V rozmanitosti je síla. O nové italské literatuře

italská literatura 2 ilustracePrávě vydaná cenná monografie Jitky Křesálkové Italská literatura v Čechách a na Slovensku, která nabízí ucelenou bibliografii českých a slovenských překladů italských literárních děl od počátku knihtisku do roku 2016, dokládá, že to u nás s literárními překlady z italštiny nikdy nebylo zlé, ale že cesta autorů a děl z Itálie k českému publiku se vždycky vyznačovala jistým chaosem, fragmentárností, zarážejícími opomenutími i značným zpožděním.
 
 
 
Pozvánka: Dnes večer v Literární kavárně v Praze 1 Řetězové ulici se od 19 hodin uskuteční představení současné italské literatury, které pořádá Italské velvyslanectví v Praze spolu s Literárními novinami. Večer bude moderovat přední česká znalkyně italské literatury a překladatelka Alice Flemrová. Níže uvádíme její rozhovor s ředitelem Italského kulturního institu v Praze Giovanni Sciolou.
 
 
Dnes sice mnohá díla vycházejí už i v těsném závěsu za originálem, zato promyšlená editorská koncepce stále chybí. Schází nám řada věnovaná pouze italské literatuře, třebaže některá nakladatelství, v posledním desetiletí zejména Paseka, vydávají překlady z italštiny pravidelně. Navíc jsou překladatelé a nakladatelé postaveni před dilema: vydávat jen tu nejnovější produkci, nebo se snažit splácet dluhy vůči minulosti? Obvykle do jejich rozhodování vstupují marketingové strategie: mrtvý autor, špatný autor, nelze ho pozvat na prezentaci, takže v posledních letech sledujeme, že bílá místa se zaplňují jen pomalu a opatrně: každého připomenutého klasika (z poslední doby: Dante, Petrarca, Pirandello, Svevo, Montale, Pasolini…) je proto nutno uvítat. Přesto můžeme hodnotit pozitivně, že současná italská próza v českých překladech nabízí bohatou a pestrou mozaiku a dává čtenáři jasný signál, že italská literatura stále žije.
 
 
 
Jaká byla situace v roce 1989? 
Moderní italskou literaturu zastupoval v domácím čtenářském povědomí především Alberto Moravia a velké popularitě se těšily i první dva romány Umberta Eca; vynikající autoři typu Cesara Paveseho či Itala Calvina sice byli zastoupeni přeloženými díly, ale zasloužené pozornosti se jim nedostávalo. Někteří autoři byli deklasováni, jako například Leonardo Sciascia, prezentovaný jen coby detektivkář, jiní cenzurováni a nevycházeli skoro vůbec, což byl případ Prima Leviho, jehož osobní svědectví z osvětimského pekla Je-li toto člověk vyšlo česky poprvé až v roce 1995, tedy skoro s padesátiletým zpožděním. A pak zde byly ojedinělé případy kvalitních „longsellerů“, často zpopularizovaných filmovou adaptací, jako je třeba Gepard Giuseppa Tomasiho di Lampedusa.
 
 
 
Kdy začíná současnost?
Periodizace současné italské literatury vnímá jako čas obrody přelom 70. a 80. let, kdy se po období neoavantgardních experimentů, vedoucích píše k afázii a do slepých uliček, a po extremistických a teroristických „olověných“ letech, v nichž se pozornost intelektuálů stočila od čtení a psaní k politickému boji, objevilo několik výrazných děl, která do italské literatury definitivně uvedla postmoderní postupy: Calvinův román Když jedné zimní noci cestující (1979, č. 1998), Ecovo Jméno růže (1980, č. 1985), povídková sbírka Jiní libertini (1980) Piera Vittoria Tondelliho, autora, který se nesmírně zasloužil o omlazení italské literární scény i o prolomení tradičních tabu: byl gay a zemřel v roce 1991 na AIDS. 
 
Historie českých překladů z italštiny začíná psát novou kapitolu jen s desetiletým zpožděním. Devadesátá léta nejen posílila pozici Umberta Eca, který sesadil Alberta Moraviu z trůnu nejpřekládanějšího a hlavně nejznámějšího italského autora, ale přivedla na domácí scénu jména nová, která se zde drží doposud. Jde zejména o tři velikány: Claudia Magrise, Antonia Tabucchiho a Sebastiana Vassalliho. Ač se vyznačují velice originálními a rozdílnými osobními poetikami, všichni tři svou tvorbu staví na konfrontaci literatury a skutečnosti, čerpají inspiraci z fikčních světů, zajímají se o novější dějiny Itálie i Evropy (Magris se orientuje na středoevropský prostor, Tabucchi na Portugalsko), hledají v nich poučení pro současný svět. Pokud o této trojici můžeme říci, že se na české scéně zabydlela, neplatí to bohužel o rozených vypravěčkách Else Morante, jejíž romány Příběh v historii (1974, č. 1990) a Aracoeli (1982, č. 1988) vyšly v době bezprostředně kolem sametové revoluce, a tak se na ně v kvasu dějin nějak zapomnělo, a Anně Marii Ortese, jejíž tajemná novela Leguánka (1965, č. 1997) skončila záhy v Levných knihách. 
 
 
 
Italská pulp fiction
V devadesátých letech v italské literatuře tekla krev. Ať už byla antologie Kanibalská mládež (1996) reklamním tahem, či vznikla spontánně, jisté je, že Tarantinovými filmy inspirovaná vlna „performovaného“ násilí a hrůzy se přihnala s vervou a strhla i autory, kteří do okruhu kanibalů nepatřili. Jako největší vypravěčský talent nové generace se v té době projevil Niccolò Ammaniti, který v románech Vezmu tě a odvedu tě pryč (1999, č. 2008) a Já se nebojím (2001, č. 2005) dokázal násilí zbavit samoúčelnosti a použít je k tomu, aby poukázal na problémy Itálie své doby. Alessandro Baricco zase ve svém nejlepším románu City (1999, č. 2000) záměrně a velmi invenčně pracuje s nízkými žánry americké provenience, jako jsou western a komiks. Valerio Evangelisti, nejznámější italský představitel subžánru označovaného jako new weird, který směle míchá hororové prvky s fantasy a sci-fi, se vydal do minulosti v sérii románů o Nostradamovi, která byla záhy přeložena i do češtiny. 
 
S prvky sci-fi či pohádkovými motivy a s parodií triviálních žánrů pracuje i humorista a satirik Stefano Benni, jehož tvorba se vyznačuje smyslem pro nonsens a svéráznou jazykovou invencí, kterou mohli čtenáři ocenit v jeho Podivínsku (1983, č. 2004), Baru Sport (1976, č. 2006) či vyzrálém románu Časoskokan (2001, č. 2003).
 
 
 
Zločiny z jihu
Po atentátech, při nichž v roce 1992 sicilská Cosa nostra zavraždila vyšetřující soudce Giovanniho Falconeho a Paola Borsellina, přestala být mafie tabuizována a organizovaný zločin se stal stále častějším tématem i v literatuře. Italský detektivní román zažívá v té době nebývalý rozkvět, umocněný i zrušením tradičního vyloučení tohoto žánru z prostoru hodnotné literatury. Mnozí autoři se připojili k linii tzv. „středomořského noiru“, pěstované i ve Francii a ve Španělsku. Český čtenář zdá se jižanským detektivkám zatím nepřišel na chuť, ale možná je na vině jen přesycenost zločinem. Pokus předložit mu první dvě knihy s oblíbeným sicilským komisařem Montalbanem – Tvar vody (1994, č. 2002) a Hliněný pes (1996, č. 2004) nestora italských detektivkářů Andrey Camilleriho nevyšel, nicméně je dobře, že se jej teď pokoušejí zlákat oceňované právnické thrillery Gianrica Carofiglia či temná De Giovanniho série s komisařem Ricciardim. 
 
O poznání lépe si vedl světový bestseller Gomora (2006, č. 2008) Roberta Saviana, odhalující praktiky neapolské camorry: zdá se, že zde fungovala autenticita „osobního svědectví“ a osobní odvahy autora.
 
 
Exotika za rohem
Nové století i tisíciletí přineslo zejména hledání kulturních kořenů v rámci regionů. Je třeba zdůraznit, že třebaže se Itálie geopoliticky sjednotila v roce 1861 (celý proces byl završen až po první světové válce připojením Terstu a Tridentska-Horní Adiže), jednotlivé regiony si dodnes uchovaly kulturní i jazykovou rozdílnost, kterou se nepodařilo násilně nivelizovat ani během dvaceti let fašistického režimu. Pocity kulturní méněcennosti, zejména v periferních regionech, vystřídala hrdost na místní historii, dialekt a tradice. Na sklonku 20. století se objevila nová vlna sardské literatury, spisovatelé ze Sicílie se na utváření národní literatury podílejí dokonce už přes sto let, výrazně se prosazují Neapolci, Apulijci, Piemonťané, Benátčané, Tersťané… Zejména autoři z oblastí tradičně vnímaných jako zaostalé upoutali zájem publika, často hlavně zahraničního, které v jejich příbězích nachází exotičnost, hlas z jiného světa. Platí to například o sardských románech: Accabadoře (2009, č. 2014) Michely Murgii, Kamenech bolesti (2006, č. 2010) Mileny Agus nebo o abruzzské Navrátilce (2016, překlad se chystá) Donatelly Di Pietrantonio. Z oblasti Neapole lze k tomuto fenoménu jednoznačně přiřadit veleúspěch tetralogie Geniální přítelkyně Eleny Ferrante (česky už vyšly první dva díly), zatímco neapolské povídky Za projevenou milost (2005, č. 2012) Valerie Parrelly, která tolik nestaví na lokálním koloritu, už české publikum příliš nezaujaly. Ze severu přidal svůj hlas Paolo Cognetti, který v románu Osm hor (2016, č. 2017) přiznaně těží z tradice piemontských autorů a jejich bytostného sepětí s horami.
 
 
Svědectví, zpověď, autofikce
Postmoderní hru v novém století postupně vystřídal návrat k tradičnějšímu vyprávění, ke snaze reflektovat okolní svět vážně a vyjádřit vlastní zkušenost prostřednictvím osobní výpovědi. Ta může mít jak generační, tak i privátní charakter nebo je vázaná na konkrétní prostředí od zločineckých band po univerzitní auly. Pod termín autofikce se vejde celá řada velice rozdílných autorů: mluvčí raněných duší, nerdů a samotářů Paolo Giordano, u nás proslavený zejména prvotinou Osamělost prvočísel (2008, č. 2009); u nás dosud nevydaný břitký glosátor akademického světa, prostředí showbyznysu i homosexuální komunity Walter Siti; Alessandro Piperno, který se počínaje prvotinou S těmi nejhoršími úmysly (2005, č. 2015) opakovaně vrací k otázkám paměti a identity současného polovičního Žida; již zmíněný Roberto Saviano či Sibiřan z Podněstří Nicolai Lilin, jehož spíš než jako zástupce migrantské literatury (která by si zasloužila prostor, který jí zde vzhledem k omezenosti rozsahu poskytnout nelze) můžeme vnímat jako autora fiktivních příběhů, jejichž vypravěč je ale mluvčím zkušenosti celé komunity; nebo Paolo Sorrentino, který stvořil zpěváka Tonyho Pagodu, vypravěče románu Všichni mají pravdu (2010, č. vyjde 2017), aby mohl otevřeně mluvit o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog. A konečně i Antonio Moresco, jehož monumentální dílo má mnohem autobiografičtější podloží, než by se na první pohled mohlo zdát.
 
 
Příběhy v historii
Dalším výrazným a zastřešujícím rysem současné prozaické produkce je zájem o dějiny, zejména o ty nedávné, avšak bez ambice psát historické romány. Pohled do historie upírala už generace Eca, Tabucchiho, Magrise, Vassalliho a nyní se prosazuje zájem reflektovat zejména traumatické události nejnovější historie, svázané se světovými válkami, fašismem, terorismem olověných let, ale i tím současným. Objevuje se v dílech autorů, kteří už byli zmíněni výše: např. hodnota tetralogie Eleny Ferrante spočívá v sugestivním vylíčení proměn italské společnosti od druhé světové války po současnost. Originálním pokusem nahlédnout aktivity rudých brigád a atmosféru kolem vraždy křesťanskodemokratického politika Alda Mora v roce 1978 očima dětí byla románová prvotina Giorgia Vasty Hmatatelný čas (2008, č. 2011). Přesvědčivou ságou Dvojče H (2014), mapujících osudy rodiny Hinnerových od nacistického Německa přes fašistickou Itálii až do současnosti potvrdil svůj talent u nás dosud nepřeložený Giorgio Falco. Časový oblouk první poloviny 20. století a zejména nástup a upevňování fašismu v Itálii mistrně vystihl Antonio Pennacchi v Kanálu Mussolini (2010). Kolem brutálního mučení a znásilnění tzv. zločinu z Circea (1975) vystavěl Edoardo Albinato svůj gigantický opus Katolická škola (2016). 
 
Ve výčtu autorů a děl nebudeme pokračovat. Jisté je, že současná italská literatura, kterou jsme zde nahlédli jen výběrově a zejména ve vazbě na knihy, které už byly přeloženy do češtiny, je obdivuhodně pestrá a vitální. Těží z kulturní i jazykové různorodosti země, nebojí se otevírat Pandořiny skříňky, vytahovat kostlivce ze skříní a zůstává v pravém smyslu současná a aktuální. Samozřejmě že je zároveň kvalitativně velice nevyrovnaná, že její recepce je často ovlivňována předsudky, mimoliterárními skutečnostmi, jako jsou sympatie a antipatie recenzentů a vlivných webových portálů a blogů. Nic nového pod sluncem, dalo by se říci. Těšme se tedy z pestrosti, protože které z té dlouhé řady jmen přežije naše století, to my už nezjistíme.
 
 
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 13 Únor 2018 09:27 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB