Sharon J. Bolton: Britský kriminální žánr zaútočil dobře mířenou ranou



Sharon-BoltonKdyž mě žádají, abych charakterizovala, jak je nyní ve Spojeném království pojímán kriminální žánr, tane mi na mysl slovo zmateně. Všudypřítomný bylo by další. A tajuplný by mohlo být třetí slovo, což je vzhledem k tématu asi to nejlepší. Protože od jednoduchých, avšak elegantních začátků ve zlaté éře 20. a 30. let minulého století (ano, já vím, že kriminální žánr existoval už mnohem dřív, ale musím někde začít a mám daný rozsah příspěvku) mnohonásobně nabobtnal, roztříštil se, zmutoval, prošel spoustou obratů a opředl svými úponky neznámé končiny. Britský kriminální žánr se neustále vyvíjí a nepřestává nás překvapovat. A to je, alespoň podle mého soudu, správné. (vlevo na snímku autorka Sharon J. Bolton)

 

 

 

V posledních dvou dekádách zaútočil dobře mířenou ranou kriminálek ze soudního prostředí, kde násilí a věda tvořily zdánlivě nerozlučnou dvojici, pak následoval vzrušující nástup konspiračních thrillerů inspirovaných náboženstvím. Pod dozorem velekněze Dana Browna jsme zjistili, že zločin nemusí kráčet jen pod promočeným pláštěm drsné reality pochmurných londýnských, edinburských nebo aberdeenských ulic – může být i navýsost zábavný. Spolu s Markem Billinghamem a Stuartem MacBridem jsme si uvědomili, jak dlouhou cestu jsme urazili od předobrazu tradičního detektiva-gentlemana k životem těžce zkoušeným jedincům, u nichž jsme častokrát pochybovali, o kolik a zda vůbec jsou lepší než vrah, kterého honí. Od Gillian Flynnové, Pauly Dalyové a Clare Mackintoshové, noirových autorek orientovaných na rodinné prostředí, jsme se naučili, že i doma se odehrávají věci, z nichž nám tuhne krev v žilách.

 

Mnohem větší rozpaky ve mně (a nejen ve mně) vyvolává vlna detektivního románu s takzvanými vyššími literárními ambicemi. Zatímco já i další autoři, kteří se branži už nějaký čas pohybujeme, jsme i nadále seděli shrbení nad psacími stoly, skrz opar whisky se k nám dostávaly zvěsti o dalším nepřekonatelném autorovi (jehož „vyšší psaní“ obvykle znamenalo finanční propadák), jenž detektivku obohatí „žánrovým přesahem“. Tito aspiranti prohlašovali, že své kriminální romány píší srdcem a obohacují je o skryté významy. Pokud se tito lidé skutečně domnívají, že klasický kriminální žánr postrádá srdce, asi dostatečně nečetli. Podle mého soudu je u detektivky s vyššími literárními ambicemi obětován příběh na oltář intuitivního psaní. Mezi spisovatelky, které naopak obdivuji pro lehkost jejich psaní,obálka knihy Temné říční proudy patří Belinda Bauerová, Kate Atkinsonová a Joanne Harrisová. Jejich nezměrný talent vlastně ani nevnímáme, dokud s lehkým mrazením v zádech nedočteme poslední stránku jejich knih.

 

Nebývalo také zvykem, aby britskou literaturu reprezentovali jiní než bílí autoři. Poslední dobou se konečně blýská na lepší časy. Oddaná stoupenkyně východolondýnské gangsterky, Dreda Say Mitchellová se zařadila mezi další barevné autory, kteří přinášejí čerstvý vítr do tohoto žánru a jedinečný pohled na hrozbu násilí a jeho důsledky. Na tradičním víkendovém setkání St Hilda’s Mystery and Crime Conference jsem byla vloni v létě doslova fascinována příběhy syna indických imigrantů Abira Mukherjeeho a s chutí jsem se ponořila do jeho oceňovaného debutu o životě v Britské Indii, A Rising Man. Podobně se mezi mé největší literární zážitky loňského roku zařadila úchvatná noirovka z Bradfordu Streets of Darkness od A. A. Dhanda.

 

Největší radost však mám ze vzestupu takzvaných pseudo-nadpřirozených kriminálních příběhů. V tomhle subžánru jsem se vždycky cítila být nejvíc doma. Mé dospívání provázel stav zamilovanosti do temných gotických románů Charlese Dickense, Wilkieho Colinse, Brama Stokera a Mary Shelleyové. Ve svých snech jsem psala jako Charlotte Bronteová a Stephen King dohromady; ve skutečnosti mě nakladatel vždycky držel nohama pevně na zemi a mým gotickým ambicím přistřihl křídla. Nechal mě zahrávat si se záhrobím, mohla jsem se ukájet strašidelnými historkami, duchy a démony, ale vždycky to dopadlo tak, že za vším zlořádem stál ďábelský člověk. Když jsem se takto pokoušela psát, můj manžel nikdy neopomněl poznamenat, že má tvorba čerpá z tradice animovaného seriálu Scooby Doo.

 

Existují však autoři odvážnější než já, kteří v průběhu posledního desetiletí pozvedli tento černý prapor a do svých knih o vraždách a chaosu včlenili děsivé a neznámé. James Oswald, Phil Rickman a Ben Aaronovitch usilovali o to, aby se jejich knihy udržely na policiích kriminálního žánru a nebyly přesunuty do fantasy. Přesto se jejich tvorba nikdy nestala předmětem širšího čtenářského zájmu. Skutečný průlom v tomto ohledu uskutečnila až Sarah Pinborough se svou geniální knihou Ví o tobě (Behind Her Eye). Nás ostatní tím osvobodila.

 

Snad se tedy mořská panna z mé novinky Temné říční proudy stane v českých zemích nečekanou literární hrdinkou. Protože od této chvíle se cítím, jako bych dostala povolení ke startu – ačkoliv jen k přeletu hřbitova a s vypelichanými černými křídly.

 

(přeložil Martin Verner)

 

 

Koncem června navštíví britská spisovatelka Sharon J. Bolton (*1960) českou metropoli. Nositelka nejprestižnější žánrové ceny Dagger in the Library je významnou autorkou nakladatelství Domino. V Praze představí novinku Temné říční proudy, čtvrtou knihu z mezinárodně úspěšné série s vyšetřovatelkou Lacey Flintovou. S českými čtenáři se autorka setká 26. června od 17 hodin na autogramiádě v knihkupectví Knihy Dobrovský na Václavském náměstí.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 01 Červen 2018 07:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB