“ Topol se živí jako novinář a proto konstatuje: „Deset milionů lidí nezaplatí živobytí třiceti spisovatelům, ale spíše tak dvěma.“

 

Pohled do historie je pohledem do budoucna? Mezi válkami noviny a časopisy doslova vytvořily špičkové autory, ale také i špičkové honoráře. Hemingwayova povídka Sněhy na Kilimandžáru vynesla spisovateli v časopise Esquire tisíc dolarů (viz). To byly zlaté časy, které skončily s nástupem televize. Jaké časy čekají literaturu a literáty s nástupem internetu?

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP