Frederick Forsyth – Král špionážních románů



Frederick-ForsythPřed nedávnem oslavil své 80. narozeniny britský spisovatel (a bývalý špion) Frederick Forsyth. Nemálo čtenářů si spojuje jeho jméno především se špionážním thrillerem Den pro Šakala, což je, máme-li být upřímní, trochu škoda. Forsyth totiž napsal celou řadu dalších knih – a některé z nich byly možná ještě lepší. Co ale Forsythovy romány rozhodně nezapřou, je to, že jsou dílem nejen skvělého vypravěče, ale také bývalého novináře a – samozřejmě – špiona. Leckdo možná namítne, že třeba takový John le Carré je o něco sofistikovanějším autorem, ale já si budu stát za svým a tvrdit, že nefalšovaným králem špionážních románů je právě Forsyth.

 

 

 

Frederick Forsyth se narodil 25. srpna 1938 v Ashfordu v hrabství Kent. Když mu bylo sedmnáct let, rozhodl se zanechat studia a odejít do Španělska, kde začal navštěvovat univerzitu v Granadě. Poté, co se stal nejmladším pilotem Britského královského letectva, našel Forsyth uplatnění jako korespondent pro agenturu Reuters ve Východním Berlíně a v Paříži. Působil také coby reportér BBC v Africe a stal se tam mj. svědkem občanské války v Nigérii. Za svůj postoj během krize v Biafře (kterou záhy popsal ve svém literárním debutu, reportážně pojatém románu Příběh Biafry z roku 1968) byl ovšem z práce propuštěn, a tak se začal naplno věnovat psaní knih.

Na sklonku 60. let, právě když pobýval v Nigérii, byl Forsyth poprvé zkontaktován tajnou službou. A právě to byl začátek jeho více než dvacet let dlouhého působení pro britskou rozvědku MI6. Ke své špionážní minulosti se přiznal Forsyth teprve nedávno, krátce před vydáním své autobiografie Vypravěč: Vlastní životopis. Na jejím přebalu je uveden autorův citát, který leccos napoví: „Během svého života jsem těsně unikl hněvu obchodníka se zbraněmi v Hamburku, za občanské války v Nigérii na mě střílel MiG a ocitl jsem se uprostřed krvavého převratu v Guineji-Bissau. Zatkla mě Stasi, postarali se o mě Izraelci, IRA mě přiměla ke spěšnému přesunu z Irska do Anglie a jistá přitažlivá agentka československé tajné policie – její počínání bylo zkrátka trochu intimnější. A to je jenom začátek...“

Vzhledem k preciznosti, s jakou byl Forsyth schopen vystavovat děj svých románů, a podrobnému popisu fungování tajných služeb a vojenských technologií, nemohlo být toto zásadní odhalení pro některé čtenáře zase takovým šokem. Literární hvězdou se stal Forsyth už začátkem 70. let, kdy vydal již zmíněný román Den pro Šakala (1971). Jeho hlavní postavou je profesionální zabiják s přezdívkou Šakal, kterého si najme teroristická organizace OAS (Organizace tajné armády), aby spáchal atentát na francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Den pro Šakala je bezpochyby jedním z nejlepších špionážních románů, jaké kdy byly napsány, a v roce 1973 se dočkal velmi zdařilé filmové adaptace v režii Freda Zinnemanna (role Šakala byla nabídnuta Robertu Redfordovi, ten ji ale odmítl).

Neméně mistrovskými počiny však byly i další dva romány, které Frederick Forsyth během 70. let vydal. Ten první se jmenoval Spis Odessa (1972) a jeho děj se točil kolem pronásledování nacistických zločinců (jako vedlejší postava v něm vystupuje i Simon Wiesenthal). Ten druhý nesl název Ďáblova alternativa (1979) a zavedl čtenáře do zákulisí fiktivní tajné operace, jejímž prostřednictvím zabránilden-pro-sakala odvážný agent SIS tomu, aby se studená válka stala válkou horkou. Následující 80. léta pak přinesla román, kterým Forsyth stylisticky navázal na Den pro ŠakalaČtvrtý protokol (1984).

Měl-li někdo obavy, že s koncem studené války dojdou Forsythovi témata, pak zcela zbytečně. Román Boží pěst (1994), jehož děj začíná v létě roku 1990, kdy Saddám Husajn zaútočil na Kuvajt, velmi výstižně pojmenoval nové světové hrozby a zároveň přivedl na scénu mimořádně sympatického hrdinu, důstojníka SAS Mikea Martina. Forsyth se k této postavě vrátil o dvanáct let později a výsledkem byl rozporuplný Afghánec (2006). Jeho největší slabinou byl především samotný konec, což je pro Forsytha velmi netypické (jeho romány se totiž často vyznačují vynikající pointou).

Na Boží pěst navázal Forsyth neméně zajímavým románem Ikona (1996). Jeho děj se odehrává v Rusku roku 1999 a sleduje mocenský vzestup ultrapravicového populisty Igora Komarova, který se pro miliony nic netušících voličů stává skutečnou ikonou. Západní mocnosti se tedy rozhodnou Komarova odstranit, a to tím způsobem, že ho prostě nahradí jinou ikonou. Na první pohled působí možná celá zápletka poněkud úsměvným dojmem, zkusme si ale položit otázku, co by se s Ruskem jednou stalo, kdyby bylo i nadále ovládáno oligarchy a sužováno hyperinflací a extrémní chudobou...

Troufnu si říci, že nejlepším Forsythovým románem je Mstitel (2003). Ten totiž není pouze rafinovaným příběhem o pomstě, ale také mrazivým podobenstvím o hrůzách války, ať už se jedná o II. světovou válku, válku ve Vietnamu nebo válku v bývalé Jugoslávii. Mstitel má navíc šokující (ne-li geniální) pointu, která jej o to pevněji zakotvuje v realitě. O to více zamrzí, že se dodnes nedočkal důstojné filmové adaptace (vznikl pouze zapomenutý televizní film se Samem Elliottem) – toto štěstí potkalo kromě Dne pro Šakala snad už jen Spis Odessa (film Krycí název Oděsa s Jonem Voightem z roku 1974) a Čtvrtý protokol (stejnojmenný snímek s Michaelem Cainem a Piercem Brosnanem z roku 1987).

Ne každý se mnou asi bude souhlasit, ale Mstitel je zároveň také posledním velkým románem Fredericka Forsytha. Pro mnohé čtenáře byl zklamáním jak již zmíněný Afghánec, tak Kobra (2010). Seznam smrti (2014) byl možná mimořádně čtivý, ale na Forsythovy poměry už poněkud přímočarý. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že čerstvý osmdesátník Forsyth dodnes zůstává králem špionážních románů. A že nás asi nikdy nepřestane provokovat některými otázkami. Kdo byl ve vypravec-vlastni-zivotopis copyskutečnosti Šakal? Měl tajemný „Mstitel“ nějaký reálný předobraz? A mohl někdo tušit, že zrovna v roce 1999 bude mít těžce zkoušené Rusko svou novou „ikonu“? Nevíme ani, do jaké míry můžeme věřit tomu, co Forsyth popisuje ve svém Vypravěči, když na str. 11 dodává, že „tato kniha není příběhem mého života a rozhodně ne ospravedlňováním sebe sama“.

Také Forsythovými slovy si dovolím zakončit tento text, konkrétně dalším citátem z Vypravěče (str. 11): „Novinář by se nikdy neměl přidat k establishmentu, ať jsou svody sebelákavější. Naším úkolem je volat mocné k zodpovědnosti, ne se s nimi spolčovat. Ve světě, který je stále posedlejší vlivem, penězi a slávou, musí žurnalista a spisovatel zachovávat odstup, jako pták na drátě, sledovat, všímat si, zkoumat, komentovat, ale nezapojovat se. Zkrátka a dobře, zůstat nestranní.“ Moudrá to slova.

Použité zdroje:

 

FORSYTH, F. Vypravěč. Vlastní životopis. Praha: Knižní klub, 2016. ISBN 978-80-242-5468-5.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB