Viktor Horváth: Ve vazalství je každý dítětem



 

Viktor Horvath foto euprizeliterature euKdyž se letos konala pražská Noc literatury, přijel nejen maďarský spisovatel Viktor Horváth (vlevo na snímku), ale i jeho tank, totiž Můj tank, nejnovější román autora, který nyní vyšel i v českém překladu.

 

 

 

Jak jste se dostal k československému tématu? Proč se maďarský spisovatel rozhodne psát román o československém ’68?

Před dvěma roky jsem byl požádán, abych napsal novelu do sborníku, který se věnoval maďarské revoluci 1956. K tomuto textu jsem prostudoval hodně materiálu a jak vidno, nevypsal jsem ze sebe všechno anebo ve mně toto téma něco rozvířilo. Nakonec se z toho stal právě rok šedesátý osmý, protože tehdy jsem už byl na světě, pamatuju si, když mi táta říkal, že se invaze zúčastnila i maďarská Horvath přebalarmáda. Byl to velký rok – ve světě i v mém životě. V tomto roce jsem začal chodit do školy a tehdy jsem od rodiny i od školního systému dostal onu výbavu, kterou, podobně jako většina mých vrstevníků, s sebou nosím dodnes a která dodnes pustoší Maďarsko a celý region.

 

 

Jakou výbavu máte přesněji na mysli? Jakým způsobem, podle vás, ovlivňuje tato nedávná minulost naši současnost? Má v maďarském prostředí toto téma nějaký zvláštní význam?

Tehdy byli dnešní vedoucí činitelé dětmi a vyrůstali včleněni do modelu diktátorsky pečovatelského státu. Tehdy se do nich vrylo vazalství, dvojí řeč a také obrovská vnitřní nejistota a chaotické sebehodnocení; to všechno se nyní snaží učinit v sobě snesitelným pomocí toho, že usilují o stále větší moc a stále větší majetek. Čili doba tu hraje velkou roli, avšak téma nikoli.

 

Samotná invaze není v maďarském myšlení přítomna, protože se jedná o něco trapného, vždyť jsme naší účastí přispěli k porážce revoluce, byli jsme agresory, a to nelze hodit jen na tehdejší vedoucí činitele, k tomu asistovalo i obyvatelstvo – třeba jen svojí pasivitou. Byla to cena za gulášový komunismus, za relativní blahobyt; i toto bylo součástí skutečnosti, že Maďarsko mohlo být tím nejveselejším barákem.

 

A možná je to nepříjemné téma i kvůli tomu, že státní propaganda, vyprázdněnost státoprávních institucí, moc jedné osoby, utváření protievropské ruské závislosti funguje dnes úplně stejně.

 

 

Vrátím se k tomu, že „samotná invaze není v maďarském myšlení přítomna“. I když mě osobně za studií, tedy v 80. letech minulého století, překvapilo, jak silný byl pocit viny u Maďarů, s nimiž jsem se setkala…

Ano, v 80. letech to byla ještě čerstvá vzpomínka a také společenské klima bylo zcela jiné. Diktatuře docházely síly, stala se předmětem výsměchu, avšak zároveň s tím znamenala určité pohodlí, čili když se lidé vysmívali komunistům a jejich systému a jejich osmašedesátému, smáli se přitom i sami sobě. Cítili jsme tu perspektivu, která se nám v 80. letech otevírala, ve vzduchu byla sebeironie a naděje, společně s určitým vědomím viny, vztekem a sebezkázou. Dnes rok 1968 pro mladé lidi nic neznamená a starší se jím nezabývají – a pokud ano, potom to svalí na komunisty. Pro moc je duch studentské vzpoury ve Francii 1968 přímo ďáblovým dílem – zpětně až k osvícenství v 18. století.

 

Takže tu máme co do činění s konfrontací současnosti a minulosti?

Ano, když se podíváme na osmašedesátý tváří v tvář, díváme se tváří v tvář i naší přítomnosti. Proto je současné Maďarsko takové, jaké je, protože je formují ti, kteří vyrůstali ve společnosti zvané socialistická. A ta byla taková proto, jelikož tehdejší vedoucí činitelé vyrůstali za horthyovského režimu – a tak bychom mohli pokračovat. V tomto regionu udává směr středověké schéma: obyvatelé nechtějí být nezávislými občany, ale místo toho chtějí zůstat vazaly, o jejichž blahobyt a ochranu se bude starat otcovský vedoucí činitel. Tuto postavu otce vytvářejí diktátoři a vedoucí činitelé na nižších stupních moci. Ve vazalství je každý dítětem.

 

Zaujala mě obálka knihy s plastovými vojáčky. To jsou ti, o kterých v románu čteme? A jakou hrají v románu roli? 

To jsou skutečně moji vojáčci. Před rokem a půl byli u mě na návštěvě redaktoři z nakladatelství Větrné mlýny a tehdy si je vyfotili. S těmito vojáčky jsem si hrál celé dětství a potom jsem to celé znovu hrál se svými dětmi. Vyvinuli jsme zdokonalený řád pravidel a jedna bitva mohla trvat i několik dní – byla to syntéza strategie a šikovnosti; byla to hra, ve které jsou zároveň přítomny šachy i střelba na cíl a která zahrnuje i společenské vztahy.

 

Tuto hru hrají hrdinové románu, zatímco nad jejich hlavami nechává velká politika dozrávat svoje nechutné ovoce, a dokonce ji hrají i po začátku vojenských operací – skutečný život a infantilní hra na vojáky jsou tu na sebe namontovány. Stejně jako i ve skutečnosti, kde o osudu národů rozhodovala dětinská uraženost a malichernost, nebo omezené dodržování pravidel.

 

 

Přesto zobrazujete „skutečnost“ se značným humorem, přesněji řečeno s humorem pramenícím z absurdity a tragikomična. Tento pohled je českému literárnímu vnímání velice blízký, doslova zapadá do naší moderní literární tradice. Napadlo vás při psaní, že vytváříte vlastně dílo „v českém duchu“?

Ne. Při psaní hrálo roli jen moje dětství: válečné seriály 60. let (Čtyři v tanku a pes, S nasazením života), západoněmecké sci-fi o vesmírné lodi Orion, hra na indiány v lesíku u sídliště, s rodiči strávené prázdniny a vojáčci. Na povrchu to bylo dost veselé – žil jsem pod skleněným poklopem.

 

Když jsem Můj tank dokončil, tehdy jsem si uvědomil, že jeho extrémní ironie a absurdní komično nejsou cizí ani české tradici. A takhle je to ještě lepší.

 

 

Ostatně se tu nabízí i tradice středoevropské grotesky 60. let…

Ani to není špatné. Pro mě není groteska 60. let oddělena od té dřívější – vždyť i její společenské kořeny vycházejí z dřívějších systémů. Socialismus byl možný jen jako pokračování předválečných šíleností. Inverze je také pokračování.

 

 

V této souvislosti se zeptám, jaký je váš vztah k české literatuře?

Na univerzitě byl povinný jen Mácha, potom jsem četl velikány jako Haška, Hrabala, Kunderu, Havla… a chodil jsem na české filmy. Nejsem v české literatuře zvlášť zběhlý, ale z literatur nám blízkých zemí na mě česká literatura zapůsobila rozhodně nejvíc. Rozhodujícím se pro mě stal Kafka – totiž nakolik přijímáte tohoto německy píšícího židovského autora jako českého spisovatele. Kafkova surrealistická hrůza se ve skutečnosti vymyká hlavnímu českému proudu, v němž i do nejtemnějších situací proniká radost ze života, mír a humor. Kafka se pustí balkonu a zřítí se, Češi na balkonu nějak visí a třeba s úšklebkem, ale přežijí.

 

Ostatně naladění se na mír charakterizuje i pražské jaro, a navíc i během jeho potlačení bylo relativně málo obětí.

 

 

Můj tank je vaším druhým dílem, které vychází v českém překladu. Předchozí román Turecké zrcadlo (Větrné mlýny 2017) uvádí čtenáře do Uher v 16. století. Proč vás zaujala právě tato doba, včetně jejího „zrcadlového“ zobrazení? 

I dějiny jsou droga a vyprávění příběhu také. A společně mají teprve tu správnou sílu. Tady jsem se zamiloval do příběhu: našel jsem lidovou pověst, která se odehrává v době turecké expanze na jednom lupičském hradě blízko mého města. Ta se stala jádrem románu. A obrácený pohled – čili to, že hlavní hrdina, s nímž se čtenář ztotožňuje, je jedním z osmanských dobyvatelů – tak to je vlastně hra. Jaké je být TÍM DRUHÝM? Jaké je žít v kultuře, náboženství, tradicích, vojenském uspořádání, úřednické mašinérii, daňovém systému, šatech, milostných zvycích toho druhého? A jaké to je, když nedáme čtenáři možnost volby: musí se ztotožnit s cizincem. Čtenáři na to reagovali velice dobře: přistoupili na tuto hru a je možné, že díky této hře se Maďaři stali o fous vstřícnějšími a tolerantnějšími. Alespoň si to namlouvám.

 

 

A v tomto případě se rovněž jednalo o zachycení vlastní minulosti?

Hrdinové spisovatelů jsou spisovatelé sami – ať už vypadají jakkoli. Proto jsem se v Zrcadle posunul ještě do větší vzdálenosti. Hledal jsem bezpečnou dobu, kam můžu z té nynější uprchnout a kde se můžu ve své komfortní zóně pohodlně pohybovat. S Mým tankem jsem se možná dostal blíž sám k sobě – to už je moje dětství a v hlavním hrdinovi je mnohé z mého někdejšího já. A pokud mám štěstí, pak z mého současného já je v něm už toho méně. V Mém tanku se spíš jedná o odkrytí souvislostí mezi mým dětstvím a tím, kým jsem dnes.

 

 

Můžete nám závěrem prozradit, na jakém tématu pracujete nyní nebo jaké téma vás jako spisovatele v současné době zaměstnává?

Román ze současnosti, se současnými dějišti, se současnými lidmi. Proto je ještě příběh fikcí, a možná částečně i utopií. Venkoncem žijeme v úžasně vzrušující době. V následujících letech se může stát cokoli – jak to nejhorší, tak i to nejlepší, a to, co nastane, nepřijde z místa, odkud s tím počítáme.

 

Je to velký pokus, něco takového jsem ještě nikdy nedělal.

 

 

Autorka je hungaristka a překladatelka.

 

 

Viktor Horváth

(*1962) je maďarský spisovatel a překladatel z angličtiny, němčiny a španělštiny. Narodil se v Pětikostelí, na tamější univerzitě přednášel poetiku, teorii středověké básnické struktury, dějiny formy a problematiku překladu. Kromě básní, povídek a esejů napsal několik románů, např. Át (Přes, 2004), Töröktükör (Turecké zrcadlo, 2009; česky Větrné mlýny, 2016, přel. Simona Kolmanová), Tankom (Můj tank, 2017; česky Větrné mlýny, 2018, přel. Simona Kolmanová), a editoval dvě básnické antologie: A tavaszidőédesssége (Sladkost jara — překlady středověké milostné poezie, 2004) a Udvariatlanszerelem (Nezdvořilá láska — překlady středověké obscénní poezie, 2006). Za román Turecké zrcadlo získal v roce 2012 Cenu Evropské unie za literaturu.

 

V posledním románu Můj tank nás dětinsky naivní vyprávění mladého maďarského nadporučíka tankisty uvádí do atmosféry a událostí roku 1968. Jsme svědky tajných jednání na nejvyšší úrovni či tajného lovu vedoucích činitelů v Topoľčiankách, neboť tento politicky uvědomělý a komunistické ideologii zcela oddaný mladík rovněž působí jako ruský tlumočník Jánose Kádára. Očima vypravěče sledujeme vývoj československého dění od zimy až do srpnové okupace, kdy za poněkud tragicko-komických událostí obsadí se svojí tankovou jednotkou město Levice. Zde kulminuje i milostná linie románu, která se z naivity a absurdity stává symbolickým vyjádřením celkového dění. Včetně malého plastového tanku a vojáčků, tvořících reálný svět a identitu dospělého vypravěče…

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 24 Srpen 2018 08:17 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB