Jáchym Topol: Závidím lidem, co dokážou psát na jeden nádech, na jeden zátah

Jáchym Topol foto Jiří PeňasV posledních letech jsme si zvykli vídat Jáchyma Topola v roli programového ředitele Knihovny Václava Havla a mnozí z nás netrpělivě vyhlíželi jeho další knihu. Čtenářský hlad příliš nezahnalo ani loňské vydání svazku autorových juvenilií, nyní však můžeme konečně zasednout k pravému literárnímu hodokvasu, kterým je Jáchymův nový třísetstránkový román Citlivý člověk (nakl. Torst). A protože jde o autora nadmíru bezprostředního a živelného, zůstali jsme i v rozhovoru u jím nabídnutého tykání.
 
Mezi vydáním prózy Chladnou zemí a Citlivým člověkem uplynulo osm let. Vím, že podle tebe to není fakt, nad kterým by bylo třeba se pozastavit, ale přece jen... Žádal si tolik času samotný román, nebo je za tím spíše méně probdělých nocí a volných víkendů strávených psaním?
Vždyť je to opravdu jedno, jestli knihu napíšeš za rok nebo za deset let. Když je dobrá. A když je špatná, tak už je to úplně fuk. S Citlivým člověkem jsem měl například spoustu práce s dřívím, protože knihu jsem celé roky psal v dost zruinovaném baráčku, kde jsou v jedné místnosti kamna na dřevo. Taky je tam podlaha, což se o jiných místnostech tvrdit nedá. Zima je i třeba v srpnu, což mi vyhovuje, nesnáším vedro. To bych nedokázal psát. Nějaké dřevo jsem i koupil, i pilinové brikety, ale většinou jsem tahal soušky z lesa, což je, přiznávám, lesní pych. Tahat dříví a štípat ho je pro psaní to nejlepší, co můžeš udělat. S tím dřívím mám spoustu historek. Třeba, když se rozvodnil potok a chlápci, co mi dříví dotáhli, ovšemže hrdinové mojí knihy, chtěli fůru vyhandlovat za flašku ferneta. Já ji nadšeně hodil do trávy přes potok, oni se zasmáli, sebrali ji a odešli. Teprve pak mi došlo, že budu muset počkat, až vody opadnou. O pilách a sekerkách ti toho můžu napovídat spoustu, o dřepění dny, měsíce a roky u počítače se toho moc říct nedá. Nebo ani vlastně nemá. Tu poslední pilu jsem koupil v Baumaxu, okamžitě jsem ji rozbil a musel na ni dva dny koukat, než jsem pochopil, jak se správně dává dohromady. Je v tom fígl. Nejsem zručný, třeba nerad kupuju věci v Ikee, protože je pak většinou nedokážu složit.
 
 
Ze slov, kterými doprovodil uvedení románu v knihkupectví Ostrov překladatel a literární agent Edgar de Bruin, ve mně zarezonovalo především jím naznačené spojení mezi Citlivým člověkem a dnes již kultovní Sestrou. Máš také pocit, že se tvou novou knihou završil jakýsi umělecký a snad i životní oblouk?
Mezi oběma knihami, které jmenuješ, jistě spojitosti jsou, domnívám se, že jsou ale hodně odlišné. Sestra je divoká, Citlivý člověk organizovaný. Chci umět samozřejmě obojí. Proto jsem po Sestře napsal Anděla, Citlivý člověk jde v téhle sevřenější linii. Nechce se mi to ale moc rozebírat, omlouvám se, obě knihy jsou běžně k dostání. 
Sestru jsem tehdy napsal za tři měsíce a asi čtrnáct dní nepřetržitého psaní. Tehdy mě potkal zázrak v podobě tříměsíčního stipendia. Vypadl jsem z Respektu a pustil se do toho. Teď jsem těch osm let chodil do práce, byl jsem novinář v Respektu a Lidovkách, teď jsem zas dramaturgem v Knihovně Václava Havla, kde jsem mimo jiné napsal stovky anotací na pořady, které tu dáváme dohromady, tak svoje věci píšu pomaleji. Žiju obyčejný život, mám rodinu a chodím do práce. Nejsem si vlastně nějakého oblouku moc vědom.
 
 
Úvod románu trochu klame – putování herecké rodiny napříč Evropou brzy přechází v neméně dobrodružné, ale přece jen spíše venkovsky laděné křižování okolím městečka Poříčí nad Sázavou, tedy rodištěm Josefa Topola a krajem tvého dětství, kde jste s bratrem trávili prázdniny u babičky.
Nezlob se, ale teď protestuju. Neklamu čtenáře! Hrdinové, ta travelers herecká rodinka jedou autem přes Anglii, Francii, Německo, Holandsko … až do Maďarska s leteckou odbočkou na Ukrajinu, pak přes Slovensko odfrčej k Sázavě. Co je na tom tak zvláštního?
Kolem Sázavy to znám od dětství. Použil jsem teda motivy, které mám v hlavě. Ti hrdinové knihy mají svoje předobrazy. Třeba takového rybáře Šupinu jsem fakt znal. I Ričiho a Komára znám. Komár bude mít teď přes léto u vody poblíž Chocerad takový menší grilbar. On totiž zbohatl. Monča z knížky je moje docela dobrá známá. Pokud tu knížku někdo dočetl, tak hlásím, že s Mončiným miminkem je všechno v pořádku.
 
 
Většinu svých hrdinů jsi opět našel na sociální periferii, kde má lidské společenství převážně charakter rodový, kde vládne právo silnějšího a kde padají společenská tabu. O téhle „subkultuře“ se asi v žádné publikaci à la Kmeny nedočteme.
To se teda musím opět ohradit! Chceš říct, že moji známí a kámoši od dětství jsou nějaká periférie? Ne, popisoval jsem docela obyčejné lidi, kteří v Čechách žijí v každém městečku, vsi. Šikovné automechaniky, machry, kteří jsou, řekněme, neradi zaměstnaní někde natrvalo, vyhovuje jim domácí firma a co? Nebo třeba zahrádkáře pyšné na svou zeleninu, trampy, nadšené rybáře či lesní dělníky, kteří se tu a tam rádi ožerou, všelijaké kutily, celkem hodné holky, které ale občas dělají v borďasu… všude bydlí grázlové i pánbíčkáři, já takových obyčejných lidí znám docela dost. Nic zvláštního, nikdo zvláštní. Snad nejsem jediným takovým redaktorem pražského literárního časopisu, viz moje desetileté angažmá v Revolver Revue. Možná ale narážíš na využití metanolové aféry v knize, ano, alkoholici se skutečně dostávají na jakousi periferii, dno života. Ale snad se nedá říct, že by Citlivý člověk byla kniha příliš mravokárná.
 
 
O téhle knize jsi prohlásil, že ses „k ní prohřbil“, a není divu – během posledních tří let z tvého života odešli otec, matka i mladší bratr. Pomohlo ti psaní vyrovnat se snáze s „odcházením“ svých blízkých?
Ale s tím se přece vyrovnat nejde. To je takový ten trochu kýčovitý názor, že se člověk s něčí smrtí „vyrovná“. Jak? A proč vlastně? Jsi snad zapřisáhlý nepřítel jizev a psychických zranění? Znáš někoho, kdo říká, že smrt někoho blízkého je v pořádku? Vlastně k tomu asi nemám vytvořený žádný názor a slova, kterými bych to vyjádřil, jsem dosud nedal dohromady. Jen mě trochu uklidňuje, že to se nejspíš nepodařilo nikomu. 
 
 
Vím, že nejsi přívržencem autobiografické literatury, avšak Citlivý člověk podle mě vykazuje poměrně vysokou míru osobně prožitého. Počínaje poříčskými kulisami a životním příběhem hlavního hrdiny konče, nemluvě o obecnějších motivech, jako je nomádský styl života, bratrský vztah či otcovství.
Sice říkám, že některé ty lidi znám a vesnice Ladova kraje mám prošlý tisíckrát, ale skutečně tam nic přímo autobiografického není. Já nemám ani řidičák a ten táta herecké rodiny přece řídí svou káru. Nemám syny ani jednookou ženskou… vím, že „já literatura“ sice existuje, zažívá právě ve Skandinávii, potom, co jim došly detektivky, obrovský boom, ale mně se to zatím vyhýbá. 
 
 
Jednou z nejsilnějších pasáží tvé nové knihy – kterou jsi jistě nikoliv náhodou zvolil coby ukázku na jejím křtu – je dialog hlavního hrdiny se starým Lojdou, jeho někdejším pedagogem na gymnáziu, který to za normalizace hrál na obě strany a svého neskrývaně rebelujícího studenta (prý v zájmu utajení důležitějších ilegálních aktivit) neváhal udat estébákům. Leckteré repliky, jež během rozhovoru zaznějí, ve mně evokovaly obraz současného Jáchyma Topola rozmlouvajícího s již nežijícím Egonem Bondym.
Omlouvám se, tak to ale nebylo. Zvolil jsem tu pasáž v zoufalství v tramvaji po cestě na uvedení knihy! Bodnul jsem prstem poslepu do stránek. Tak někdy ale čítám i bibli. Že by ta pasáž měla něco společného s Bondym, mě dosud nenapadlo, ale budu o tom tedy přemýšlet. Ale určitě jsem na něj při psaní postavy kapitána Lojdy nemyslel. Lojda má mladou milenku, která se vdává, a on si krátí čas chytáním nutrií postaru do sklopců. Není to žádný snílek a prokletý básník. Je to liška podšitá, co se se svou partou živil chlastbyznysem. 
 
 
V knižním rozhovoru s Tomášem Weissem (Nemůžu se zastavit, 2000) jsi o Bondym prohlásil, že byl v tvém životě klíčovou postavou a je ti úplně jedno, jestli byl konfidentem StB, což je téma, které v nedávné době opět přišlo na přetřes. Svůj názor jsi zřejmě ani po letech nezměnil?
Ano, Bondy pro mne byl důležitý, pro mě a spoustu dalších mladých, kteří za ním se svými texty chodili. Některé jeho sbírky, třeba Totální realismus nebo Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, považuju za úžasné, ať to byl práskač nebo nebyl. A není mi to jedno! Myslím, že to byl zlomený člověk a že ho fízlové prostě dostali. Je mi to moc líto. V nynějším vydání časopisu Babylon má o „případu Bondy“ výborný esej Petr Placák. Myslím, že v ní mluví i za mě. 
 
 
Podstatnou složku románu představuje trefný komentář k porevolučnímu vývoji u nás i ke společensko-politickému dění v současné Evropě, zahalený ovšem do ironického a groteskního hávu. Měla by se vůbec umělecká literatura vyjadřovat k aktuálním problémům přímočaře a s patosem, jak to činí kupříkladu Šindelkova Únava materiálu, ověnčená letos cenou Magnesia Litera za prózu?
Tuhle Markovu knížku jsem bohužel nečetl, ale napravím to. Nedokážu říct, k čemu a jak se má literatura vyjadřovat. Nedokážu o tom moc ani přemýšlet. Vždy mi záleží na tom jednom, autentickém výkonu, na té konkrétní knize. Jak se to podařilo napsat či nepodařilo. 
 
 
Své rukopisy hojně přepisuješ a seškrtáváš, Citlivý člověk podle tvých slov tímto způsobem zeštíhlel o osmdesát až sto stran. Obracel ses při psaní svého románu k někomu o radu, tedy vyjma redaktorky Torstu Evy Lorencové, která figuruje v tiráži?
Chladnou zemí jsem taky mohutně seškrtal. Závidím lidem, co dokážou psát na jeden nádech, na jeden zátah, ta moje pomalost mě trápila i v novinách. Třeba v Respektu přijel Marek Švehla z reportáže, sedl si a napsal ji. To i Čapek kdesi píše, že novináři to má trvat asi tak dlouho, jako když tu věc vypráví… no snad trochu déle. To mě pořádně vyděsilo. To já pořád škrtám a škrtám. Až mě to někdy i snad baví. 
Ano, a právě s Edgarem jsme si posílali spoustu mejlů, to byla radost. Hodně mi pomohl třeba v otázce, jestli rozjet tank nebo spíš nerozjet… My jsme s Edgarem trochu skrytí militaristi. V Chladnou zemí jsme si zas rádi psali o typech bunkrů. 
A ještě jedna věc: v Citlivém člověku je dost důležitý Josef Lada a vyprávění o Mikešovi. Tedy něco, co saje úplně každé české dítě snad s mateřským mlékem. Dokonce někdy tvrdím, že Citlivý člověk je druhý díl Ladovy knihy o kocourku Mikešovi. 
Takže mě zas ohromně bavilo, že Edgar je Holanďan a tohle vůbec nezná. A přesto má chuť číst dál! Vyzkoušeno na Holanďanovi… dál před vydáním četli knihu spolupracovníci Torstu, Ivo Říha a Bára Čiháková. Mohl jsem se s nimi o textu bavit, zajímalo mě, kdy něčemu není rozumět nebo je ten text mdlý. A taky při krácení nutně vzniká spousta chyb. Zapomeneš, že Ričiho jsi z auta vyškrtl, takže deku do auta musí dát Kája. Že Afrodíté se převlékla z elasťáků do tepláků a hnidopišský čtenář pak užasne, v jakém odění pak pobíhá po pažitu. A tak jsi šťastný, že tu chybu někdo včas objeví. Takových věcí je na stovkách stran vždy dost, a když ty logické věci nedrží, tak je text nedůvěryhodný. A to bych vskutku velice nerad. 
 
 
Není vlastně pravda, že se na novou knihu Jáchyma Topola čekalo osm let. Loni vyšel v edici Revolver Revue výbor tvých raných textů z let 1980–1984, který sestavil Marek Vajchr, pojmenovaný příznačně Děsivý spřežení. Příznačně proto, neboť jsi kdysi řekl, že tě tehdejší vlastní texty děsí. Což se potvrdilo i na tvém nedávném čtení ze zmíněného výboru, kde ses zdráhal ze svazku svých juvenilií cokoliv přečíst.
Ano, nerad čtu své staré věci. Ne snad, že bych se vždy vyděsil, to jen u některých těch textů, spíš se prostě necítím dobře. V hlavě mi to totiž šrotuje a hned bych ty texty přepsal. Myslel jsem, že to půjde bohemistům přísně ze studijních důvodů přečíst, ale nešlo to. 
 
 
Ale samotný akt autorského čtení už ti zjevně těžkou hlavu nedělá, ono početné publikum složené převážně z mladých studentů bohemistiky sis rychle získal svým nenuceným projevem, v němž se mísila hravá lehkost s didaktickou naléhavostí. Chvílemi to připomínalo spíše přednášku na téma underground a samizdat – že by vliv tvého několikaletého působení v roli šéfdramaturga Knihovny Václava Havla?
Autorských čtení už jsem pár zažil, to ano. V Knihovně Václava Havla ale nemám přednášky, to bych nezvládl, nejsem učenec. Myslím, že jsem se se studenty při setkání, které uvádíš, bavil docela obyčejně, o věcech, které snad aspoň trochu zná každý maturant. Ptali se na samizdat, underground, no, tak já jsem byl u toho. Po takových výkonech, které k mé radosti lichotivě označuješ jako nenucený projev, si ale často připadám, jako bych přeházel písečnou hromadu.
 
 
Kritiky a recenze svých knih prý nijak nevyhledáváš, ale vydání sborníku studií věnovaných tvému dílu (Otevřený rány, 2013, ed. Ivo Říha) jsi jistě zaregistroval. Jaký je to pocit, být nejen součástí maturitních otázek z češtiny, ale dokonce i objektem zájmu literární vědy?
Recenze mě zajímají, uvědomuju si, že napsat dobrou recenzi je opravdu pracné, je to dílo mizerně placené, prchavé, celkem tedy spíš nevděčné. Máš pravdu, že po vydání Chladnou zemí jsem před většinou recenzí, ne před všemi, raději spíš zavíral oči. No, jako autor právě vydané knihy jsi asi nějakou dobu trochu křehký. Ale já už jsem teď docela otřískaný, nikdo mě moc nerozhodí. Co se týče faktu, že jsem též objektem zájmu literární vědy, nyní jsi mne konečně donutil se zardít. Jsem tomu totiž rád a vážím si toho.
 
 
Jáchym Topol  
 
(*1962)
Po absolvování gymnázia v Praze-Radotíně a neukončeném studiu na střední škole sociálně právní vystřídal několik dělnických profesí, než mu byl přiznán invalidní důchod. Od začátku 80. let se podílel na aktivitách českého undergroundu a publikoval v samizdatu. Působil jako textař ve skupině Psí vojáci a jako textař i zpěvák skupiny Národní třída. Byl spoluzakladatelem původně samizdatových časopisů Jednou nohou (později Revolver Revue) a Sport (posléze Informační servis a Respekt). Na FF UK studoval etnologii, jako novinář působil v Respektu a Lidových novinách, od roku 2011 je programovým ředitelem Knihovny Václava Havla. Za svou básnickou i prozaickou tvorbu byl oceněn mj. Cenou Toma Stopparda, Cenou Egona Hostovského a Cenou Jaroslava Seiferta.
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 23 Říjen 2017 09:35 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB