Ingredience italské literatury

Email Tisk PDF
 
italská literatura ilustraceDnes večer v Literární kavárně v Praze 1 Řetězové ulici se od 19 hodin uskuteční představení současné italské literatury, které pořádá Italské velvyslanectví v Praze spolu s Literárními novinami. Večer bude moderovat přední česká znalkyně italské literatury a překladatelka Alice Flemrová. Níže uvádíme její rozhovor s ředitelem Italského kulturního institutu v Praze Giovanni Sciolou.
 
 
 
 
Současná italská literatura si v poslední době získává pozornost českého publika, jak dokládá úspěch autorů, jako jsou Paolo Giordano, Roberto Saviano nebo Elena Ferrante. Existuje podle vás „přidaná hodnota“, která odlišuje dnešní italskou prózu v té spoustě titulů, které denně zaplavují knižní trh? 
Pro mě je těžké vynášet důvěryhodné a shrnující soudy o současné próze, jelikož i v Itálii lze jen těžko vyznačit dělicí čáru – která byla v minulosti naopak velice zjevná – mezi konzumní literaturou a tou „vysokou“, jež se vyznačovala propracovaným a osobitým stylem psaní. Tato hranice je čím dál tenčí a nejasnější. Nicméně mohu odpovědět, že pokud literatura jako celek představuje jakési zrcadlo a znázornění skutečnosti prostřednictvím bezpočtu střípků osob a světa, současná italská literatura přidává hodnotu, jež není hmotná. Nemůžeme ji vyčíslit ani zvážit, a právě díky tomu je to hodnota neomezená.
 
Současná literatura je navíc – a teď ze mě asi mluví vystudovaný historik – klíčem k interpretaci doby ve chvíli, kdy ji právě prožíváme.
 
 
 
V uplynulých letech jsme byli svědky skutečného boomu severských detektivek. Nicméně i žánr označovaný jako „středomořský noir“ si už vybudoval vlastní tradici; v Itálii jej zastupují autoři jako De Cataldo, Carofiglio, Carlotto... Čtete detektivky? Myslíte si, že by po severské vlně mohla přijít i ta jižanská?
Ke čtení detektivek jsem se dostal relativně pozdě. Mohla za to výchova (především mě ovlivnila škola, jelikož detektivka byla tehdy považovaná za druhořadou literaturu) a moje osobní, asi trochu snobské rozhodnutí, takže jsem autory jako Chandler, Agata Christie nebo Simenon, a v Itálii Scerbanenca či dvojici Fruttero-Lucentini po dlouhou dobu jednoduše ignoroval.
 
Autor, který mě ke čtení tohoto žánru přivedl a který mimochodem patří mezi zakládající osobnosti toho, čemu říkáme středomořský noir, je Španěl Manuel Vázquez Montalbán. Dějištěm jeho románů je Barcelona, a třebaže důležitou roli v nich i v životě jejich protagonisty detektiva Pepeho Carvalha hrají i příjemné stránky života na břehu Středozemního moře (gastronomie), výrazná je hlavně politická a sociální dimenze, problémy spojené s přechodem Španělska z diktatury přes postfrankistickou éru až do současnosti. To jsou rysy, které nacházíme i u autorů, kteří úspěch tohoto žánru upevnili. Mám na mysli Jeana Clauda Izza a z Italů Massima Carlotta, od nějž se táhne dlouhá řada jmen: Carlo Lucarelli, Maurizio Braucci, Massimo De Cataldo, Nicoletta Vallorani a další. Podobné charakteristiky a „ingredience“ nalézáme také v románech Andrey Camilleriho (ví se, že příjmení jako slavného komisaře je hold právě Vásquezi Montalbánovi, stejně jako že protagonista knih Jeana Clauda Izza, detektiv Fabio Montale, dostal své příjmení na počest jednoho z největších italských básníků dvacátého století), kde nad zločineckou nebo mafiánskou realitou Sicílie převažuje jakási mravoličná komedie, hra se sicilským dialektem, v níž autor prostřednictvím důmyslného jazykového pastiše, místy plného lexikální invence, představuje zvyky a mravy svého ostrova. 
 
Ano, teď už detektivky čtu. Počínaje Stiegem Larssonem jsem přečetl mnoho děl, která spadají pod společného jmenovatele „severský detektivní román“, nicméně musím říct, že na stále sílící fenomén, jenž vytváří jakousi „literární monokulturu“ žánru noir a thriller, nahlížím s jistým znepokojením.
 
 
 
Italský kulturní institut v Praze pomáhá českým nakladatelům získat finanční příspěvky, kterými italské ministerstvo zahraničí podporuje vydávání překladů. Díky tomu vyšlo v posledních dvaceti letech několik desítek knih autorů, jako jsou Claudio Magris, Antonio Tabucchi, Sebastiano Vassalli, Umberto Eco, Stefano Benni, Niccolò Ammaniti, Antonio Moresco a mnoho dalších. Máte mezi současnými italskými spisovateli oblíbeného autora, kterého byste rád viděl přeloženého do češtiny? 
Citovaní autoři jsou součástí dlouhého seznamu, na nějž jsem já osobně, a věřím, že totéž platí i pro mé předchůdce ve funkci ředitele kulturního institutu, pyšný. Pro mě je podpora překladů jednou z nejefektivnějších forem propagace italské kultury v zahraničí a představuje nedílnou součást naší každodenní práce, která se skládá z pořádání celé řady akcí. Náš institut organizuje koncerty, divadelní představení, výstavy, přednášky, debaty, nabízíme jazykové kurzy... Nicméně spolupráce s nakladatelstvími nám přináší obzvlášť velké uspokojení. A to především díky základnímu předpokladu, že littera scripta manet, že jakmile je kniha jednou vydaná, „zůstává“, a že se prostřednictvím knižního trhu dostane fyzicky do domácností a do regálů knihoven. Zprostředkováním příspěvků na vydání překladů (pravidelně podporujeme i titulkování a dabování filmů) chceme pomocí již zavedené spolupráce našeho institutu s nakladatelstvími a odděleními italianistiky na univerzitách podporovat a šířit zejména současnou literární produkci (a myslím tím i práce z oblasti hudby, divadla, výtvarného umění). Při této kulturní výměně se zájmem sledujeme návrhy, které k nám přicházejí ze strany místního knižního trhu, a z naší strany se snažíme rozšiřovat literární průzory do reality současné Itálie a její perspektivy.
 
A koho bych za sebe doporučil k překladu?
 
Musím upozornit, že jako vystudovaný historik se specializací na současné dějiny čtu zejména eseje z oblasti historie, sociologie a politické kritiky. Nicméně se nechci vyhnout odpovědi. Všiml jsem si například, že zde není přeloženo skoro nic ze současné poezie, třebaže v Itálii teď zažívá silné období. Pokud jde o prózu, opakovaně se vracím ke strhujícím pasážím v dílech Antonia Scuratiho, který je mistrem hlubokých úvah na téma psaní románů v době televize a sociálních sítí, nebo také k tvorbě Waltera Sitiho a Edoarda Albinatiho a ke dvěma vzájemně dost odlišným autorkám, jak pokud jde o styl, tak i o přístup k literatuře: k Margaret Mazzantini a ke Claře Sereni.
 
 
 
Literární historici a kritici, zvláště ti pocházející z akademického prostředí, s oblibou ohlašují smrt literatury a tvrdí, že už nevznikají žádná mistrovská díla. Čtenáři ale zatím nevymřeli, lidé čtou. Když jsem si o tom povídala se spisovatelem Antoniem Morescem, citoval mi úryvek z Dostojevského deníku, z něhož je patrné, že kritici hodnotili jako úpadkovou již literární produkci jeho doby. Co si o šancích na přežití současné literatury, a nejen té italské, myslíte vy?
Jsem skeptický, co se těchhle poněkud apodiktických tvrzení a definicí týče. Napadá mě paralela s tezí, která se před lety těšila jistému mediálnímu zájmu a dneska je rozsáhle korigovaná, ne-li vyvrácená samotným autorem, mám na mysli „konec dějin“ amerického politologa Francise Fukuyamy.
 
V případě literatury a její domnělé smrti, které, to zdůrazňuji, vůbec nevěřím, však mají tyto prognózy jednu nepochybnou zásluhu: a to, že probudily snahu reflektovat její aktuální stav. A teď samozřejmě nehovořím jen o situaci v Itálii.
 
Nelze však přehlížet, že čelíme i fenoménům, které se společně podílejí na vytváření zjevné normalizace literárních žánrů. Výše jsem se zmínil o riziku takzvané „monokultury“ žánru noir; úspěšnost knihy navíc závisí téměř výlučně na žebříčcích prodejnosti a na tom, že autoritu odborného názoru vytlačuje vkus publika, nebo ji nahradila reklamní propagace převlečená za recenzi. Navíc statistické ukazatele počtu čtenářů v Itálii nejsou nejlepší. Zkrátka a dobře: v Itálii se čte málo a čte se především triviální literatura. 
 
V jedné nedávné recenzi Carly Benedetti, literární kritičky a profesorky na univerzitě v Pise, jsem objevil výstižnou a vtipnou definici, kterou jsem, přiznám se, neznal: píše, že literární kritiky dneska definitivně nahradili tzv. bukžokejové. A to nemluvím o výrobních rytmech diktovaných tiskovými středisky nakladatelství nebo o tom, že literární dílo je představeno a jak se říká i zkonzumováno v krátkém časovém úseku trvání tiskové kampaně nebo marketingové propagace. To všechno vnukává otázky, které by si vzdělaný čtenář a s ním i spisovatelé a obecně všichni, kdo pracují v knižním provozu, měli klást.
 
Řekněme, že jsme tak trochu jako čtenář Calvinova románu Když jedné zimní noci cestující, který je opakovaně nucen přerušit četbu jednoho textu a pustit se do jiného, čímž je veden k úvaze o četnosti možností, jež literatura nabízí, a současně o nemožnosti poznat jejím prostřednictvím skutečnost.
 
Na závěr můžu říct, že smysl realizace této přílohy o dnešní italské literatuře a zejména o tom, co z toho mají čtenáři k dispozici v českém jazyce, spočívá právě v tomhle. Ve snaze předložit značně širokou škálu textů ve víře, že může být dále rozšiřována všemi možnými směry.
 
 
Ptala se Alice Flemrová.
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 13 Únor 2018 10:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB