Cena Josefa Jungmanna za nový překlad Bílé velryby



obec překladetelů logoV úterý 2. října 2018 byla v pražském Goethe-Institutu udělena Cena Josefa Jungmanna za nejlepší beletristický překlad uplynulého roku i další ocenění za výrazné loňské počiny na poli českého literárního překladu. O udělení cen rozhodovala pětičlenná porota ve složení Václav Jamek (předseda), Dagmar Hartlová, Magdaléna Štulcová, Olga Uličná a Jan Zelenka, která hodnotila 71 přihlášených knih.

 

 

Cenu Josefa Jungmanna za rok 2017 získal Šimon Pellar (*1948) za nový – a slovy Václava Jamka „mimořádně potřebný“ – překlad (z angličtiny) klasického románu Hermanna Melvilla Bílá velrybaPellar Šimon foto Obec překladatelů z roku 1851 pro nakladatelství Odeon. Od prvního vydání překladu Marie Kornelové a Stanislava V. Klímy uplynulo loni již sedmdesát let a podle předsedy poroty nejenže velmi zastaral, ale působí dnes až nepřístupně a kostrbatě. Šimon Pellar se nezalekl náročného úkolu, před který staví každého překladatele autorův jazyk hemžící se literárními aluzemi, archaismy a aliteracemi, jeho styl vyprávění přecházející od poklidné prózy k vypjaté rétorice, od námořnického slangu lodníků, hovořících jazykem shakespearovských herců, k mystickým a filozofickým úvahám ani obsáhlé pasáže zasvěceně líčící velrybářské řemeslo. Pellar podle Václava obálka knihy Bílá velryba Odeon 2017Jamka zdolal všechna zrádná úskalí obsahově i stylově složitého díla s obrovským citem a obratností a jeho jazykově sytý a barvitý překlad postihuje i v těch nejnesnadnějších pasážích plynulost, myšlenkovou hloubku a dramatičnost originálu, stejně jako jeho velkou poutavost a čtivost.

 

Mimořádnou tvůrčí odměnu získala Magdaléna Křížová (*1978) za překlad (z hebrejštiny) románu Asafa Gavrona Osada na pahorku (nakl. Pistorius a Olšanská), který jí vynesl již nominace na cenu Magnesia Litera. Její překlad je podle Jamka věcně přesný a filologicky bezchybný, přitom zcela přirozený a živý, a představuje dosavadní vrchol její překladatelské dráhy zasvěcené izraelské literatuře.

 

Uděleno bylo i patero tvůrčích ocenění, ovšem podle Václava Jamka by si tvůrčí prémii letos zasloužilo více překladatelů. Nakonec se dostalo na Viktorii Hanišovou za překlad (z němčiny) románu Philippa Winklera Chuligán (nakl. Host), Věru Kociánovou za překlad (z litevštiny) prózy Jurgise Kunčinase Túla (nakl. Venkovské dílo), Radvana Markuse za překlad (z irštiny) románu Máirtína Ó Cadhaina Hřbitovní hlína (nakl. Argo), za který získal i cenu Magnesia Litera, Petru Martínkovou za překlad (z angličtiny) románu Henryho Jamese Anglické hodiny (nakl. Leda) a Jakuba Šedivého za překlad (z ruštiny) románu Ivana Sergejeviče Šmeljova Slunce mrtvých (nakl. Prostor).

 

Naproti tomu Prémii Tomáše Hrácha, určenou mladším překladatelům do 34 let, se porota letos pro nedostatek vhodných adeptů rozhodla neudělit.

 

Do Síně slávy byla letos uvedena literární historička a překladatelka v oboru portugalistiky Pavla Lidmilová (*1932), laureátka Státní ceny za překladatelské dílo z roku 2005. „Nikdo před ní neodvedl tolik vynikajícího díla, aby nás seznámil s nejlepšími moderními autory portugalského jazyka, ať už z Evropy, z Brazílie nebo z Afriky. Jejím prostřednictvím jsme ohromeně objevovali takové autory jako Fernanda Pessou, Guimarãese Rosu, Clarice Lispectorovou, Eugénia de Andradeho, Mária de Sá-Carneira a nespočet dalších: dnes to dělá více než šedesát titulů,“ ocenil celoživotní dílo své kolegyně Václav Jamek.

 

Předseda poroty ve svém projevu také připomněl a vyzvedl význam redakční práce, jejíž nedostatky prý letos porotu zarazily u řady hodnocených prací, z hlediska samotného překladu třeba i kvalitních:

 

„Spolupráce překladatele s redaktorem má u nás tradici, kterou nám dřív překladatelé i nakladatelští profesionálové z jiných zemí záviděli. Zdá se, že tato část literárního umu, kterou památná 90. léta s oblibou, která zas rychle pominula, označovala anglickým termínem ‚know how‘, přichází stále víc vniveč. Na každém překladu, který jsme posuzovali, je sice nějaký redaktor podepsán, někdy jich je dokonce víc a vládne v tom jistý zmatek, ale jak a zda vůbec pracují s textem, který jim překladatel přinese, zůstává často záhadou. Někteří, jak se zdá, opravují především interpunkci a překladatelovu češtinu, úměrně svému přesvědčení, tj. namnoze k horšímu. Přitom po stránce překladatelské texty často vycházejí jako nedotažený polotovar, jaký by dřívější redaktor do sazby vůbec nepustil. Právě to jsme letos viděli neúměrně často a zdá se, že se z toho stane běžný mrav, který obecnou kvalitu českého překladu ohrožuje už dnes: zaznamenáváme stále více nadějných překladů, v nichž však přetrvává obrovské množství drobných chyb, při dobré redakci odstranitelných. Při pokračování tohoto trendu by se oceňování překladů stávalo svízelným, pokud by se ovšem nesnížily nároky nebo se na ně nezapomnělo, jako se zapomíná všechno.

 

Hlavní hodnota redaktorské práce tkvěla v podrobné práci s odevzdaným překladem, na nějž nakladatelství pohlíželo jako na polotovar, dokud ho překladatel větu po větě nesrovnal s originálem, neprobral s překladatelem přetrvávající problémy a neuznal jej za hotový, když se dospělo k dohodě o konečné verzi textu. Překladatelé mé generace, té trochu starší i té o něco málo mladší dobře vědí, jakou školu toto společné vysedávání, diskuse nad dílem a práce na něm představovaly, i jak veliký to byl přínos pro náš profesionální růst. Ale především se tak posilovala obecná úroveň naší kultury a vzdělanosti.

 

I dnes máme nakladatele, kteří si uvědomují důležitost redaktora v přípravě díla; tak pečlivá redaktorská práce chce však čas, a tudíž také zvyšuje náklady. Zdá se, že někteří překladatelé si dokonce svého redaktora najímají sami, i když mi není jasné, jak to při stávající úrovni honorářů mohou zvládnout. Zda existuje nějaké východisko, to lze těžko odhadnout; zato lze odhadnout, co bude, když se východisko nenajde. Sotva se to dá asi řešit pomocí grantů, protože redaktorská práce má být vytrvalá a soustavná, a také v dobrého redaktora musí profesionál nejdřív vyrůst, nárazově se nic nepořídí.

 

Vzhledem k tomu, jak se i pod vlivem elektronických médií nedbalost rozmáhá, jako by na kvalitě slovního sdělení nezáleželo, jsem spíš pesimista.“

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB