Eva Límanová se vrátila do dětských let v Protektorátu



 

prozaička-Eva-Límanová-žije-ve-VancouveruDo Prahy včera po několika letech opět zavítala spisovatelka Eva Límanová (*1935), sestra filmového režiséra Ivana Passera, která debutovala v roce 1964 povídkovou sbírkou Holka k smíchu, zahrála si v Jirešově snímku Křik nebo ve Vávrově Zlaté renetě a v roce 1967 emigrovala do Kanady, kde žije dodnes. V Literární kavárně knihkupectví Academia na Václavském náměstí pokřtila za přítomnosti redaktora nakladatelství Argo Richarda Klíčníka a před zraky početného publika, složeného převážně z jejích přátel a známých, svou novou knihu Chodí pešek okolo – ukázku naleznete ZDE.

 

 

 

Neskrývaně autobiografická próza čítající 260 stran líčí osud malé Eminky a jejího bratra Adama, jejichž život převrátila naruby druhá světová válka a německá okupace. Autorka při jejím psaní prokázala bezmála fotografickou paměť, když se jí podařilo detailně zachytit vzpomínky z vlastního dětství a nabídnout tak i přes propast několika desítek let živé svědectví o pojednaných tragických událostech.

 

Při psaní první kapitoly se prý ještě domnívala, že píše pouze další povídku. „Celou knihu jsem nikdy nenapsala, tohle je první,“ podotkla a vzápětí rozesmála své obecenstvo, když dodala: „A 17. října miLímanová přebal vyjde druhá.“ Měla tím na mysli knihu Rok pod horou Boha štěstí, kterou připravuje k vydání nakladatelství DharmaGaia a v níž deníkovou formou zachytila zážitky ze svého ročního pobytu v malé japonské vesničce ležící nedaleko Hirošimy. K japonské kultuře a zvláště literatuře má ostatně autorka blízko podobně jako její zesnulý manžel, japanolog a překladatel Antonín Líman (1932–2018), s nímž v roce 2014 vydala sbírku haiku Když zmlknou mobily.

 

Vzápětí se ovšem pozornost všech obrátila zpět k próze Chodí pešek okolo, z níž přečetla jednu kapitolu coby ukázku herečka Kamila Janovičová (*1992). Na pozadí klasické venkovské scény – zabijačky – se v ní autorka dotkla ústředního tématu své knihy, které přítomným ihned osvětlila: „Děti se neberou v potaz, když je válka, děti jsou zkrátka děti – tadyhle se najíš, umyješ se a půjdeš spát. Ale dítě má své vlastní myšlenky týkající se nebezpečí, jež obchází kolem, a vnímá tyhle věci ještě ostřeji než dospělý člověk.“ Při tvorbě hrdinky proto využila toho, že si pamatuje přesně své tehdejší pocity, co si v té době myslela a jak coby dítě viděla a vnímala válku.

 

Stejně jako Emince ani jí otec nic nevysvětloval – „táta nám něco řekl a my jsme tomu věřili“. Za názorný příklad Límanové posloužila další scéna z její knihy: „Když zastřelili Heydricha, tak nám ve škole pan řídící řekl, že Heydrich byl hodný člověk a protektor českého národa a tak dále, a já jsem přišla domů a opakovala jsem to tátovi, který seděl za novinami, na kterých byly křížky popravených lidí. A táta mně nic nevysvětloval, jen se na mě podíval přes ty noviny a řekl: ‚Ještě slovo a dostaneš pohlavek‘. A tím to jako bylo vysvětlené. A já jsem věděla, že se táta zlobí, protože jsem řekla něco špatně.“

 

V odpovědi na otázku, zda náhodou nechystá druhý díl, pak autorka přiznala, že už má v hlavě dost velký kus, ale psát ještě nezačala. Děj další knihy prý začíná právě před Melantrichem, tedy nedaleko knihkupectví Academia, kde křest probíhal. „Začne v osmačtyřicátém roce, kdy po Václaváku šel dav dělníků směrem dolu a dav studentů nahoru a z Melantricha vyváděli novináře a strkali je do antonku. Byl hrozný den – zima, vítr, pršelo – a už byla tma a já jsem šla se sestřenicí nahoru Václavákem. A teď jsme viděly, že tady je nějaká skrumáž před Melantrichem, tak jsme se zastavily a oni vyváděli ty lidi z Melantricha jen tak v košilích a rozcuchané. A tam začíná má druhá kniha, jestli mi tedy Pánbůh dá, abych to ještě dodělala,“ prozradila Límanová.

 

Jak se mohou čtenáři přesvědčit, autorka navzdory tomu, že strávila větší část svého života v Kanadě, vládne vytříbenou a bohatou češtinou. Zásluhu na tom má především její exilová profesní dráha: „Já jsem psala pořád, celou tu dobu, co jsem byla v Kanadě, potom jsem dělala redaktorku časopisu Západ, což byl exilový časopis v češtině i ve slovenštině, pak jsem jednu dobu pracovala u Škvoreckých v nakladatelství, tam se všude samozřejmě mluvilo česky, a potom jsem pracovala pro Hlas Ameriky, kde se vlastně moje čeština ještě zdokonalila, protože jsem musela zaprvé překládat z angličtiny do češtiny, za druhé jsem psala svoje pořady. A samozřejmě do rádia člověk musí psát spisovně a pokud možno zacházet se slovy tak, aby to vyšlo na určitou dobu – třeba něco napsat o nějaké knize a vejít se s tím do jedné minuty.“ Česky mluvili doma a češtinu ovládl i autorčin syn, přestože do Kanady přijel s rodiči jako nemluvně (a nutno podotknout, že zřejmě na výbornou, neboť Tony Liman dnes překládá do angličtiny prózy Bohumila Hrabala).

 

Eva Límanová vyjádřila obavy, že se do Čech již znovu nepodívá, a tak nezbývá než doufat, že se v tomto ohledu mýlí a do Prahy v dohledné době zase přijede – třeba u příležitosti křtu zmiňovaného pokračování své prózy Chodí pešek okolo...

 

 

Fotografie ze setkání s Evou Límanovou (fotografie autor článku)

 

na-křest-knihy-dorazilo-početné-publikumRichard-Klíčník-v-roli-moderátoraukázku-z-knihy-přečetla-herečka-Kamila-Janovičováknihu-Evy-Límanové-Chodí-pešek-okolo-vydalo-nakladatelství-Argo

 

 

 

 

Křest knihy moderoval redaktor nakladatelství Argo Richard Klíčník a ukázku z knihy přečetla herečka Kamila Janovičová (oba na snímcích nahoře).

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 10 Říjen 2018 08:48 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB