René Böll: Dnešní tlak na výkon by se mu vůbec nelíbil

Böll Heinrich foto youtube ZDFNěmecký spisovatel Heinrich Böll (na snímku -foto ZDF) byl statečný člověk a nejdůležitější pro něj bylo bránit svobodu. Letos 21. prosince by se dožil 100 let. Syn nositele Nobelovy ceny za literaturu René Böll vzpomíná na svého otce, pražské jaro a vztah své rodiny k tehdejšímu Československu..

 

 

 

V tomto roce uplynulo přesně století od narození vašeho otce Heinricha Bölla. S jakými pocity jubileum vnímáte?

Je to celkem radostné, koná se mnoho velmi dobrých akcí. Před několika lety bylo tu a tam slyšet kritiku, že můj otec byl sice dobrý člověk, ale špatný autor. To už se dneska vůbec neobjevuje.

 

 

Podobná kritika je trochu zvláštní – Heinrich Böll přece získal Nobelovu cenu za literaturu...

Ano, je zvláštní. Přicházela i od jeho kolegů v Německu. Podle mě byla také velmi špatná.

 

 

Co byla nejdůležitější věc, kterou jste se od svého otce naučil?

Vytvořit si vlastní názor, nezávisle na politických táborech a stranách a zasazovat se o svobodu. To jsou ty nejdůležitější věci. On sám zažil mnoho nesvobody – za nacismu, za války. Svoboda pro něj byla to hlavní. 

 

 

Učil vás to už od mládí?

Přímo nás to neučil, prostě jsme viděli, jak za ni bojoval sám. Byli jsme na mnoha demonstracích a akcích a znovu a znovu jsme zažívali, jak se angažoval pro svobodu ostatních, i lidí ve východní Evropě. Byl nám příkladem. Můj otec byl také opakovaně ochotný riskovat. Nebyl bojácný člověk.

 

 

Jaké bylo podle vás největší riziko, které kdy podstoupil?

Myslím, že to bylo v roce 1961 v Československu, kdy společně s mojí matkou a mým bratrem Raimundem propašovali v autě ze země jednu ženu. Velmi často jsme také vozili rukopisy z Východu na Západ. Na tom jsme se podílely i my děti. 

 

 

Mohl byste blíže popsat zmíněný příběh z roku 1961? Kdo byla žena, již vaši rodiče odvezli?

Byla to česká pianistka, její muž byl houslista. Muž emigroval myslím v roce 1960, když byl na koncertě v Egyptě. Byl pražský žid, prošel si Terezínem a Osvětimí. Přes našeho známého, který byl také žid z Prahy a poznal jej v koncentračním táboře, se houslista dostal k nám a delší dobu u nás bydlel. Časem přišla řeč na to, že by rád z Československa dostal svoji ženu. Dlouho jsme pak přemýšleli, jak by se to dalo nejlépe provést, bylo to tehdy samozřejmě velmi těžké. Nakonec se usneslo, že přestavíme auto. Byl to citroën, tehdy velmi moderní vůz. Přestavěli jsme jej s pomocí jednoho kouzelníka z Kolína nad Rýnem. Rodiče pak jeli s mým nejstarším bratrem do Československa, a tu ženu vyzvedli. Ona i její muž u nás pak ještě déle žili.

 

 

Jak jste tu záležitost tehdy vnímal?

Bylo to pro nás dobrodružné. Já jsem byl ještě velmi mladý. Byl to skvělý, odvážný příběh. Mohli je na hranici chytit. 

 

 

Nebyla to ale zdaleka jediná vazba, kterou měla vaše rodina k Čechám. Vaše maminka odtud pocházela...

Byla z Plzně, její otec byl Čech a maminka Němka z Porýní. Moje matka přišla do Německa velmi brzy, protože její rodiče zemřeli, když jí bylo šest. Do Německa šla tehdy se svým starším bratrem za svými německými prarodiči. Její mladší bratr zůstal v Praze s českou babičkou. Moje maminka velmi často vyprávěla o pobytech na venkově. Přestože je zažila jako dost malá. Její otec pracoval u Československých drah a oni směli trávit dlouhé letní měsíce na malém nádraží v Malovicích u Plzně. Často vyprávěla, jak díky tomu získala vztah k přírodě. Měli tam malá zvířata, chodili na procházky a sbírali houby. Byl to opravdový venkovský život. Pamatovala si na to velmi dobře i v pokročilém věku. 

 

 

Byl to pro ni i důvod, aby se do Československa v 60. letech vrátila?

Bylo to pro ni i nadále důležité. Byla se podívat na hrob svých rodičů, před válkou také v Praze navštívila svého bratra. Ten po válce odešel do Německa a žil v Kolíně. 

 

 

Můžete vylíčit vaši návštěvu Prahy v roce 1968, při níž jste zažili invazi vojsk Varšavské smlouvy?

Přijeli jsme tehdy 20. srpna večer, můj otec byl pozván Svazem spisovatelů. Chtěl poznat pražské jaro a napsat o něm. Ale jak víte – hned 21. srpna v noci přišla ruská armáda. Z pražského jara jsme už vlastně nic nezažili. Zůstali jsme pak v Praze ještě pět dní. Byl jsem při tom, když rozhlas dobyla ruská armáda. Díky tomu, že jsme byli ubytovaní přímo na Václavském náměstí, z bojů jsme toho zažili hodně. 

 

 

Vy jste ve dnech invaze také fotografoval...

Fotil jsem, snímky byly pak zveřejněny ve Spiegelu. Také jsem sbíral letáky, protože mi přišly velmi zajímavé. Nechal jsem si je od Čechů přeložit, protože česky ani rusky neumím. Hodně jsme si také s mladými lidmi na ulici povídali. Odpor byl nenásilný, ale během obsazování rozhlasu došlo i ke skutečným bojům. 

 

 

Dostal jste se vy sám také do potíží?

Ano, dvakrát. Jednou po mně stříleli, právě při dobývání rozhlasu. Mám od té doby poškozený sluch, protože výstřel prošel velmi blízko mé hlavy. Jindy jsem fotil a ruský voják mi chtěl fotoaparát vzít. Vznikla z toho dlouhá diskuze. Mohl jsem si foťák nechat jen díky tomu, že se kolem nás shromáždil dav Čechů, kteří mu řekli: Nechte ho na pokoji! Nerozuměl jsem, co říkají, ale takhle jsem si to vyložil. Seběhlo se tam hodně lidí, a tak ten ruský voják prostě odešel.

 

 

Jak prožíval tyto dny váš otec? Byla pro něj invaze zmařenou nadějí na vznik spravedlivější společnosti?

Měl tehdy velkou naději na svobodnější, nezávislejší společnost. Na svobodu autorů a umělců, na to, že se společnost otevře Západu. Do Prahy neměl přijít kapitalismus, ale svobodný socialismus. Byla to velká vize, která pak byla zničena. Můj otec přijel do Prahy, aby tuto naději zažil. 

 

 

Říkal jste, že pražské jaro nebylo jen velkou nadějí na větší politickou, ale také na uměleckou svobodu. Jaký vztah měl váš otec k české literatuře?

Musím přiznat, že o tom vím málo. Vím ale, že mi moje matka věnovala knihu Babička od Boženy Němcové, která na mě velmi zapůsobila. A moji rodiče také samozřejmě znali moderní autory – Pavla Kohouta, Eduarda Goldstückera a mnoho dalších. Můj otec se tehdy s některými spisovateli také v Praze setkal. 

 

 

Heinrich Böll nezapomněl na svoje přátele za železnou oponou ani v době normalizace po roce 1969. Veřejně například podpořil Chartu 77. Proč to pro něj bylo důležité?

Věděl, jak důležité je, aby se na Západě psalo o Východě. Pro ty lidi to byla určitá ochrana. Charta 77 byla velmi prominentní sdružení. Otec vydával také časopis o literatuře a politice L 76, později L 80, který se touto problematikou zabýval. Udělal hodně také pro Rusko a ostatní země. V Československu byly na jeho popud také prostřednictvím poslů rozdělovány peníze a léky – takto jednoduše se prakticky pomáhalo. Fungovala také organizace Writers in Prison od PEN klubu, která se starala o rodiny politických vězňů. 

 

 

Heinrich Böll byl také v kontaktu s Čechy, kteří do Německa emigrovali. Film Klaunovy názory podle jeho stejnojmenného románu natočil český režisér Vojtěch Jasný. Jak se vašemu otci snímek líbil?

Se zfilmováním souhlasil a schválil i scénář. Přesto, že zfilmování románu je vždycky problém, musí se při něm hodně krátit. Film může zachytit jen velmi malou část románu. Vojtěch Jasný byl rodinný přítel, natočil pak ještě film Můj přítel Heinrich Böll.

 

 

Jak důležité bylo naopak pro Heinricha Bölla, že se jej zástupci českého disentu zastali, když byl během hysterie kolem německého podzimu v roce 1977 označen za sympatizanta teroristů z RAF?

To bylo pro mého otce velmi důležité. Jakákoli solidarita od kolegů pro něj byla v této době důležitá. I v Německu se solidární lidé vyskytli, ale nebylo jich tolik. 

 

 

Jakou knihu svého otce máte nejraději?

Je jich více. Klaunovy názory jsou velmi dobré, Irský deník, protože jsme mnoho z toho, co tam líčí, také sami zažili. Velmi se mi líbí ale i jeho pozdní romány, které se velmi podceňují. Zejména ty dva poslední, Starostlivé obléhání a Ženy v krajině s řekou, jsou podle mě důležité. Němečtí kritici je sice přijali dost špatně, myslím si ale, že jsou to i literárně skvělá díla. A samozřejmě mám obzvlášť rád jeho krátké povídky. 

 

 

Které jeho dílo je podle vás dodnes nejaktuálnější?

Ztracená čest Kateřiny Blumové je určitě stále aktuální, protože se od té doby tisk vlastně nezměnil. Přidal se internet a všechna nová média, která můj otec samozřejmě vůbec nepoznal. Ale tendence tisku se od 70. let v zásadě nezměnila. 

 

 

Zlepšila se situace s novými médii, nebo se spíše zhoršila?

Myslím, že se spíše zhoršila. Dnes může skutečně každý zveřejnit každou blbost, a to během pár vteřin. Také je to velmi, velmi nekontrolované. Lidé něco dají na web, aniž by se zamysleli: Co to tam vlastně píšu? Co je to za věci, které zveřejňuji? Na internetu je neuvěřitelné množství hloupostí. Samozřejmě jsou tam i zajímavé věci, ale myslím, že se situace nezlepšila. 

 

 

Váš otec měl vždy zvláštní slabost pro černé ovce. Líbila by se mu dnešní společnost, která tlačí na čím dál větší výkon?

Ne, určitě ne. Napsal přece povídku, která se jmenuje Anekdota o poklesu pracovní morálky. Je to krátký příběh o tom, že člověk, který málo pracuje, toho také málo potřebuje k životu. Dnešní tlak na sebeoptimalizaci by se mu vůbec nelíbil.

 

 

Jak velký je o vašeho otce zájem v letošním jubilejním roce? Jaké zajímavé akce se při této příležitosti konají?

V Německu je těch akcí velmi, velmi mnoho, skutečně stovky. Mnoho čtení a diskuzí. Ale zajímavá mi například přišla opera, která byla uvedena v Kolíně nad Rýnem. Německý skladatel a libretistka vytvořili z textů mého otce, které jsem jim poslal, a jež si sami vybrali, zvláštní operu – s dětmi, neslyšícími a skvělou hudbou. Velmi zajímavá je také kniha pro děti Chytrý rybář, která vyšla nejprve ve Francii a potom v Německu. Je v ní převyprávěná a krásně ilustrovaná povídka mého otce. Ukazuje to, že se toho s jeho dílem dá ještě hodně dělat. Chceme také vydat zvláštní knížku k pražskému jaru, k invazi vojsk Varšavské smlouvy. S deníkovými zápisy mého otce, mými fotografiemi a texty, které k tomu napsal. Speciálně k srpnu 1968.

 

 

Autorka je politoložka.

 

 

Heinrich Böll

(1917–1985) patří k nejdůležitějším německým spisovatelům poválečné doby. Napsal celou řadu románů, rozhlasových her, satir a krátkých povídek. K jeho nejvýznamnějším dílům patří Černé ovce (1951), Biliár v půl desáté (1959), Klaunovy názory (1963) a Ztracená čest Kateřiny Blumové (1974). V roce 1972 byl vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu.

 

 René Böll foto ARDRené Böll (*31.července 1948, Kolín nad Rýnem - vlevo na snímku) je německý výtvarný umělec a správce pozůstalosti svého otce. Malířství studoval v Kolíně a ve Vídni, svá raná díla podepisoval pseudonymem Muta. Mezi lety 1975 a 1988 působil jako redaktor a překladatel v nakladatelství Lamuv, které spoluzaložil a ve kterém vydal korespondenci van Gogha. Poté se vrátil k volné tvorbě. Jeho díla jsou ve sbírkách po celém světě.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 30 Prosinec 2017 09:51 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB