Jak jsem potkal Jiřího Pavla

 

Pavel Jiří přebal18. dubna zemřel Jiří Pavel. Znali jste to jméno? Pravděpodobně ne, protože věhlasu svého otce, Oty Pavla (vlevo na snímku se synem Jiřím), nedosáhl. Nezaslouženě.

 

 

Jméno jeho otce zná v této zemi každý, kdo prošel českým vzdělávacím systémem. Aby taky ne, jeho povídky s osobitými autobiografickými rysy jsou tak slavné, že se dočkaly i filmových adaptací. O tom, že Ota Pavel má stejně nadaného syna jsem nevěděl. Až do jednoho únorového odpoledne, kdy jsem se podíval k němu domů. A o tomto zážitku bych se rád podělil.

 

Okolnosti této návštěvy byly značně chaotické a sám si nejsem jistý, jestli si věrohodně pamatuji, jak se to tehdy stalo. Vzal nás k němu Honza – průvodce projektu Pragulic (toho času již na věčnosti), který se s Jiřím Pavlem (na snímku vpravo) kamarádil a chtěl nám ho představit. Jiří Pavel ale rozhodně nečekal, že nás tam přijde třináct a začala několika minutová scéna, kdy na Honzu, svého kamaráda, křičel, nadával a všechny posílal do prdele, zatímco my stáli tiše kolemNa návštěvě u Jiřího Pavla foto Tomáš Kaplan Fojtík a probouzeli se z prvního šoku. psal se rok 2013, značně nemocný člověk. Abyste uvěřili jeho maniodepresivní psychóze, nepotřebovali jste papír z léčebny – hned od první chvíle bylo jasné, že ten člověk zkrátka a dobře není v pořádku. Byt, ve kterém žil, připomínal nejčernější noční můry. Neuvěřitelná špína kontrastovala se zavěšenými loutkami a obrazy na zdech. Ocitnout se v tomto bytě nebylo pro nikoho z nás jednoduché. Tvářit se co nejméně zaskočeně, navíc v okamžiku, kdy pan Pavel stále spílal Honzovi za to, že mu přitáhl do kvartýru tolik lidí. V tom celém byla bolest. Bolest ze svého života, bolest z toho, že ty lidi nemá kam posadit a pravděpodobně i bolest ze své hanby. Paradoxem celé té scenerie bylo, že jakkoliv si člověk tu bolest uvědomoval, její kouzlo nešlo potlačit.

 

Po několika dlouhých minutách křiků, výčitek a nadávek začal vyprávět. O tom, kdo byl jeho otec a jak všechny peníze utržené za prodej autorských práv skončily kdesi v centrifuze jeho života. Život k němu příliš laskavý nebyl: po patnácti letech od něj utekla žena a pan Pavel tvrdí, že ho obrala, o co mohla. Pan Pavel v té době žil z milodarů a díky podpoře pražské židovské obce, a také z invalidního důchodu, který pobíral. Ve svém životě už dělal ledacos: kuchaře, číšníka, dělníka, barmana, produkčního v divadle či pracoval v aukční galerii. Nicméně – několikrát už také pobýval v psychiatrické léčebně.

 

Lidi jsou svině jsou svině jsou lidi



Jak jsem již uvedl, Jiří Pavel se vpravdě potatil. Svůj talent nenechal ležet na louce nečinnosti; vydal několik knih, ve kterých popisuje svůj okolní svět. Se svou čtvrtou knihou ale narazil. Lépe řečeno, doplatil na svou důvěřivost. Vydání čtyřicítky povídek na houbařské téma, které Jiří Pavel napsal spolu se svým kamarádem Jiřím Piščákem, se měl ujmout galerista a nakladatel Jan Mach. Jiří Pavel mu nejen že svěřil své dílo, dokonce mu půjčil peníze. Mach zmizel s penězi i povídkami (které nikdy nevydal) a skončil ve vězení pro podvod (v jiné kauze).

 

„Nevím, co vám mladým poradit, ale tenhle svět už musíte změnit vy,“ řekl nám tehdy v jedné ze svých silnějších chvilek lehce patetickým tónem, ze kterého mrazí. Ten agresivní člověk zmizel, před námi seděl, či lépe řečeno poloseděl-pololežel, člověk nezlomený. Přes to všechno, co mu život hodil, nerezignoval.

 



Těžko se ptát

Pavel Jiří foto výřez Tomáš-Kaplan-FojtíkJiří Pavel nás stále vybízel, ať se na něco ptáme, ale my se zdráhali. Vždyť tu jedinou otázku, kterou jsme patrně všichni měli na mysli, se nám vyslovit nechtělo: Jak tady můžete žít? Bizarnost všeho dokreslil pobíhající psík neurčité rasy žeroucí vše, nač přijde a výkřiky z vedlejšího pokoje, kde, podle pana Pavla, umíral jeho kamarád. Na tu naši nevyslovenou otázku jsme se snažili najít odpověd sami v sobě. Snad je to psychická nemoc, která posunula jeho meze vnímání. Po asi dvaceti minutách jsme se rozloučili. Pan Pavel si chtěl povídat dál (jaký kontrast oproti jeho výkřikům z počátku naší „návštěvy“), ale my už chtěli ven. Na vzduch. Na světlo. Pryč z tohoto světa nazvaného zoufalství.

 

Je to pět let, a přesto mi ty zážitky nevybledly. Stále se vidím, jak stojím v místnosti v blízkosti člověka, který píše jak Pánbůh a který to měl vždy neuvěřitelně těžké. Nikdo z nás jsme tehdy neměli chuť ho soudit, on si svůj osud nevybral. Byl statečný a psal dál. Jeho povídky jsem tu a tam někde zahlédl, třeba v časopisu Nový prostor, některé dál vycházely knižně.

 

Když se dnes vracím do toho únorového dne, vzpomínám si na člověka nepokořeného, na člověka statečného. Ve vší mizerii, která ho obklopovala, zůstal silný.

 

Bylo mu nedožitých 62 let.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 23 Duben 2018 08:07 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB