Helena Sinervo: V domě básnířky


 

Sinervo výřez přebalRomán V domě básnířky je biografickým portrétem jedné z nejvýznamnějších finských autorek, mimo jiné i překladatelky Václava Havla, básnířky Eevy-Liisy Mannerové (1921–1995).

 

 

Lyrizované interpretace životních osudů hlavní protagonistky vycházejí z nepočetných písemných pramenů, rozhovorů s pamětníky a především z jejího vlastního beletristického díla. Jedním z ústředních témat tvorby Eevy-Liisy Mannerové je osamění, duševní samota pramenící z nemožnosti navázat plnohodnotný mezilidský vztah, a to milostný, rodinný i přátelský. Podobně bezútěšný byl i autorčin život – dětství ovlivněné válkou a neuspořádanou rodinnou situací, častá hospitalizace v léčebnách, nakonec útěk před slávou do Španělska. Tomu odpovídá ústřední románová paralela zborceného domu a pochroumané mysli básnířky, z nichž se zdánlivě nahodile vynášejí na světlo jizvy pradávných prožitků, zasutých vzpomínek, traumat z dětství, duševních paralýz. Příběh se odehrává na mnoha časovýchSinervo přebal rovinách současně, jako by sám způsob vyprávění chtěl popřít plynutí času, nicméně život hlavní hrdinky se zároveň trhaně posouvá kupředu.

 

Helena Sinervo (*1961) je finská básnířka, prozaička a překladatelka.

 

 

Ukázka z knihy:

 

POKLADY A MUZEJNÍ KUSY

Ve 2. kapitole zachraňuje Eeva-Liisa své cennosti.

 

V létě pětašedesátého, poté co jsem koupila toto hliněné stavení, jsem nejprve nezřízeně utrácela po anticích, než jsem si pořídila jedinou praktickou věc, hrnec, nůž nebo vidličku.

 

                Prastarý psací stroj z dílny zbrojovky Remington zrezivěl až po klapky, na něm už nejspíš psát nebudu. Staré housle ležely s přelomeným krkem napůl ve vodě jako loďka vyvržená na břeh, taktéž arabská kytara s vadnou kobylkou. Odjakživa byly krásnější na pohled než na poslech.

 

                Vzácnosti vrším na postel v ložnici. Má dva metry široký kovový rám, matrace vycpané peřím, v čele volutové kování.

 

                Předchůdce gramofonu, fonograf, na který jsem sakramentsky pyšná, ačkoli nefunguje, opřu o čelo postele vedle polštáře. Pramáti všech šicích strojů singrovka stojí naštěstí na kolečkách; zavřenou v překližkové skříňce ji odtáhnu do předsíně. Stroj jsem koupila v jedné vedlejší vesnici v krejčovství, kde zdobil výlohu. Hnala jsem ho sem před sebou uličkami jako krávu. I osli se smáli, když moje singrovka hrkala od náspu k náspu. Pohupovaly se jí pedály, vemena.

 

                Na parapetech stojí desítky skleniček a dóziček, staré nazelenalé lékárenské sklo, láhve, jimž na dno ze střechy napadalo několik centimetrů pilin. Měla bych je naskládat do velké bedýnky, třeba od cibule nebo kozího sýra, a všechny naráz před opravou střechy odnést a schovat do vany. Takové bedýnky se dají sehnat u hokynáře, zítra se k němu zajdu přeptat, než dorazí zedník, aby mi učinil nabídku. Kamenná marocká mísa se dá zasunout pod postel, pryč z očí jako nočník, aby někoho nenapadlo v nádobě míchat barvu.

 

V létě jsem po podlaze zjevně rozprostřela papír, staré noviny. Nebo je sem dal Jalle? Nasákly vodou a teď je z nich šedivá mokrá kaše. Na tapetách jsou vlhké skvrny a malinké dírky, vykousané nějakou larvou, možná červotoče. Dům by potřeboval kompletní rekonstrukci, ale bojím se, že na to nestačím, alespoň ne teď.

 

                Středověká miniatura, mědirytina za padesát tisíc starých finských marek, s vyobrazením bourbonského prince bez čela a s přísným nosem, se pod sklem zarosila a je docela zničená. Staré mapy a titulní stránky starých tisků zkapalněly, většina stála v koutě stočená do ruličky. Přes zborcené střešní trámy je šikmo bičoval déšť. Jednu dobu jsem mapy nakupovala i na dluh, než jsem přišla k rozumu, respektive musela přijít, jakmile vyschl příliv bankovek z nakladatelství Tammi a já neměla ani na neodkladnou opravu vodovodu. Mour spláchnutý z nebe mé drahocenné poklady zpustošil a rozpustil.

 

                Pomodlila bych se, ale ke komu, když nevěřím v Boha? Lépe řečeno ten Bůh, s nímž mám zkušenost, na nás působí svými krutými stránkami, a v tom modlitby nepomohou.

 

                A tak stojím před zrcadlem a pláču. Jen tak někdo se k němu nedostane, aby se v něm prohlédl, jen tak někoho nezrcadlí. V mém pokoji ukazuje jen mě a mé slzy, konkávně. Postavím se před druhé zrcadlo a zadívám se, jak roztáhne můj odraz do stran, tak děsivě ho nafoukne, až se silueta ani nevměstná do rámu. Tenhle trik mě vždy bavil a pobaví mě i teď.

 

                Otřu si slzy do rukávu. Tato vysoká zrcadla ukazují skutečnost, jak ji vidím já, pokřiveně. Koupila jsem je před pár lety z majetku zbankrotovaných kolotočářů.

 

                Co by zrcadlila, kdyby se jedno zatřelo bíle a druhé černě? Viděla by pak černá i bílá sama sebe, jak obepíná povrch zrcadla? Jak by vypadala konkávní černá a konvexní bílá? Zatemnily by se, takže by si černota a bělost zůstaly skryty?

 

                Odvleču zrcadla do ložnice, i když váží daleko víc než mé nicotné hříchy, a uschovám je před opravami tam.

 

Vrátím se do zborceného pokoje, abych provedla inventuru cenností zkroucených do ruličky.

 

                Titulní strana Zlaté legendy je jedna velká černá kaňka. Na vyobrazení roztahují jakýmsi dřevěným zvedákem čelisti světci – důmyslný způsob, jak donutit nebohého člověka litovat svých kacířských výroků.

 

                Drsný papír listu z Niederdeutsche Bibel se proměnil v promáčený cár. Na titulní ilustraci tlučou jednoho světce kyjem, druhý visí hlavou dolů na kříži a třetího půlí rámovou pilou.

 

                Titulní stranu Grammatiky Florentia Diela špiní tajemný široký proužek rzi, jejíž příčinu nikde nevidím. Na dřevorytu cválá dobrosrdečný rytíř na vypaseném koni, rozdává almužnu lidem plazícím se po zemi, utíná mečem kousek svého pláště a hází ho žebrákovi.

 

                Mou nejkrásnější mapou je Polus Arcticus, kresba severního pólu od německého kartografa Mercatora, magnetová hora, jež vytrhává z lodí hřeby a uspořádává kolem sebe světadíly. Nějaký tvor, krysa nebo myš, v ní vykousal díru, kterou by se dala prostrčit sevřená pěst.

 

                Věci a místa pro mě vždy znamenaly víc než lidé. Nebo možná slouží za náhražky, kdo ví. Nemám příbuzné ani rodinu. Říká se, že když chybí lidský dotek, člověka utěší krásná věc.

 

 

přeložil Michal Švec

nakladatelství Dybbuk, 2018

ISBN: 978-80-7438-190-4

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB