Víkend s fejetonem č. 2



 

fejeton ilustraceNěkdy je člověku smutno, když čte takzvanou krásnou literaturu. Kdysi se dokonce tímto žánrem nazývalo vydavatelství Odeon.

 

 

 

 

Otázka je a zabývá se jí leckterý teoretik literatury, co znamená označení pro literaturu „krásná“. Jak a kdy se stává „krásnou“? Zajímavou odpověď můžete hledat v leckterých statích. Jednu zajímavou poskytuje přímo slovutný spisovatel Charlesa Bukowski ve své knize zabývající se literaturou – pochopitelně „krásnou“, její tvorbou a nese příznačný název „O psaní“. Číst, je to šok, stejně jako celé jeho dílo, když od něj čtete názory na jiné literáty a Bukowski píše: „Je vážně skvělý říct někomu, že to dělá dobře. Rusák Dos to v sobě měl. Turgeněv víc než Čechov, ale posraní ze stylistiky byli oba. Hem míval styl, co byl akorát, ale krev dokázal do toho vlít jenom v první polovině svého díla.“ Americký spisovatel se bez servítků pouští do klasiků a píše svým vydavatelům a přátelům ve svých dopisech, jak jsou Hemingway nebo Shakespeare nudní a často mluví právě o krvi v literatuře. Myslí tím to, že spisovatel není ten, co nechá tvorby, když už je slavný (to vytýká třeba Hemingwayovi). Spisovatel píše proto, že se musí, že je to jeho nutnost – nutkání až nemoc. A ta krev pro psaní a její vložení do díla? Opět to Bukowski vyjadřuje pom svém: „Víc papíru, víc piva, větší kliku, průchozí střeva, tu a tam šukačku a hezký počasí – kdo potřebuje víc?“

 

Proč se toto probírá v souvislosti s fejetony? Člověk se začte do mnohé literární tvorby a najednou narazí a čeká, kdy to začne pryštět s a svištět. Ono přitom pořád nic, nuda se na nudu vrší. Dá to práci učíst. Někdy je to jako výrobek z PVC – umělý, není to život. Tím hůře dnes, když lidé začínají málo číst. Takové psaní je potom až hřích na literatuře. Proto možná není od věci pro mnohé autory, než se vrhnout přímo do démonicky krásné literatury, začít psát fejeton. Tam je možná snadnější nasahat žílu nebo přímo tepnu, kde to proudí životem.

 

Někdy čtete povídku a zjišťujete, že je to vlastně fejeton nebo, že by byl z toho lepší fejeton, než povídka. V čem to spočívá? Je to stále o té nudě a krvi? Taková může být hypotéza. Například jsou tvůrci, kteří z banální, zdánlivě „bezkrevné“ věci učiní literaturu. Příkladem je Roald Dahl se svými blbůstkami, jako kombinace zapalovače a useknutých prsů nebo deště a zloděje deštníků apod.

 

Kombinace je všemožná, hlavně ať je krev a není nuda. Je to všechno v hlavě a o hlavě. Jsou spisovatelé píšící i fejetony a fejetonisté píšící literaturu. Víkend s fejetonem č. 2 přináší i ukázky těchto výše uvedených typů a snad nám jejich autoři i čtenáři prominou nudnou pasáž textu, která je zde uvádí.

 

Asi to nejlépe vyjádřil v mailu fejetonista Rudolf Křesťan, když nám napsal: „Domnívám se, že klíčem k fejetonu, není prvotně způsob psaní, nýbrž myšlení.“

 

Vaše redakce literárky.cz

 

 

Nabídka tohoto víkendu:

 

Sobota

Jindřiška Ptáčková: Dejž nám nového Komenského, ó, velký Bože!!!

Petr Žantovský: Nepiš o tom, čemu rozumíš

Roman Žižlavský: Fejeton podzimní, měsíční

 

 

 

Neděle (literáti a fejetonisté)

 

Tereza Boučková: Závod s časem

Markéta Šichtařová: Větší bere. To že je demokracie?

Kateřina Čechová: Lži v Paříži (autorka je účastnicí kurzu tvůrčího psaní pořádaného Akademií Literárních novin)

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 09 Září 2018 11:13 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB