David Zábranský: Odsoudili jsme se k roli pandy

 

Zábranský David foto youtubeČtenářům, kteří očekávají, že literatura jim bude otevírat svět, v němž žijí, čtenářům, kteří věří, že knihy oživí jejich život, bych z české současné beletrie s klidným srdcem doporučil román Za Alpami. Jeho autor David Zábranský jim žádný problém nevyřeší a vrhne na ně víc otázek než odpovědí. Takže jak to vlastně je?

 

 

 

Vaše texty svědčí o tom, že jste člověk citlivý na politiku. Jak byste sám sebe charakterizoval jako odrůdu hominis politici?

Na politiku jsem citlivý sotva dva roky, ještě v roce 2016 jsem neuměl říct, jestli jsem levičák nebo pravičák. Měl jsem a mám silné sociální cítění, až přecitlivělost k cizí bídě a neštěstí, zároveň ale kvůli odstranění cizí bídy odmítám dělat revoluci, a dokonce i měnit nějak zásadně společenský režim a poměry. Žádná absolutní bída tady navíc není. Žijeme ve výjimečné rovnováze, líbí se mi, jak egalitářská země v podstatě jsme. Větší rovnosti už podle mě ani nejde dosáhnout, žijeme v tomhle směru na špičce jehly, na absolutním vrcholu lidských možností. Z čehož mi nakonec vychází, že jsem sociálně cítící konzervativec – nic bych neměnil, jen hodlám prolévat slzy za ty, kdo se mají hůř než já… 

 

 

Takže konzervativec?

Byl to bolestivý proces, než jsem se dokázal zařadit, ale ano, konzervativec. Což je vlastně dost paradoxní, být konzervativcem v zemi, kde nemáme moc základů a tradic, na kterých můžeme stavět. I ta první republika je v tomhle smyslu špička jehly, ubohoučkých dvacet let, na které se snažíme postavit ten náš koráb, teď už čtvrt století dlouhý. První republika takovou zátěž ani v nejmenším nesnese a podle mě se nevyhneme tomu, abychom pokorně jako Popelka usedli k hrachu a začali přebírat i ty takzvané roky nesvobody. I v nich prostě jednou budeme muset najít něco, na čem můžeme stavět, protože ten jeden prvorepublikový pilíř naši novodobou státnost neunese. Uvědomme si, co se stalo v roce 89. Tehdy se pro nás znovu otevřela základní škola demokracie, ale když jsme do ní jako studenti po těch letech pauzy vkročili, třída už dávno vypadala jinak. Naši spolužáci ze Západu mezitím dozráli nebo snad přezráli, v každém případě se na nás od začátku dívali skrz prsty. Měli jsme na zádech tu směšnou koženou aktovku s přezkami, všemu jsme věřili, liberalismu, ekonomickým vědám, svobodným volbám. A ti starší se nám smáli. Byli jsme totální retro a náskok jsme nestáhli dodnes. Neseme si tu zátěž, absenci docházky, věčnou nevyzrálost, které se nezbavíme, pokud se nesnížíme k tomu, že těch čtyřicet let do nějaké míry vezmeme na milost a najdeme v nich bolestivou prací důkaz o tom, že tady čtyřicet let nestál čas. Musíme těm mazákům prostě ukázat, že jsme se něco během těch let naučili a že díky tomu máme v určitých ohledech navrch. Že víme v určitých ohledech víc. Že se od nás mohou poučit a že by nám měli naslouchat.

 

 

Jak na vás zapůsobily reakce na hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny ve Studiu Hrdinů?

Nijak překvapivě. Po roce a půl máme vyprodáno. Ke mně se dostane z drtivé většiny chvála, nenamlouvám si ale, že po mnoha pražských kavárnách nekolují kvanta hany. Tak to holt v dnešním Česku chodí, pokud člověk v divadelní hře řekne, že mu nevadí Zeman a že ho má dokonce rád. V Česku – a asi i jinde v našem zrychleném světě – převažuje zkratkovité vidění věcí. Jdeme jen po titulcích, po triggers, spouštěčích. Já si ale můžu z různých důvodů dovolit číst i víc než titulky. Mám dojem, že tím dělám společnosti službu – jsem rentiérem, který poslouchá a čte celky. Mezi jednou a druhou pláží, jednou a druhou nudou. Snažím se chovat a vidět svět svobodně. Je v tom i hrdost, odpor k tomu, aby se ze mě stal prvok, který se orientuje podle někým jiným nastavených signálů, světla a tmy velmi zavádějících titulků a dalších zkratek. Mohu a chci si dovolit ten luxus číst víc než titulky a statusy na Facebooku a chci si ponechat svobodu docházet k vlastním závěrům. Zeman pro mě není Zlo. A ten hon na něj mi přišel nevkusný, buranský. 

 

 

Je podle vás nezbytné, aby prozaik ve své knize respektoval reálie míst, do kterých vkládá příběh? Navštívil jste kvůli jedné pasáži románu Za Alpami hotel Mercure Le Chari v N´Djameně?

Ne, našel jsem si ho na internetu a popsal jsem ho dílem na základě faktů, dílem na základě vlastní představivosti. Literatura a umění vůbec nepracují s pravdou, ale s uvěřitelností. Je to koneckonců tvorba. Pokud mé N´Djameně někdo uvěřil, pak jde o umělecký úspěch. Pokud mu přišla papírová, pak jsem selhal. Co by ale člověk měl znát velmi dobře – a to je naopak zásadní podmínka –, je psychologie člověka, kterého do smyšlené N´Djameny posílá.

 

 

Sázíte na psychologii. Vzpomínám na uvozovky, do kterých tento pojem uzavřela před sedmdesáti lety ve svém eseji Od Dostojevského ke Kafkovi francouzská spisovatelka Nathalie Sarrautová. Oslněná psychoanalýzou napsala: „Již dno, jež odhalila Proustova analýza, bylo pouhý povrch. Povrch předpokládající zase další dno, jež se podařilo objevit vnitřnímu monologu, který vzbuzoval tolik oprávněných nadějí.“ Jako holubice z Noemovy archy jí připadal Camusův homo absurdus. Čím se snažíte ručit, když se prodíráte tekutými písky lidského vnitřního světa? 

Nejsem příznivcem vědního oboru psychologie, to je důležité říct hned na úvod. Hledím na psychologii skrz prsty, mám tendenci vnímat ji spíše coby jednu z oblastí umění, a to především kvůli ohromné a ohromující provázanosti psychologie s jazykem. Psychologií v literatuře tedy myslím něco jiného než onen vědní obor, a asi bych dokonce měl používat jiný termín, aby nedocházelo ke zmatení. Mluvme tedy místo psychologie třeba o vnitřku, to je mnohem přiléhavější. Vnitřek je nesourodý, nepodléhá nějakým lehce či hůře odvoditelným pravidlům. Vnitřek není hádankou ve smyslu hádanky k rozluštění. Vnitřek je hádanka, tečka. Co z toho plyne? U takzvané psychologie postav mám zdánlivě paradoxně mnohem menší nároky na uvěřitelnost, než je tomu třeba u vykreslení dejme tomu afrického hotelu. Postava je pro mě rukojmím autora, slouží mu. Pokud to vyžaduje nějaký vyšší záměr, postava se musí podvolit, srazit paty a začít dělat jen málo uvěřitelné věci. Ani ta takzvaně nejprokreslenější postava nemá právo na svoji individualitu, nepatří sobě samé, vždy je to v první řadě roztažený paví ocas celé škály lidství a nelidství. Tím ale ani zdaleka nechci říct, že postava může dělat nahodilosti. Jen tolik, že postava může začít dělat a myslet něco téměř nemyslitelného, nebo dokonce zcela nemyslitelného, pokud to poslouží k expozici dalšího patra lidské hádanky. Homo absurdus? Ne, neřekl bych. Prostě člověk. A pokud se chystáte člověka napsat, ručíte jediným – že ho napíšete dobře. Důraz přitom je na slově napíšete, čili stvoříte. Kdybych to dovedl ještě o kousek dál, řeknu, že člověka nejde dobře popsat, ale jde ho dobře napsat. A dobře napsaný člověk podle mě jde vždy trochu za hranici svých běžných možností. Dobře napsaná postava pro mě pak je jako dealer dejme tomu rolet či markýz, který před vámi roztáhne vzorníček látek, ale roztáhne ho ještě o kousek dál – ukáže vám na začátku i na konci vzorníčku látky, které jste dosud neviděli. 

 

 

Je vaše fascinace lidskou kůží spíše haptického nebo spíše vizuálního charakteru?

Obojí, jedno neodmyslitelně patří k druhému. Barva kůže mě fascinuje. Především kvůli tomu, že už bych ji vlastně vůbec neměl vidět a rozlišovat. Ale bože, jak moc to nejde! A někde v tom bodě pro mě začíná literatura – jak zařídit, aby se nevnímalo něco, co nejde nevnímat?

 

 

Jako další váš utkvělý spisovatelský zájem se jeví značky, ať už jde o mobily nebo boty, oblečení a auta. V čem vidíte jejich půvab nebo co vypovídají o postavách?

Značky jsou v mých knížkách už od té úplně první, používám je jako takové malé kotvy do reality. Psát dobře o značkách ale vůbec není jednoduché, často z toho vychází křeč, působí to trapně. Aby do literatury značka sedla, je třeba ji v jednom absolutně ponížit a zároveň absolutně povýšit. Je třeba z ní udělat absolutní nic, a zároveň ikonu, symbol, modlu. Najednou. To není lehké.

 

 

Ať chcete nebo nechcete, při textové manipulaci se značkami se nevyhnete práci se stereotypy. Ty jsou specifickým aspektem společenské komunikace a dají se empiricky zkoumat na rozdíl od předsudků skrytých v individuálních lidských bytostech. Mám pocit, že tuto oscilaci rád sledujete. Mám konkrétně na mysli třeba onoho lékaře z románu Za Alpami, který se nedokáže obejít bez prosmažených nocí v diskotéce. Je to záměr nebo náhoda?

Nevím, ale v každém případě jsem na straně předsudků, hájím je podobně jako Zemana. Hájit něco takového jako předsudky v dnešní době ale zavání naschválem a pózou. Hájit dinosaura! Kdo a proč by to dělal? Hájit předsudky, stereotypy… Doba je přece jinde, víme, že předsudky a stereotypy jsou stará veteš, kterou musíme vymýtit, a až ji vymýtíme, bude dobře. Až ji vymýtíme, už žádná nenávist a války! Organizace typu HateFree a mnozí mladí lidé bouchnou šampaňské, až předsudky a stereotypy konečně vyženeme ze společnosti... Já bych ale na druhé straně byl opatrnější, ještě bych nad těmi dinosaury nelámal hůl. Předsudky a stereotypy jsou značky, a značky mají svůj smysl. V přírodě dojdete po červené nebo po zelené turistické značce z místa na místo, aniž musíte koukat do map na mobilu. S těmi často proklínanými produktovými značkami je to totéž. Usnadňují nám orientaci, nesou více či méně jasné významy. Člověk prostě nemůže ad hoc vymýšlet všechno znovu, nemá na to kapacitu. Volvo je Volvo, plus mínus víme, co to znamená, když ho někdo má. Představte si, jak bychom se zdržovali, kdyby Volvo nešlo ve vteřině přečíst, zorientovat se v něm! … Přirozeně si stavíme v krajině orientační body. Bez značek se prostě nehneme. A stereotypy a předsudky jsou značky, které nemusí nutně vést na scestí. Značky prostě jsou a budou. Záleží na nás, jak s nimi naložíme. Ale neodsuzoval bych je, nesnažil bych se je vymýtit. Oslepli bychom bez nich. Být bez nich je iluze. Možná dokonce děsivá iluze… Tolik k obhajobě předsudků a stereotypů.

 

 

Nakolik podle vás existují módní vlny v pojetí pornografie a nakolik pak ovlivňují reálné sexuální chování lidí?

Snažil jsem se nad tím zamýšlet ve své poslední knížce. Pornografie je jistě odrazem doby, zároveň ji ale může zpětně proměňovat. Naše chování, naše vidění věcí a lidí… Jsem přesvědčený, že tragicky roli pornografie v dnešním světě podceňujeme. Víme o tom, že je na jedno kliknutí daleko, víme dokonce, co všechno je na jedno kliknutí daleko. Co všechno! Hřebíky probíjená prsa. Víme to, a dokonce se nad tím podivujeme – jak je to možné a kdy se to stalo, že je najednou pornografie tak blízko a tak dostupná?! Jak říkám, divíme se tomu. Ale i kdybychom se divili ještě stokrát intenzivněji, pořád se nebudeme divit dost. Opakuji, že úlohu porna v dnešní době tragicky podceňujeme. Jednou se na nás naši potomci budou dívat jako na dobu pornografickou. Pokud bych si měl vsadit, zda nás pojmenují jako „homo internetus“ nebo „homo pornographicus“, vsadím na to druhé.

 

 

Nezdá se vám, že jedním z důsledků kampaně MeToo může být postupem času úbytek svůdnosti světa vcelku? Nezešedne nám pak život bez spontánního vzrušení? 

S hnutím MeToo mám zkušenosti z první ruky. Ani obhajobou Miloše Zemana jsem si ruku nespálil tak moc jako kritikou jistých aspektů hnutí MeToo. Moje kruhy mne zavrhly, hnusil jsem se jim. Ale k vaší otázce… MeToo je symptomem, o MeToo jako takové vlastně nakonec nejde. I bez MeToo by přišlo „metoo“ v jiné formě. MeToo je v překladu „já taky“, a to známe, to je hodně dnešní. Každý chce být viděn a vyslyšen, a proč by vlastně nemohl být. Proto mimo jiné právě tohle pojmenování „já taky“. Ale nechci o tom moc mluvit, abych se zas neocitl pod palbou. Už nechci být kvůli kritice MeToo obětí žádného verbálního harassmentu… Protože přesně o tom to je, o obtěžování, o harassmentu. Kdo s koho. Buď já, nebo ty, ale někdo to odnese. Jen v tomhle smyslu jsem schopný chápat a uznávat MeToo. Jako střídání. Ať už spravedlivé nebo nespravedlivé, to neumím a nechci soudit. Prostě obyčejné střídání. Role se mění, prohazují se. Odteď má nést zátěž někdo jiný, kritik MeToo, muži, ženy, které dle jiných žen nejsou správně ženské, dosaďte si dle libosti. Jinými slovy, do velké míry je MeToo pomsta. Více či méně spravedlivá pomsta, to je opět třeba dobře posoudit… Pokud ale přijmeme tento výklad, pak je vlastně celé to hnutí docela legitimní, pochopitelné, zapadá to do běhu světa. Kontrarevoluce, vrácený úder, to není nic nového pod sluncem… Jediné, co mne na tom irituje, je fakt, že se tahle v podstatě stará veteš vydává za historicky první příchod spasitele…

 

 

Máte rád autorská čtení? Co podle vás na nich přitahuje čtenáře? Není takové „scénování“ literatury jen marná snaha dohánět moderní technologie a získat pozornost, jež by se jinak dostavila pomaleji a obtížněji? 

Umíte číst? Tak vidíte. Autorské čtení je z určitého pohledu absolutní hloupost, fraška a podlehnutí bulvárnímu instinktu. Krom toho máme audio knihy, pokud číst neumíte. Dělám si na čteních z autorských čtení legraci, většinu času trávím popisem té komedie, které se v té chvíli všichni účastníme. Mám z autorského čtení srandu, ostentativně ukájím své narcistní pudy, stylizuji se do role kněze, knihu stylizuji do role Knihy… Zvážním jen v jedné chvíli, a to v té, kdy dojde řeč na interpretaci. V tomhle ohledu beru autorské čtení jako cosi zásadního a přínosného. Podívejme se, jak autor svůj text vykládá! Ano, v tom je pravá podstata autorského čtení, podstata, kterou beru. Na to, aby čtenář pochopil autorův výklad, ale stačí dvě tři věty, maximálně odstavec. Stačí odstavec, a víte všechno. Víte, jak autor svému textu rozumí. Jak ho čte. V tom je smysl autorského čtení. Stručně – autorské čtení by mělo být stručné. Jasné je vždy. 

 

 

Stále se v České republice debatuje o zahraničně politické, vlastně civilizační orientaci státu. Přitom je jasné, že se blíží střídání na globální špici. Nenechali jsme se zavřít na evropský píseček a neuniká nám, že svět má podstatně jiné problémy než bruselskou byrokracii?

Ano. A já zrovna podle všeho brzy pojedu skoro na dva měsíce do Číny. Zatím tu zemi vůbec neznám, ale před pár lety jsem byl na stipendiu v Norimberku s jednou Číňankou. Psala do menších novin s nákladem 400 tisíc výtisků a dívala se na nás na Evropany jako na úkaz, jako na cosi překonaného a roztomilého. Možná tak nějak, jak se my díváme na ty jejich propagandou očkované pandy… Byli jsme tam Němci, Italové, já z Čech, a ta milá Číňanka mezi námi nedělala rozdílu, byli jsme pro ni všichni součástí svojského skanzenu, který vyznává nějaká těžce pochopitelná náboženství. Beletrii… a tak dále. Obávám se, že pro všechna tahle náboženství lze coby zastřešující pojem použít ono jedno slovo Evropa. Milá Evropa, panda Evropa. Utolerujeme se v Evropě k smrti a přepadneme přes hráz absurdity. Lepší a konsekventnější konec ale pro Evropu asi čekat nemůžeme. Hrubé záplaty už by v téhle fázi vývoje byly neevropské, museli bychom svůj kontinent a kulturu redefinovat, vrátit, zacouvat kus zpátky, začít znovu se zpevňováním a možná i s opevňováním. Což je nerealistické a pro spoustu lidí i nežádoucí. Odsoudili jsme se k roli koťátka a pandy. Doufejme, že se najde někdo, kdo nás bude chtít chránit před vymřením.

 

 

David Zábranský 

(*3. 5. 1977, Praha) je český spisovatel. Vystudoval mediální studia a právo na Univerzitě Karlově. Jako právník pracoval v nevládním sektoru. V letech 2015 až 2017 byl šéfredaktorem portálu CzechLit, který slouží propagaci české literatury v zahraničí. V roce 2006 debutoval románem Slabost pro každou jinou pláž, za který dostal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Z dalších děl je možné připomenout třeba prózy Šternův pokus milovat (2008), Kus umělce (2010), Martin Juhás čili Československo (2015, nominace na cenu Magnesia Litera za prózu). Vzrušený ohlas zaznamenal v roce 2016 jeho text divadelní hry pro pražské Studio Hrdinů nazvaný Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Román Za Alpami vyšel vloni a opět si říká o zvýšenou pozornost.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 22 Únor 2018 15:43 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB