Andrea Sedláčková: Psaní knihy je pro filmaře něco neuvěřitelného

Email Tisk PDF

Sedláčková Andrea foto ProstorMezi tituly vydanými v rámci říjnového Velkého knižního čtvrtku byl i román režisérky a scenáristky Andrey Sedláčkové Každý něco tají (Prostor), věnovaný tématu českého bulváru. V rozhovoru se však vracíme i k autorčině emigraci v předvečer sametové revoluce, o které pojednává její předešlá kniha.

 
 
 
 
Po vzpomínkové knize Moje pařížská revoluce (Prostor 2014) přicházíte s čistokrevným románem. Co přimělo etablovanou filmovou a televizní režisérku pustit se do psaní beletrie?
Především mě můj nakladatel Aleš Lederer pravidelně nabádal, že mám dál psát, přestože já byla přesvědčená, že „autobiografie“ byla pouze jakýmsi osobním zúčtováním s minulostí a neměla s literaturou, nebo s vážnou literaturou, moc společného, zkrátka, že nemám na skutečné psaní talent. Ale Aleš mě přesvědčoval o opaku, a kdyby to nedělal, tak bych se asi nikdy neodvážila. Stejně se obávám, že přehání a že moje psaní je spíš vyprávění s jistou literární ambicí. Jednoho dne jsme se bavily s herečkou Táňou Vilhelmovou o roli bulváru v naší společnosti, jaký je to vlastně fenomén, a že by to byl dobrý námět na film. Začala jsem si vypisovat poznámky a situace a postupně zjišťovala, že se forma víc podobá knize než scénáři. A psaní mě bavilo. Možná to bylo i tím, že jsem se nacházela na konci dvouletého období, kdy mi nic nevycházelo, všechny moje filmové projekty padaly jeden za druhým, aniž bych do toho mohla jakkoliv zasáhnout, a najednou knížka patřila jenom mně. To je totiž v životě filmaře něco naprosto neuvěřitelného, že si něco napíšete, dáte text nakladateli – ten vás s tím samozřejmě může vyhodit, ale to se nestalo –, a knížka velmi rychle vyjde. Přeskočíte všechny dlouhé periody, kdy se trápíte se scénářem, většinou dva roky, během kterých vám „radí“ minimálně pět lidí a pak se scénář dlouho financuje, další dva roky. Natáčení je také svým způsobem kolektivní dílo, tudíž nemohu říci, že by mi jakýkoliv film patřil tak zcela jako tato kniha. A Sedláčková přebalTakže ano, především díky rozkoši z okamžitého výsledku a z jakéhosi absolutního vlastnictví jsem překonala ostych, zda jsem či ne spisovatelka, a řekla si, že až knihu napíšu, tak uvidím, zda mi ji Aleš hodí na hlavu. 
 
 
A dříve jste nepublikovala, například časopisecky, nějakou prózu nebo poezii?
Nepublikovala. První povídky jsem psala ve třinácti a pak v patnácti začala studovat večerní lidovou konzervatoř (dnešní Konzervatoř Jaroslava Ježka), kde byl mým pedagogem profesor Ivan Vyskočil, jenž pracoval metodou tvůrčího hraní. Hráli jsme zkrátka texty, jež jsme si napsali. Byla jsem tam ze všech nejmladší, moji spolužáci byli dospělí lidé a bylo docela těžké se přinutit každý týden něco vypotit a nevystavit se výsměchu. Při přijímačkách na scenáristiku na FAMU jsem pár povídek uplatnila, ale potom už jsem vlastně psala jen scénáře.
 
 
A nějací vaši oblíbení autoři nebo vzory, pokud jde o psaní?
Oblíbených autorů mám hodně, z českých je to Milan Kundera, Josef Škvorecký, z cizích nejspontánněji sahám po Nabokovovi, Philipu Rothovi...
 
 
Patří k nim třeba i nějací francouzští autoři, kteří česky nevycházejí? Čtete beletrii francouzsky?
Čtu francouzsky, ale ne příliš, abych řekla pravdu, během psaní scénářů jsem zjistila, že mám hrozně špatnou češtinu, že i když jsem do Prahy během těch 27 let jezdila, tak už píšu vlastně francouzské věty a vůbec mi nepřijde, že používám poupravená cizí slova, o kterých jsem přesvědčená, že jsou česká. Takže jsem čtení ve francouzštině omezila a začala číst víceméně systematicky jen v češtině. A také přiznávám, že ačkoliv si myslím, že mluvím velmi dobře francouzsky, tak četba v rodném jazyce je pro mě nepoměrná s četbou ve francouzštině, raději sáhnu po překladu do češtiny. Ale poslední knihy Kundery jsem četla ve francouzštině, samozřejmě.
 
 
Když už tu padlo jméno Aleše Lederera, zeptám se, proč jste pro vydání obou svých knih zvolila právě jeho nakladatelství Prostor?
Protože znám Aleše asi od svých dvaceti let, ještě než jsem emigrovala, a čas od času jsem psala něco do Prostoru. Jeho nakladatelské činnosti si velmi vážím. A navíc jsem měla pocit, že mému příběhu může rozumět, protože znal osobně několik protagonistů. 
 
 
Říkám si, že mezi všemi starostmi o rodinu, stříháním francouzských snímků, natáčením v Čechách a cestováním mezi oběma zeměmi asi nebylo lehké nalézt potřebný čas a klid pro práci na knize. Píšete v noci?
Ne, ne... Píšu jenom v Paříži, i scénáře. Když vypravím děti do školy a ztichne byt, začnu v deset psát a končím kolem sedmé. Následně se starám o rodinu. Večer nikdy nepíšu. Člověk si musí i číst a dívat se na filmy.
 
 
Za stěžejní téma jste si zvolila bulvární tisk a jeho destruktivní vliv na soukromé životy v něm propíraných lidí, v případě vaší knihy především herců. Osobní zkušenost s bulvárem prý ale nemáte, takže co vás k tomu inspirovalo?
Jak jsem již říkala, rozhovor s Táňou, ale já se jinak pohybuji hodně mezi herci, takže jsem nájezd bulváru na své přátele sledovala. Myslím, že zlom nastal někdy v roce 1998, když nastoupily mobily a začaly se vydávat první časopisy zcela bulvárního typu. Míra lezení do soukromí se stupňovala, žádné velké postihy neexistovaly. Když se první oběti začaly bránit, soudci kopírovali pohled většinové české společnosti, že o nic nejde, že to je součást života slavných lidí, kteří s tím musí počítat. Justice stála na straně bulvárních novin a časopisů, anebo postihy byly minimální a bulváru se to vyplatilo. Protože ve skutečnosti jde o prodávání pracích prášků – čím větší náklad, tím větší příjem z inzerce. Tudíž, když byl nějaký plátek odsouzen k tomu, že zaplatí padesát tisíc, tak se mu to samozřejmě vyplatilo, protože věděl, že vydělá díky senzační informaci mnohonásobně víc. Postupně se našlo několik advokátů, kteří dokázali soudcům vysvětlit, že jde opravdu o újmu, o zásah do soukromí. 
 
 
Nutno ovšem podotknout, že vaši hrdinové – herecký pár prožívající manželskou krizi, jejich rebelující syn, dědeček ukrývající kostlivce ve skříni – jsou v tomto ohledu nadmíru vděčným soustem. Neobáváte se, že vyvoláte ve čtenářích dojem, jako by si své utrpení tak trochu zasloužili?
Nechtěla jsem prezentovat postavy, které by byly nevinné a bulvár je znásilnil úplnou nepravdou, protože to mi nepřišlo dramaticky tak silné. Zdálo se mi lepší, když si postavy vždycky tak trošku naběhnou. Aby bylo jasné, že i když se nechovají právě mravně, tak jde o jejich soukromí a do něj nikdo nemá právo vnikat.
 
 
Doufám, že nevyzradím příliš, když si dovolím konstatovat, že recept na vítězství nad bulvárem v románu nenajdeme. Je to tedy boj s větrnými mlýny, kde jedinou radou zůstává nevzdávat se?
Vítězství pro hrdiny spočívá v tom, že se rozpadlá rodina spojí dohromady. Ale jinak si myslím všeobecně v životě, že se nesmíme vzdávat a musíme pořád bojovat a že si člověk nesmí nechat líbit bezpráví. 
 
 
Mně přijde, že třeba ty pokusy o změnu legislativy nemohou být úplně účinné, dokud lidé neztratí zájem tohle číst, dokud nezmizí ta poptávka.
Poptávka nezmizí nikdy. Ale recept existuje. Jednak velké finanční postihy a také rychlost celého procesu. Ve Francii, když už nějaký časopis zveřejní nepravdu či informace zasahující do soukromí a oběť se ohradí, kauza míří hned k soudci a do tří týdnů je vydavatel odsouzený. Tudíž si čtenáři zapamatují, že to byla lež, řekne se jasně, že co jste si přečetli před třemi týdny, není pravda anebo to bylo nemravné. Ve Francii se rozsudek musí otisknout na místě, kde se nacházela doličná fotografie či článek. To znamená, že když byl na titulní stránce, tak celou titulní stránku musí pokrýt textem o prohraném soudním sporu, což je samozřejmě pro noviny zabiják. Kdyby u nás legislativní změna proběhla v těchto dvou směrech, bylo by to výborné. A pak jsou tu výše těch rozsudků, ale ty se i u nás velmi zvyšují, teď Karel Roden vyhrál devět set tisíc korun, to už je dost peněz. Prášků se bude muset prodat hodně, aby se to vrátilo. 
 
 
Snad se neurazíte, když řeknu, že knihy jako Moje pařížská revoluce a obecně žánry autobiografie či memoárů mají podle mého názoru s bulvárními médii něco společného. Jejich hrdinou nikdy není pouze pisatel, ale i řada dalších postav, jejichž životní příběhy se touto cestou dostávají na veřejnost bez vědomí a/nebo souhlasu aktérů. Setkala jste se po vydání své prvotiny s nějakými rozhořčenými reakcemi ze strany svých bližních, přátel a známých?
Jsou dva druhy literatury, kterých se vaše otázka týká, a to je jednak autobiografie, kde se pojmenovávají skutečné postavy, jednak román na klíč, kdy čtenář ví, že hrdinové mají krycí jména, ale jde o reálné osoby. A často se nacházejí i v autobiografiích postavy na klíč. Jasné je, že se autor má otázat, pakliže píše autobiografii, žijících lidí, zda s uveřejněním jména budou souhlasit, a já jsem se samozřejmě zeptala svých rodičů, které tam jmenuji, a všech osob, s jejichž korespondencí pracuji. Zapomněla jsem ale na jednu osobu a taky mi to vyčetla, i když jsem jen citovala v denících, co tehdy řekla, a ona je přesvědčena, po těch dvaceti pěti letech, že výroky nepronesla. Samozřejmě, když je něco v deníku, tak to nemusí být pravda, je to jen subjektivní pohled. O souhlas jsem nemohla požádat básnířku Vladimíru Čerepkovou, v té době již po smrti. V případě lidí, u nichž jsem věděla, že by s publikací nesouhlasili, anebo mi to sami řekli, jsem použila vymyšlená jména. Nemám pocit, že bych se dopustila něčeho nemorálního. Bulvární literatura začíná být ve chvíli, kdy se svým psaním hodláte přiživit na cizí slávě, nějakým způsobem se na ní obohatit, anebo když vyprávíte opravdu soukromé věci, což si tedy opravdu nemyslím, že by byl můj případ.
 
 
Když jsme u vaší knižní prvotiny, na ní obdivuji kupříkladu otevřenost, s jakou zpětně líčíte myšlenky, pocity a touhy svého dvacetiletého já. Jistě jste si při psaní spoustu věcí sama ujasnila?
Určitě to fungovalo jako varianta psychoanalýzy nebo vyrovnání se s určitými záležitostmi, ale ten začátek psaní vypadal přesně, jak popisuji v knize, jako smutek ze smrti člověka, kterého jsem měla ráda a s nímž jsem trávila první měsíce emigrace. Opravdu jsem otevřela své deníky jenom proto, abych si Prokopa Voskovce připomněla, a najednou jsem měla pocit, že obsahují něco zajímavého a svým způsobem ojedinělého, ačkoliv šlo o psaní dvacetileté naivky. Zaznamenávala jsem a dostávala ze sebe smutky, které jsem prožívala. Mám velmi ráda Podivné lásky od Jiřího Muchy, kde nejen popisuje milostný trojúhelník mezi ním a hudebními skladateli Vítězslavou Kaprálovou a Bohuslavem Martinů, ale líčí také život české předválečné minority v Paříži. Zachycuje chvíle v osudech lidí, o kterých bychom třeba nikdy nevěděli nebo je takto nepoznali. Nechci dělat žádnou paralelu mezi Muchou a mnou, ale prostě jsem měla pocit, že jsem také zažila něco výjimečného a zároveň pro českou zemi typického, jak spolu emigranti žili v nějaké komunitě, jak prožívali emigraci a revoluci a že by to někoho mohlo zajímat. 
 
 
Zaujal mě také následující citát, kde v deníkovém záznamu z 25. září 1989 píšete: „Možná je pravda, že je záživnější o svobodu bojovat než svobodu zažívat.“ Na kterou stranu byste se přiklonila dnes?
Pobuřuji některé lidi, když říkám, že nejšťastnější roky mého života – kromě takového toho klasického štěstí, když se člověk vdá, má děti, děti jsou malé a je to nádherné –, byly vlastně před emigrací. Rok 1988/1989 byl v mém životě prostě nejúžasnější, protože jsem potkala nesmírné množství zajímavých lidí, každý den byl dobrodružství, dělali jsme Kavárnu AFFA, časopis s Martinem Mejstříkem, pořád jsme se hádali, nenáviděli se, ale bylo to velmi kreativní a žili jsme pocitem, že bojujeme za dobrou věc, museli jsme překonávat překážky. Když jsem přišla do Paříže, tak mi život tam přišel velmi rychle banální, už po třech týdnech emigrace jsem si říkala: „Ty jo, a co mě tady vlastně čeká? Naučím se francouzsky, vystuduji nějakou školu, budu chodit do práce? Nespletla jsem se?“ Byla to jiná forma boje, protože jsem bojovala za přežití, ale najednou mi přišlo jasné, že mě to nebude uspokojovat. Ano, svoboda se mi jevila jako nudná věc. Ale nakonec se ukazuje, že sice svobodu máme a pořád je potřeba za něco válčit. Tehdy by mě nenapadlo, že ještě skoro po třiceti letech mým hlavním cílem bude bojovat proti komunistovi, což je vlastně téma většiny mých filmů, a jenom si čas od času říkám, že se musím pokusit dělat něco jiného, abych se z toho nezbláznila. 
 
 
V posledních letech se také mluvilo o filmové adaptaci Škvoreckého Zbabělců ve vaší režii, jak to s dotyčným projektem aktuálně vypadá?
Je to velký smutek mého kinematografického života. Začala jsem psát adaptaci Zbabělců na výzvu Josefa Škvoreckého, byla jsem nadšená, že mi tolik důvěřoval. Film chtěla produkovat televize Nova, jenže ve chvíli, kdy byl scénář Zbabělců dopsán, jsem začala točit film Fair Play s tím, že Zbabělci budou na řadě hned potom. Mezitím Nova přestala produkovat celovečerní filmy a Česká televize nechtěla jít do tak drahého projektu. Je mi to nesmírně líto, protože pan Škvorecký měl scénář rád a trochu to může vypadat, že jsem nedostála slovu, ale není to moje chyba.
 
 
 
Andrea Sedláčková 
(*1967) studovala v letech 1986–1989 scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Zřejmě je poslední československou emigrantkou s azylem ve Francii, kde absolvovala studium střihu a režie (1990–1993) na pařížské FEMIS. Trvale žije ve Francii, kde má rodinu a živí se střihem francouzských snímků, v Čechách režíruje hrané filmy podle vlastních scénářů. Pro Českou televizi natočila sérii částečně autobiografických filmů a na svém kontě má i tři celovečerní snímky – psychologické drama Oběti a vrazi (2000), komorní komedii Musím tě svést (2002) a film o dopingu v socialistickém sportu Fair Play (2014). Knižně debutovala autobiografickou prózou Moje pařížská revoluce (Prostor 2014), letos vyšel v rámci Velkého knižního čtvrtku její román Každý něco tají (Prostor 2017).

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 15 Prosinec 2017 09:00 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB