Nad knihou Světlany Alexijevičové Válka nemá ženskou tvář

 

Alexejevičová výřez přebalVe středu 28. března uspořádaly Literární noviny a jejich příloha Biblio další z řady pravidelných besed nad „Knihou měsíce“ v pražské Literární kavárně Řetězová, věnovanou tentokrát knize běloruské novinářky, spisovatelky a laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové (*1948) Válka nemá ženskou tvář, kterou vydalo – stejně jako ostatní přeložené autorčiny tituly (Doba z druhé ruky, Zinkoví chlapci, Modlitba za Černobyl) – příbramské nakladatelství Pistorius & Olšanská. Debaty moderované editorem Biblia Petrem Nagyem se zúčastnil překladatel dotyčné knihy, rusista a novinář Libor Dvořák, působící v redakci Českého rozhlasu Plus, spolu se spisovatelkou, publicistkou a redaktorkou literárního obtýdeníku Tvar Svatavou Antošovou.

 

 

Kniha Válka nemá ženskou tvář ovšem u nás nevyšla letos poprvé – jedná se totiž o autorčinu prvotinu, která se dočkala prvního knižního vydání již v roce 1985 a o rok později byla přeložena do češtiny Vladimírem Michnou. A přestože vydání z poloviny 80. let, jak v revidované podobě knihy z roku 2002 podotýká sama Alexijevičová, bylo poznamenáno cenzurou, ba i její vlastní autocenzurou, podle Libora Dvořáka šlo už tehdy o literární událost: „Já tvrdím, že i v té původní podobě, jak vyšla tady, to byla knížka velmi dobrá, velmi odvážná a byla to prostě věc, která tady byla naprosto nevídaná.“ Alexijevičová se ovšem ke své první knize po sedmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, a přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem i úryvky z autorčina vlastního deníku, který si vedla v době vzniku knihy. Alexejevičová přebalTehdy třicetiletá Světlana Alexijevičová při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, tzn. sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež předtím sama pořídila, když několik let jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce (1941–1945). Svatavu Antošovou prý při četbě nejvíce šokovalo neuvěřitelné odhodlání těchto válečných hrdinek, které coby devatenáctileté dívky vynakládaly všemožné úsilí pro to, aby mohly na frontu, a to nejen jako ošetřovatelky apod., nýbrž „chtěly zbraň a chtěly střílet“.

 

Přestože metoda užívaná Alexijevičovou není podle Libora Dvořáka zcela novátorská (ovšem v sovětském kontextu se takovou jevila) a sama autorka v knize zmiňuje vliv běloruského spisovatele Alěse Adamoviče a románu Moje ves lehla popelem..., nesdílí námitky některých jejích kritiků (např. novinářky specializující se na Rusko Petry Procházkové), kteří autorce vytýkají příliš tvůrčí nakládání se získanými svědectvími, a naopak velmi obdivuje její píli a trpělivost: „Protože nakolik jsem pochopil, ona toho materiálu shromáždí desetkrát až dvacetkrát víc, a pak se v tom brodí – a to já vždycky když si představím, tak je mi z toho špatně, já bych toho muset okamžitě nechat.“ Problém s autorčiným stylem psaní nemá ani Svatava Antošová: „To je autorský přínos, kdy ona dává tomu ‚románu hlasů‘ harmonii, to znamená, že s tím pracovat musí.“ Všechny knihy Alexijevičové, tematizující vybrané stěžejní události 20. století, jak se promítly v Rusku a přilehlých zemích tehdejšího Sovětského svazu na ty nejobyčejnější lidi, na to podle ní dávají autorce právo, protože se nejedná o pohled akademika nebo odborníka, ale je to pohled beletrizovaný. Zároveň vyjádřila své přesvědčení o tom, že je Alexijevičová natolik zkušenou a poctivou autorkou, že to nijak nezkresluje.  

 

A jak vlastně Alexijevičová docílila toho, že se jí takové množství žen po tolika letech svěřilo se svými nejbolestivějšími vzpomínkami? Podle Libora Dvořáka se často stávalo, že tyto „hodně tvrdé a hodně upřímné“ ženy se snažili při vzpomínání usměrnit jejich manželé, a ony samy nezřídka měly (oprávněný) dojem, že jim muži jejich zásluhy na dlouhá desetiletí ukradli a že se o tom vůbec nemluvilo. Proto většina z nich přivítala, když se u nich objevila Světlana Alexijevičová se svým magnetofonem a umožnila jim o své válečné minulosti promluvit. Svatava Antošová pak upozornila na motiv přítomný v mnoha shromážděných příbězích, a sice že „po válce zažívají druhou válku, kdy nejsou přijímány jednak muži, a zůstanou na ocet, zůstanou samy a nemají kde bydlet, a ještě společnost je odmítá“. Jisté ovšem je, že jejich výpovědi nejsou zcela prosty autocenzury, týkající se především intimních vztahů mezi ženami a muži na frontě, neboť mezi jejich převážně idylickými popisy občas narazíme na svědectví jiného ražení, např. „lepší spát s jedním, než se bát všech“ („tomu se říkalo PPŽ, pochodno-polevaja ženščina,“ připomněl Dvořák žertovné označení užívané pro velitelské milenky). Jak ale podotkla Svatava Antošová, svou roli zde mohla sehrát samotná povaha lidské paměti a ženy mohly podobné zážitky v průběhu let zcela vytěsnit, a nikoliv pouze zatajit před mladou novinářkou. Sama se ovšem podivuje nad tím, „jak to může ta autorka snášet, když takových knih napsala víc a když vlastně čtyřicet let nedělá nic jiného, než že chodí po těchhle lidech, kteří jí říkají nejotřesnější zážitky, o kterých neřekli předtím třeba nikomu“.

 

Při celkovém hodnocení díla Světlany Alexijevičové se pak oba hosté shodli na tom, že nejpodstatnější z celé její tvorby je kniha Doba z druhé ruky, protože tam ukazuje nevykořenitelnost mentality sovětského člověka, ochotně sloužícího režimu navzdory všem ústrkům a křivdám, kterých se mu za jeho věrnost leckdy dostává. „Oni pro ten režim potili krev a umírali, a ten režim se k nim vždycky poté zachoval strašně,“ prohlásila Svatava Antošová o hrdinech (a hrdinkách) knih Alexijevičové. „To je tragédie té země, že si toho člověka a lidského života vůbec neváží – a o tom ta Světlana pořád píše,“ navázal na ni Libor Dvořák a dodal: „Proto má také tolik nepřátel, bydlí sice v Minsku, má tam malý byt, který jí ‚baťka‘ Lukašenko milostivě dopřál, ale ty knížky tam vycházet nesmějí.“ Trochu překvapivě se v tomto světle jeví fakt, že v Rusku její knihy vycházet mohou, avšak Libor Dvořák má pro to snadné vysvětlení – ruský režim si je prý dobře vědom toho, že knihy Alexijevičové osloví pouze onu nepočetnou skupinu těch, kteří již sdílejí autorčin pohled, a zbylá část veřejnosti po nich sáhne jen stěží.

 

„Já jsem ruského člověka pochopila z knih Dostojevského a sovětského člověka z knih paní Světlany,“ složila nakonec autorce poklonu Svatava Antošová. Spolu s dalšími proto uvítala oznámení Libora Dvořáka, že pracuje na překladu poslední knihy z autorčiny volné pentalogie s názvem Poslední svědkové, která by měla vyjít opět v nakladatelství Pistorius & Olšanská. Prozradil také, že Světlana Alexijevičová zřejmě již připravuje další knihu, která by tentokrát měla být věnována... lásce. Sám je prý velmi zvědav, jak to dopadne – a my spolu s ním.

 

 Audiozáznam besedy:

 

 

 

 

(Příští beseda Literárních novin bude věnována románu Viktorie Hanišové Houbařka (Host 2018) a proběhne v Literární kavárně Řetězová ve středu 25. dubna od 19 hodin.)

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 03 Duben 2018 06:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB