Diktátoři rádi píší knihy

kalder výřez přebalPrvní věty knihy Genesis začínají, že Bůh říká něco a to se stane: ... I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Slova nás smrtelníků mohou a nemusí být pravdivá. To, co činí božské božským, je neexistence světla mezi slovem a skutkem.

 

 

Autoritářští vůdci odjakživa toužili po božském spojení slov a skutků. Diktátor se nezajímá o skutečnost a rozum, ale spíše dá na hrubou sílu, kdy se jeho slovo stává zákonem, kdy se jakékoli jeho prohlášení stává konkrétní akcí, které nesmí nic stát v cestě kromě jeho vlastní vůle. Od toho se odvozuje samotný pojem diktátor: to je ten, kdo diktuje, ten který má slovo a přináší změnu. Je v tom silná vazba mezi diktátorovou proklamací a činem.

 

Tato myšlenka se opakuje: „Slovo je posvátným darem, který Bůh dal člověku“… to nenajdeme v Bibli ani v Koránu, ale nalezneme to v každé mešitě, knihovně nebo budově vlády v Turkmenistánu: Rukhnama – kniha turkménského prezidenta Saparmurata Nijazova - diktátora, který vládl od roku 1985 až do své smrti v roce 2006. Rukhnama – nejbizarnější literární výtvor, který vznikl jako potřeba oživit staré lidové tradice země Turkmenistánu, když došlo k rozpadu SSSR. kalder přebalVzniklo pozoruhodné svědectví ega a iluze autora knihy.

 

Kniha Rukhnama pobídla novináře Daniela Kaldera k prozkoumání dalších děl autoritářské literatury, což vyústilo v knihu Pekelná knihovna: The Infernal Library: On Dictators, the Books They Wrote, and Other Catastrophes of Literacy (O diktátorech, o knihách které sepsali a dalších katastrofách gramotnosti). Kalder se probíral díly počínaje Leninem a konče Kim Jong-ilem. Rozebírá aforismy předsedy Maa nebo romantickou literaturu Saddáma Husajna, který s jejím vydáním spěchal, než došlo k útoku na jeho zemi v roce 2003.

 

Paradoxem těchto knih je skutečnost, že tato díla pro jejich úroveň se nedají ani číst, a přesto se staly bestsellery. Je to tím, že jde o knihy diktátorů. Represivní režimy lidi nutily tyto knihy kupovat a číst. Tento druh literatury se také vyznačuje svojí objemností. Například albánský vůdce Enver Hodža napsal třináctidílnou autobiografii. To, že tento druh literatury je k nečtení, to je způsobeno tím, že tyto knihy nikdo needituje. Kdo by se opovážil diktátorovi vládnoucímu železnou pěstí něco opravovat. To, co se tímto druhem literatury táhne jako červená niť, je touha po dokonalém spojení slova a činu, mezi písemnou stránkou a světem samotným. Charakterizuje to poznámka amerického esejisty a dramatiky Don DeLillo k čínskému vůdci Maovi: „Kult Mao Ce-tunga je kultem knihy.“ Jak by mohl diktátor bez svého posvátného písma existovat, když musí dokázat, že jeho slovo je zákonem?

 

 

Přes řadu nemožných knih, diktátor zazáří

Novinář Daniel Kalder shledává, že v dílech, které de facto urážejí psané slovo a mají ještě strašlivější následky, se v té hromadě nesmyslů, katastrofálního grafomanství nečekaně objevil stylista Benito Mussolini. Italský diktátor měl radost z psaní, a to až nakažlivou. Neměl žádné originální myšlenky ani argumenty, zato chorobně sršel hrou urážek, měl potěšení se vysmívat a působilo mu radost se rouhat.

 

Kánon předsedy Maa se zdá nesnesitelný, ale nelze mu upřít, že čínský vůdce byl mistrem sloganů. Vynikal ve výběru čínských znaků, které rezonují s nejdůležitějšími znameními. I přes propagandistický tón se často v textu objevuje lyrika plná síly, naděje a ohně víry.

 

 

Dva typy autorů

Zajímavostí je, že touha psát předcházela u mnoha diktátorů jejich snaze vládnout a zabývat se politikou. Existují dva typy diktátorů: jeden, u něhož bylo psaní součástí stoupání po žebříčku moci a druhý typ diktátora, který publikoval, až se dostal k moci a měl jisté své čtenáře. Pro Mao Ce-tunga, Mussoliniho, Lenina a Hitlera je typické, že psaní, přestože bylo živelné, jim napomohlo k publikování jejich poselství a dosažení popularity. Zatímco Saddám Husajn nebo Kim Jong-il se ke psaní dostali později a jsou v tom také spíše fušery. To znamená, že tito druzí byli v situaci, že se nemusili ani nijak snažit, zatímco ti první museli kolem sebe soustřeďovat stejně smýšlející lidi a své následovníky.

 

Daniel Kalder autor, již shora uvádění knihy o psaní a diktátorech, se nachází ve zvláštní situaci, když musí oddělovat zrno od plev a činit mezi těmito autory určité rozdíly. Je to ovšem v této současné vzrušené době velice důležité, když autoritářství a fašismus se ocitá svým způsobem opět na vzestupu. Je proto důležité to analyzovat, než díla jednoduše odsoudit jako Mein Kampf. Je nutné vše rozebírat a pochopit, čím je něco v této literatuře pro čtenáře přitažlivé.

 

 

Neomezené ego a neúprosné zlo

Hitler nezatížený teoretickými a stylistickými povinnostmi ekonomické „vědy“ devatenáctého století a svým smyslem pro anti-intelektualismus ve svém díle „Mein Kampf“ odmítá jak třídní válku, tak hledání „duchovna pro duchovno“ a ve svém psaní vyúsťuje v zrůdnou nenávist Ta je spíše niterná a přetrvávající - láká svou temnou stránkou lidského srdce. Je až Homéricky krutý ve své osvobozující jednoduchosti, překračuje epochy, hranice a získává si perverzní nesmrtelnost svým naprostým a neúprosným zlem.

 

Jednou z ústředních myšlenek Kalderovy knihy „Pekelná knihovna“, která se pro současnost nabízí, je: „Nenechme se oklamat, že jde o mistrovský výraz velkých pravd, které knihu zařazují do panteonu nesmrtelných, neboť násilné a hanebné vyjádření nenávisti v těchto knihách přetrvává.“

 

Pochopitelně, že mnozí politici píší knihy jen proto, aby získali formu legitimity a autority. Oduševněle napsaná autobiografie amerického politika je již časem uznávanou tradicí, pokusem o politický přístup, přípravou na nadcházející volby, zajištěním dědictví nebo epilogem na konci kariéry. Většinou se jedná o již zavedený žánr. Zřídka jsou tyto knihy a autoři posuzováni podle literárních standardů (výjimkou je snad jen kniha Baracka Obamy - Cesta za sny mého otce), namísto toho je tento typ literatury převážně považován za prostředek k určitému cíli.

 

Na druhé straně diktátor, který náhle zazáří, je pochopitelně zajímavějším žánrem. Je to žánr plný intrik a narcismu silného muže. Jako vůdce si přeje, aby se jeho slova stala zákonem – činem a podstata jeho „génia“ zůstala zachována a vklíněna do slov. Kniha je jen prostředkem k dosažení nesmrtelnosti. Tito lidé se snaží si zajistit patinu úctyhodnosti, ať je to již ponižující jakýkoli blábol – tlustospis nebo úděsná poezie. Tato literatura se stává obligátním gestem politika – diktátora, který si myslí, že je to kulturně vhodné, aby byl na tento způsob ctěn.

 

Dá se v tom použít určitá analogie od Virginie Woolfové, kdy malá autoritářská země se stane obývákem umožňujícím svobodu a prostor k tvorbě.

 

Je tu například paperback „On the Art of the Cinema“ od Kim Čong-ila, jinak náruživého filmaře nebo upřímná kniha iráckého diktátora Saddáma Husajna „Zabiba a král“ (Zabibah and the King). Pochopitelně nejsou to kvalitní knihy, ale berme pohled, že ve srovnání s díly ostatních diktátorů jde přinejmenším o díla určitých lidí, spíše než o památníky a v tom smyslu jde o jejich čestnou práci.

 

Jestliže se někdy dá přemýšlet o knize, kterou vytváří neomezené ego diktátora, tak tyto příšerné výtvory jsou spíše vhodné k analýze pro zvláštní případovou studii. Je to pád do despotického ega. Jejich knihy okamžitě po smrti diktátora mizí - smutnou výjimkou je Mein Kampf. Tato díla jsou jako upíři, kteří se rozpadají v denním světle. Mizí všechny stopy „posvátného“ textu, jakmile jejich autor zemře.

 

 

Autor článku napsal knihu Ghostland: An American History in Haunted Places, jako další dvě knihy literatury faktu. V současné době píše knihu o konspiračních teoriích, The Unidentified, která má vyjít v roce 2019.

Vybral ze serveru The New Republic a přeložil Mirko Radušević

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB