Zasloužená ortenovka pro Ondřeje Macla



 

Cena Jiřího OrtenaVítězem letošního 31. ročníku Ceny Jiřího Ortena se stal Ondřej Macl (*1989) s knihou Miluji svou babičku víc než mladé dívky (Dauphin). Rozhodla o tom odborná porota, jmenovaná Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN), které předsedala literární kritička, lingvistka a básnířka Olga Stehlíková a v níž dále zasedli Josef Chuchma, Michal Jareš, Vratislav Maňák a Radek Malý. Kniha Ondřeje Macla byla z 20 přihlášených titulů na cenu porotou nominována spolu se sbírkou Emmy Kausc Cykly (Šimon Ryšavý) a románem Lucie Faulerové Lapači prachu (Torst), a to za „archetyp babičky, zachycený v invenční žánrové koláži, posílený o intelektuální hru“.

 

 

Cena Jiřího Ortena se uděluje autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v době vydání díla není více než třicet let. Toto obálka vítězné knihyprestižní ocenění se uděluje od roku 1987 a od roku 2009 jej organizuje SČKN. Slavnostní vyhlášení proběhlo v podvečer 10. května na mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy Praha 2018 za účasti porotců (vyjma Radka Malého), pražského radního pro kulturu Jana Wolfa a vedoucího Českého literárního centra (ČLC) Ondřeje Buddeuse. Vítěze ceny podporované Ministerstvem kultury ČR a Magistrátem hl. města Prahy čekal tradiční šek na 50 000 Kč, k němuž letos poprvé přibyla měsíční tvůrčí rezidence (a měsíční stipendium) v Berlíně, kam se čerstvý laureát díky iniciativě ČLC podívá v září tohoto roku.

 

Ondřej Macl - foto PNNový držitel Ceny Jiřího Ortena absolvoval studia srovnávací literatury na Univerzitě Karlově v Praze (s půlroční stáží na Paris-Sorbonne IV) a sociální práci a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně, nyní studuje autorské herectví na DAMU. Živí se jako asistent lidí s mentálním znevýhodněním, příležitostně i jako kritik. Zvítězil v celostátním kole soutěžního klání ve slam poetry 2009 a jeho experimentální juvenilie pmmpa vyšla ve zkrácené verzi v Dobré adrese. Kratší literární či esejistické texty publikoval také v Tvaru, A2, Psím víně, Souvislostech, pro potřeby ČRo 3 – Vltava aj. Zvláště se věnuje tradici evropské erotiky. (Doporučuji navštívit autorovy osobní stránky http://ondrejmacl.cz/)

 

 

Ukázka z knihy:

 

BABIČČINA SVATBA

 

Nejhorší den života. Dědu... totiž... nemilovala.

 

„Dotieral – kedysi na škole – že so mnou chce chodiť. Keď som povedala: ‚Ani náhodou!‘, utekal do lesa a že sa obesí. Učitelia naliehali: ‚Choď s ním!‘, tak ja som v zlosti kývla. A už sa ho nešlo zbaviť. … Mnohí mi vyčítali: ‚Veď sa k tebe nehodí! Cigán, komunista, opilec…‘ Lenže čo keby si niečo urobil? Bol by to môj ťažký hriech…“

 

Stěží uvěřit, že by se ten vlezlý nápadník v případě odmítnutí vskutku oběsil. Spíše si babi tímto způsobem zastírá fakt, že její prvotní imperativ zněl/zní/bude znít: „ČO ĽUDIA POVEDIA?“

 

Měl jsem jí nějaký čas vážně za zlé, že svého Boha a robotu tak přímočaře upřednostňovala na úkor nechtěného manžela, podobně jako stavívala mou matku proti tetě nebo mě samého proti bratrovi. Kraslice, které vyráběla, bývaly holt barevnější než její černobílé vidění.

 

Jsme tedy jednou manželé, nemiluji ho, ale čo ľudia povedia, nebudeme-li mít spolu děti?

 

Mohu jí ovšem ten její sňatek vyčítat? Vždyť kdyby k němu nedošlo, nejsem tady já, ani brácha, ani máma, ani teta, ani bratránek… A táta by se nejspíš oženil s nějakou cizí ženskou.

 

Na společném čtení nominovaných autorů, jež se konalo 2. května v Literární kavárně Řetězová, zaujal publikum nejen samotnou ukázkou svých textů, ale i jejím osobitým přednesem, do něhož se promítalo autorovo studium herectví. K žánrovému vymezení své knihy, která není ani básnickou sbírkou, ani čistokrevnou Ondřej Macl na společném čtení autorů nominovaných na CJO vLiterární kavárně Řetězová - foto PNprózou – samotná porota užila pojmu koláž –, autor podotkl: „Já bych řekl, že to je v přímé souvislosti na mou diplomovou práci [nazvanou Patos křídla a šípu: Variace Eróta v dějinách evropské literatury a oponentem Petrem A. Bílkem označenou za jednu z nejpozoruhodnějších prací posledních let na oboru; pozn. PN], že pracuji s podobnou metodou, kterou jsem si vyvinul v té teorii, ale chtěl jsem si ji posunout k nějakému literárnějšímu vyjádření. Takže je to katalog těchto mých zásahů, prožívání nějakého vztahu k babičce, a nejenom tedy zásahů z nějaké každodenní zkušenosti, ale stejně tak z poznání nějaké summy spojené s tématem stáří a dalších témat.“ K tomu dodal, že je skvělé, že nemusí jednoznačně říci, co to je, a že tak jak je ten vztah (k babičce) zvláštní, usiloval o to, aby i ta forma byla nezařaditelná, byla spíše jakýmsi obrazem toho vztahu. „Každopádně nakladatel si myslí, že to je poezie. Když jsem mu říkal, že ne, tak mi to začal seškrtávat tak, aby to vypadalo jako poezie. V tom procesu se ztratilo množství spíše těch esejističtějších věcí.“ („Básnický debut na česko-slovenském pomezí. Až prevértovské ohlédnutí za ženou, která i největší hrdiny sladce houpala na kolenou, babičkou, babičkou osobní i babičkou archetypální,“ stojí v anotaci ke knize.)

 

Zajímavostí je, že redaktorkou svazku byla Olga Stehlíková, tj. předsedkyně letošní poroty, která se proto nemohla zúčastnit hlasování pro Maclovu knihu. Hlavním editorem však byl podle autora právě nakladatel Daniel Podhradský, s nímž museli dojít k nějakému kompromisu: „Je to třeba třetina toho původního rukopisu, a ještě jakoby řízlá jenom jedním z možných směrů.“ Ondřej Macl také prozradil, že v současné době připravuje k vydání sbírku epigramů u nakladatelství Petra Štengla: „Jsou to variace na Jiřího Žáčka, s jeho souhlasem, takové provokativní epigramy ‚K čemu jste na světě‘.“ A v rukopisu má prý rovněž delší prozaické dílo o Evropské unii a mladých lidech, kde si chtěl vyzkoušet text, v němž by – na rozdíl od oceněné knihy, orientované spíše proti mládí – hledal něco pozitivního na mládí.

 

Výmluvné laudatio na knihu Ondřeje Macla Miluji svou babičku víc než mladé dívky pronesl v průběhu slavnostního večera jeden z porotců, spisovatel a redaktor Vratislav Maňák:

 

Federál. Federál verzálkami a s nadšeným vykřičníkem bylo první slovo, které moje ruka při četbě knihy Miluji svou babičku víc než mladé dívky napsala – a jenom proto, že se má s vykřičníky šetřit, nepřibyly i za dalšími poznámkami. České literatuře totiž Ondřej Macl přichystal mnohem víc, než by se při pohledu na útlý brožovaný svazek mohlo zdát.

 

Stačí šestadevadesát stran (a devětadvacet let autorského věku), aby se před čtenářem objevil plastický portrét chřadnoucí babičky Márie: Slovenky, jež nikdy neopustila rodnou řeč, a slovenština se tak vpíjí i do vlastního vyprávění; prosté ženy, kterou poučil a vzdělal daleko spíš život, práce u Bati a četba Vlasty než tuzemské školství; především pak oddané katoličky, jíž se vypravěč právě kvůli víře zprvu vzpírá, aby jí nakonec vystavěl něžný pomník vnukovské lásky.

 

Ocenění si zaslouží už jen sama odvaha volby. Autor se totiž rozhodl bez zástěrek a obezliček tematizovat archetyp, který má nejen v tuzemské literatuře, ale v celé národní kultuře výjimečné, kanonické postavení už víc jak sto padesát let. Do středu svého zájmu postavil babičku (a spolu s ní v širším smyslu i lidské stáří) a vystavěl kolem ní svět – svět velkých dějin i svět vypravěčova života, třebaže je to Mária, kdo se nechává pro vnuka ve svém pokoji zamykat… a nikoliv naopak.

 

Nabídnutá tematizace je navíc mimořádně zdařilá. Literární archetyp obtěžkaný čítankovou zkušeností Ondřej Macl ve svém textu suverénně, nesentimentálně a civilně aktualizuje, nechává jej znovu a zcela nově vyrůst tady a teď, výsostně pro dnešek s jeho roztěkaností a klipovitostí. Nádavkem pak přidává ještě čtenářsky stimulující, nekonvenční formu.

 

Pokud bychom mohli jeho text postavit vedle známého ratibořického sousoší, pak tam, kde Otto Guttfreund použil klasický kámen, pracuje Macl se střepy rozbitého zrcadla. Vnuk-vypravěč se totiž vyznává zlomkovitě a výsledná literární koláž s obratnou lehkostí balancuje mezi deníkovými notickami a básněmi v próze, mezi zdánlivě všedními obrazy každodennosti a intelektuální meditací opřenou o odkazy na antický kulturní vklad a klasickou filosofii, jako by i zde šlo o hold ztracenému věku. To vše zpestřuje až rozšafná intertextuální hra s hojnými novozákonními motivy; když Mária padne pod křížem stáří, padne natřikrát.

 

Ve střepech zrcadla, z nichž Macl zkonstruoval své mariánské vyznání, se pak zjevuje nejen reflexe autorské tvorby, generačních rozdílů a mezigeneračních vztahů, ale prostřednictvím babiččina životního příběhu – vyprávěného přerývavě, dušností stařenek – také odlesky celého československého století, od Masaryka po Havla. Jestli toho není až příliš pro formu, která se může jevit jako drobnička? V žádném případě. Vycizelovaný, vpravdě milostný vzkaz po celou dobu neztrácí konzistenci ani působivost; tu jistá lakoničnost narace naopak posiluje.

 

Závěrem přiznávám: Setkání s portrétem Miluji svou babičku víc než mladé dívky pro mne jako pro čtenáře znamenalo výjimečný a emočně intenzivní zážitek; už řadu let mi žádný spisovatel nepředložil tak krásné vyznání lásky, dokud nepřišel můj královéhradecký vrstevník. Jako pro autora pro mne šlo současně o setkání s hrotem hořkosti, že tento přesvědčivý, netriviální a po formální stránce invenční text napsala cizí, a nikoliv moje ruka. A jako v jeden okamžik Máriině vnukovi, i mně teď v uších zní Schubertova tklivá Ave Maria a v ozvěně se zřejmě bude vracet napořád, což je dar, který mají jedině knihy s vnitřní silou. To vše díky zpřítomnělé něze, to vše díky zjevenému talentu Ondřeje Macla.

 

Šťastný to autor.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 12 Květen 2018 07:34 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB