Ivan Binar: Co je to za druh člověka – ten pravý muž?



 

Binar Ivan foto Mira AntonovićVe středu 20. června se v Divadle Viola konalo slavnostní vyhlašování cen Nadace Český literární fond za významné literární dílo roku 2017, kde 1. místo nakonec připadlo spisovateli Ivanu Binarovi (*1942) – vlevo na snímku - a jeho románu Revoluce! (nakl. Pulchra). Recenzi oceněné knihy od Lucie Palkoskové si můžete přečíst ZDE. Druhé místo pak obsadil Vladimír Mikeš (*1927) s románem Čtveročas (nakl. Protimluv) a na místě třetím skončil Michal Jareš (*1973) s básnickou sbírkou Začátek eposu (nakl. Trigon).

 

 

 

„Širokodechý román plodného autora vypadá na první pohled jako veselá groteska, je však výrazem hluboké dějinné skepse, jejíž prameny se derou na povrch v průběhu českého dvacátého století. Binar dává najevo své přesvědčení o beznadějnosti revolucí a o jejich mstivé zlomyslnosti. Konkrétní časové a místní ukotvení děje nepokládá autor za prvořadé, pracuje s reáliemi a jejich variacemi tak, že svým jemným přimhouřením očí říká, vždyť víte, o čem a o kom mluvím, všichni to známe. Vypravěč nepospíchá, vypravěč se opakuje, vypravěč předvádí dějinný pesimismus věčného návratu téhož, trvalé lidské nepoučitelnosti. Text se dá číst jako geopolitický vykřičník, navazuje tak na předcházející Binarův román Peckova jáma,“ napsal o románu Revoluce! šéfredaktor LtN Petr Bílek, který s Ivanem Binarem vedl v letošním březnovém čísle Literárních novin následující rozhovor...

 

 

Nejlíp je mu v Ulmu u říčky Blau. Miluje patrně vodní toky víc než toky času a krve. Můžete ho proto i v Praze potkat na břehu Vltavy, každý den se vydává na svou cestu kolem světa. Poznat se dá podle toho, že jeho plnovous býval rusý, a podle trochu podmračeného výrazu. Spisovatel Ivan Binar si jde prostě za svým. Podle toho vypadají jeho knihy.

 

Ve vašem románu Peckova jáma, táhne skupina českých vojáků proti Sovětskému svazu. Tento státní útvar je už dávno zrušený, ale hrdinové se všude setkávají s jeho projevy. Jaký je podle vás, pokud jde o politickou charakteristiku, poměr mezi bývalým SSSR a nynějším Ruskem?

Je zcela lhostejné, jak se ten státní útvar jmenuje. I zbytek po Sovětském svazu, dnešní Rusko, je obrovským státem mnoha národů, vesměs potlačených a poruštěných. Marxe nahradilo pravoslaví, ikony na stěnách se vyměnily, mentalita zůstává stejná. Přírodní bohatství a podnikání urvali oligarchové a lid stále odolává tlaku; drží, jak držel za cara i za komunistů. Putin nezakrytě prohlašuje, že zrušení SSSR byl historický omyl, a podle toho se chová, podle toho vládne. Spousta dnešních Rusů se hrdě hlásí k odkazu masového vraha Stalina. Vrátili se k sovětské hymně – sice s jiným textem, ale kdo by vnímal slova, když je ta melodie tolik strhující… Chabé pokusy o demokratizaci v prvních letech po rozpadu SSSR selhaly, nenašly v Rusku živnou půdu. Dnešní vládce je silný a nelítostný, umí zjednat pořádek, a to lidu imponuje; vrací ubožákům sebevědomí vítězů v poslední válce. Imperiální a militantní choutky zůstaly i dnešnímu Rusku. Jsou neukojené, kousek urvaný Ukrajině je jim málo. Myslím, že demokratický svět se má čeho obávat.

 

 

Vypravěč románu chodí snad denně kolem světa. Tato metafora pěších procházek je vhodnou příležitostí k meditacím. Čím chůze, ten nejběžnější lidský pohyb, prospívá přemýšlení?

Ve skutečnosti to není metafora, mně by hlava bez každodenní procházky přestala fungovat. Rytmus kroků, čerstvý vzduch, ptactvo nebeské nad hlavou… Vědecky se dá vysvětlit, proč je chůze důležitá pro myšlení a pro život člověka vůbec, ale já to kvalifikovaně vysvětlit nedokážu. V tomhle jsem pouhý empirik, já to dělám. Chodím podél řeky, čistím si mozek a pro strýčka Příhodu nosím v kapse notýsek s tužkou. Někdy si zapíšu nápad, abych nezapomněl, většinou se vracím s prázdnou, ale spokojen.

 

 

V knize citujete verše Karla Kryla, se kterým jste se sešel v šedesátých letech v Ostravě, a pak jste společně působili ve Svobodné Evropě. Jaký byl váš vzájemný osobní vztah? Vzpomenete si na něj často?

Dá se říct, že jsme byli přátelé. V Ostravě jsem s dalšími brachy spoluzakládal divadélko Waterloo a Karel tam nepravidelně míval svoje pořady: Kuře na Krylu a jiné. V ostravském rozhlasovém studiu taky nahrával svou první desku – Bratříčku, zavírej vrátka. Tam jsme na sebe narazili poprvé. Když jsme se po letech setkali ve Vídni – přijel za námi z Mnichova – uvařil na uvítanou české knedlíky. A že to uměl! Pak v Mnichově jsme se potkávali každý den v kantýně Svobodné Evropy, v hospodě u českého štamtiše, dokonce v Benátkách jsme spolu byli na výletě a cestou se zastavili u Havlíčků v Brixenu. Intimně mne tam seznámil s kuchyní Jižních Tyrol. Jeho písničky mě provázejí stále, protože jsou krásné. Když si pustím krylovku, nelze nevzpomenout na autora. – Hned po listopadu 89 odešel z rádia, koncertoval a byl slavný doma, to už jsme se vídali jenom zřídka. Dneska ho občas navštívím na břevnovském hřbitově...

 

 

Když sedáte k psaní, míváte v hlavě už přibližnou představu o celku díla, nebo začínáte třeba na základě náhodného impulzu a necháte se vést logikou vznikajícího textu?

Jak kdy. Většinou je mha přede mnou, mha zade mnou a já mám tu drzost (nebo kuráž?) skočit do neznámé tůně. Peckova jáma začala konkrétní větou z vojenského předpisu pro spojaře: Jámu hloubíme zpravidla shora dolů. Je to absurdní věta míněná vážně, škoda něco takového zahodit. Na tuhle větu začaly navazovat asociace, nápady, další věta za větou, až se z toho vyklubala knížka. Na počátku bývá nedefinovatelný pocit, žádná předem naplánovaná struktura, schéma, propracovaná konstrukce. Text je živý organismus, v průběhu psaní se proměňuje, strukturu mít musí, ale nelze mu ji vnutit. Když je kupa nápadů, hromada slov, vět a souvětí pod střechou, začne nelítostná práce hlavy: škrtání, vyhazování, přeskupování – řemeslo. Aby ta hromada dostala tvar, a ten držel pohromadě, aby z nějBinar Ivan foto M Antonović netrčely zbytečnosti, aby byl zachován rytmus, aby každé slovo bylo na svém místě, aby to mělo vnitřní logiku. Někdy je člověku líto kousku, který je třeba vyhodit, i když je jinak docela pěkný, podařený, jenže do celku nepasuje. Musí ven.

 

Nebavilo by mě psát literaturu faktu, popisovat skutečnost co nejpřesněji, realisticky. Beletrie není statistika ani dokumentaristika, text je živý organismus, dělá si, co chce a já autor ho musím respektovat, jednat v jeho vnitřní logice, ctít nepsané zákonitosti, hledat pravdu. Pravda literárního díla není ověřený a ověřitelný soubor fakt, událostí, historických dat, výpovědí očitých svědků, čerpání z věrohodných pramenů, nýbrž výpověď o skutečnosti jinými prostředky, malování slovy. Mluvíme o umění. A tu je dovoleno ledacos: nadsázka, groteska, nonsens, karikatura, všelijaké kotrmelce, svévolnosti, nepřesnosti, manipulace… To všechno paradoxně v zájmu pravdivosti sdělení.

 

 

Ve svém posledním románu Revoluce! podle mého názoru vydatně zúročujete svou vlastní vězeňskou zkušenost ze začátku sedmdesátých let. Je tomu tak skutečně?

Je tomu tak, ale nesmí se to brát doslova. Příběh i postavy jsou vymyšlené, zasadil jsem je však do důvěrně známého prostředí ostravské vazební věznice nazývané Krajzák. Spoluvězně si člověk nevybírá a pobývat s cvokem v malé místnůstce dvacet čtyři hodin denně, je k zbláznění. Pár dnů jsem to zažil na vlastní kůži. Naštěstí nebyl agresivní, dalo se to vydržet. Pak už to byli samí slušní lidé: jeden můj spoluvězeň byl obviněný ze špionáže, protože se vrátil z Německa, druhé dva chytili na západní hranici při pokusu o přechod, další pytlačil neregistrovanou zbraní. – Na Borech, ve výkonu trestu, byla společnost rozmanitější, tam už jsem pobýval s opravdovými kriminálníky, vrahouny a zloději, všelijakými devianty a podvodníky, nás politických bylo málo, malounko. Zato hustě utajovaných udavačů, spolupracovníků StB.

 

 

Jak se v této souvislosti díváte na funkčnost současného českého lustračního zákona, když ministr žádné negativní osvědčení nepotřebuje na rozdíl třeba od člena Rady České televize a mnoha jiných funkcí?

Tady zůstává rozum stát. Zákon by měl přece platit pro každého. Copak není v naší zemi dost lidí, kteří si s estébáky nezadali? Není divu, že panuje obecný názor, že politika je svinstvo. Což by být neměla...

 

 

Víc než deset let jste prožil v Mnichově, kde jste pracoval ve Svobodné Evropě. Byl Mnichov opravdu tak příjemné místo k životu, jak působí na dnešního návštěvníka z Čech?

Mnichov je a byl i za našeho pobývání velice příjemným městem. Je tam plno zeleně, čistá řeka, uklizené ulice, přívětiví lidé se smyslem pro humor, dobré pivo, víno, likéry… V blízkosti čistá jezera, kousek do Alp se skvělými podmínkami pro lyžování. Vydávat se někam na dovolenou není třeba, leda z rozmaru. Žilo se nám dobře mezi Bavory. Jediného nácka jsem tam nepotkal. Nechali jsme v Mnichově dceru, nabytého zetě a dva vnuky, takže se tam o to radši vracíme. Navzdory mnichovské dohodě nedám na Mnichov dopustit.

 

 

Jakou četbu si dopřáváte, když nepíšete?

Čtu bez výběru napříč žánry, co mi přijde pod ruku. Dokonce i noviny si občas přečtu. A když se mi to nelíbí, nedočtené házím do kouta. K některým autorům se vracím: Poláček, Čapkové, Kafka, de Coster, Swift, Gogol, Babel… Ale to jenom namátkou, vždyť bych musel popsat celou stránku. Rád se vracím k zaručeným hodnotám. Ze současných českých doporučuji dvě dámy: Sylvii Richterovou a Annu Zonovou nebo Annu Zonovou a Sylvii Richterovou. Přičemž nevěřím – navzdory některým chlapcům, co píší recenze – že existuje specificky ženská literatura. V němčině si dopřávám detektivky, abych nezapomněl slovíčka a větné vazby.

 

 

Vidíte nějaký důležitý rozdíl mezi tematickým a žánrovým směřováním současné německé a české literatury?

Tohle bych přenechal znalcům. Nejsem odborník na soudobou německou ani na českou literaturu, a žánrovým ani tematickým směřováním se nezabývám; taky z teorie literatury jsem už všecko zapomněl. Nejvíc starostí mi dělá to, co soukám sám ze sebe. Při psaní nesleduji trendy, melu si své, rýpu se ve svém políčku. Nevím, kam literatura obecně směřuje, a vůbec mě to netrápí. Literatura je jev, který provází lidstvo od začátku; podává svědectví o stavu člověka v čase a v dějinách. Psaním se pokouším dobrat podstaty toho, co mě trápí, co je můj problém, jak já vidím svět a jak se mě to dotýká, kdo vlastně jsem a kde jsem se tu vzal. Mám na mysli osobní, subjektivní svědectví. Co je momentálně v literárním světě in, co zrovna frčí, o tom nespekuluju. Vždyť ani dopředu nevím, jestli mi tu knížku někdo vydá. Ani témata si nevybírám, ta jsou ve mně jako v koze, píšu jenom to, co mi nedá. Na živobytí si psaním nevydělám.

 

 

Jakých pět nejoblíbenějších slov máte a proč právě je?

Teď jste mě, pane Bílku, dostal. Nevím, jestli vůbec mám nějaká nejoblíbenější slova... Snad by je nějaký jazykovědecký statistik z mých textů dokázal vyšťárat. Zkusím se z toho vylhat: Podle jakési čínské moudrosti jsou na světě tři nejkrásnější věci kůň, loď a žena. Tak už máme tři slova i se zdůvodněním – označují krásné objekty. Pak mě ještě napadá dobrý den, na shledanou, děkuji a prosím. Slova, která zřejmě používáme nejčastěji. Jenže tím pádem je už jich víc než pět… Přebytečná, prosím, podle uvážení vyškrtnout!

 

 

Předpokládám, že kořeny vašich moravismů v textech je třeba hledat ve vašem dětství a mládí. Vnímáte třeba ještě nyní příznakovost slov jako prakr, škatulka, caplovat nebo špagát?

Určitě. Vyrůstal jsem ve třech jazykových formách; nebo dokonce ve čtyřech: obecná čeština doma, skoro spisovná ve škole, na ulici v Opavě lašský dialekt, hanácké nářečí u babičky ve Vanovicích na Malé Hané, kde jsem trávíval prázdniny. Což člověka poznamená. Taky slovenštinu bylo tenkrát hojně slyšet a u nás ve Slezsku začasté i polštinu. Mnohá slova, slovní spojení, intonace ve mně vězí napořád. Naštěstí nepíšu vědecká pojednání ani úřední zprávy, nýbrž beletrii, a tam jsou příznaková slova a vliv dialektů namístě, dodávají barvu, chuť a vůni. Jak rozinky ve vánočce. Troufám si tvrdit, že moravská čeština je pěknější než to, čím se mluví třeba v Praze.

 

 

Hemingway považoval válku za užitečnou prověrku lidského charakteru a za jedinečný pramen spisovatelovy inspirace. Taky si myslíte, že účast ve válce a pobyt ve vězení patří k životu každého pravého muže?

Hemingway byl skvělý spisovatel a statečný člověk. Na jeho knihách jsme vyrůstali, i za komunistů mohl vycházet. Určitě má pravdu v tom, že válka prověří lidský charakter a může člověka, který ji přežil, inspirovat k napsání strhující knihy. Válka je dynamická, barvitá, nebezpečná, vzrušující. Nenudí. Jedinečný pramen inspirace… Kdo byl ve válce, píše o ní a lidé to čtou, někteří hltají, ačkoli válku nezažili. To se to bojuje v křesle u kamen! Kdejaký nezralý kluk je vyprávěním, filmem o válce okouzlen. Já jsem notný kus dětství prožil s dřevěným samopalem na dvoře uhelných skladů. Bylo po válce, Opava rozbombardovaná, prošla tudy fronta. Na mnoha domech byly ještě nápisy azbukou: Dom proveren, min nět. Hra na vojáky byla pro nás kluky snad jedinou hrou, kterou jsme znali. Holčičky obvazovaly raněné. Na dvoře uhelných skladů jsem si svou militantní životní éru odžil v plné míře. Na vojně jsem sloužil šestadvacet měsíců – náš ročník, první ročník nově vzniklého Pedagogického institutu, neměl vojenskou katedru, sloužili jsme dva roky a dva měsíce. Vysloužil jsem si hodnost četaře, naučil se střílet a stavět telefonní vedení. Jenže k čemu to bylo, když nás okupovali spojenci? – Charakter lze prověřit jinak nežli válkou nebo vězením. Péče o rodinu, věrnost ženě, dodržení daného slova, pravdomluvnost, odvaha stát si za svým ve vypjatých situacích, nenechat se zkorumpovat, pomáhat potřebným… Našlo by se spousta situací v obyčejném životě, kdy člověk může projevit statečnost. Běžet s praporem proti kulometu není hrdinství, ale pitomost. Účastnit se války na správné straně, bránit svou zemi před agresorem je povinností správného chlapa. Nelituji těch šestadvaceti měsíců ve vojenském mundúru, každá zkušenost je dobrá, člověk i na vojně žije, poznává lidi, s nimiž by se jinde a jindy nesetkal, ověří si, co vydrží v mezních situacích – psychicky i tělesně. Někdo jde rovně, jiný kličkuje.

 

Do vězení se člověk nehrne a povinné – jak vojna – nebylo ani za komunistů. Jestli kriminál z bábovky udělá chlapa, o tom pochybuji. Spíš poláme charakter, dlouhé tresty dokážou změnit osobnost, poznamenat člověka. Vězení je hnusné. Bere člověku svobodu, vztahy, nebe nad hlavou; mužům ženy a ženám muže. Nutí přežívat za každou cenu: pomocí lstí a podlosti, lhaní a podlézání, nervy napíná k prasknutí. Ve vězení nemá člověk chvíli klidu, je obklopen nepřátelstvím, neustále musí být ve střehu. Neví, který spoluvězeň ho udá pro neopatrné slovo, zakázanou, svobodnou myšlenku. Větší nebezpečí hrozí od spoluvězně nežli od bachaře. A když to skončí, když vás pustí domů, v jakém stavu se vracíte? Jako pravý muž? Jako troska? Jako nedůvěřivé individuum bez iluzí o světě a o člověku? Jako vystrašená hromádka neštěstí? Jako rezignovaný mizantrop?

 

Člověk, který byl za své názory potrestán vězením, je povinen o takovém bezpráví podat svědectví. Člověk, který prošel válkou, je válkou poznamenán. Do konce života nese ten fatální problém na svých bedrech. Spisovatel o svých zážitcích napíše knihu. Protože téma je tak silné, že mu nelze uniknout. Pro čtenáře by měla být nejen informací, ale i varováním. Hemingway byl skvělý spisovatel a bezpochyby statečný člověk. Ale proč, k čertu, spáchal sebevraždu?

 

Účastnit se války, nechat se zavřít jen pro inspiraci k literárnímu dílu? Nebo abych zjistil, jaký mám charakter? Netřeba. Ostatně, co je to za druh člověka – ten pravý muž?

 

 

Ivan Binar

(*25. 6. 1942, Boskovice) je český spisovatel a překladatel. Studoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Ostravě. Po absolvování tohoto institutu vyučoval na základní škole. Souběžně s tím pracoval v zájmovém centru mládeže, na konci 60. let se stal redaktorem časopisu Tramp. Od roku 1970 se stal šéfredaktorem – až do zákazu vydávání časopisu v březnu 1971 a publikoval v řadě dalších časopisů např. v Mladém světě. Po roce 1965 se významně podílel na ostravském studentském divadle Pod okapem (později Waterloo). V roce 1971 byl zatčen a odsouzen za pobuřování, kterého se měl dopustit při muzikálu Syn pluku. Vězněn byl až do roku 1973, po svém propuštění se stal ineditním spisovatelem a byl zaměstnán v několika manuálních profesích. Roku 1977 emigroval do Rakouska (Vídeň), kde působil jako překladatel a restaurátor keramiky. Roku 1983 se přestěhoval do Mnichova, pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa. Do Prahy se vrátil v roce 1994. V letech 2003–2004 byl předsedou Obce spisovatelů. V roce 2003 působil jako člen Rady České televize.

 

Mimo jiné vydal knihy Kdo, co je pan Gabriel (1978), Rekonstrukce (1979), Rozprava v krabici (1985), Kytovna umění (1988), Jeníkova práce (1996), Ohrada (1997), Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa (2000), Egonek na útěku a M-Mirek v pasti (2004), Jen šmouha po nebi (2013), Peckova jáma (2016) a Revoluce! (2017). Je také autorem několika knih pro děti. 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 22 Červen 2018 07:10 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB