Jako když koupíte krásný šperk

Email Tisk PDF
Reiner Martin foto Michal StránskýMartin Reiner pracoval na své nové knize v Římě. Přesto jsme se po e-mailu dohodli, že jeho intenzivní soustředění snese malé vyrušení a že odpoví na pár otázek kolem posledního edičního počinu jeho nakladatelství Druhé město. 
 
 
 
Sotva vyšla kniha Ivan Blatný – Jde pražské dítě domu z bia…, jejímž jste editorem i vydavatelem, šumí literárními kuloáry leccos, co mě opravňuje k otázce: Už u vás zazvonila editorská lítačka, aby zfendovala náklad a zabránila jeho škodlivému šíření?
Ke mně nic nedorazilo, ale to bude asi tím, jak jsem teď hodně z domu.
 
 
Jaký je váš názor na ortodoxní vymáhání zásady, že znění poslední ruky je nedotknutelné a že i zjevné chyby v autorských textech posvěcují jejich autenticitu?
K tomu jsem řekl své v ediční poznámce. Zásadně záleží na kontextu – a v případě Ivana Blatného to považuji za nesmysl. Obecně bych řekl, že na takových „principech“ lpí nejpilněji lidé, které poezie moc nezajímá a rozhodně nebaví. 
 
 
Na jednom místě Blatný píše: „jak vidíte, prolínají se mi města / Clacton Brno Londýn“. Na základě svých čtenářských dojmů bych však řekl, že Brno dominuje, a přesto jste dal do titulu Prahu. Proč?
Částečně proto, že jsem právě vůbec neměl dojem, že by Brno – jako motiv – nějak zásadně dominovalo nad Prahou. Nebo přinejmenším ne do té míry, aby mi nestálo za to záměrně trochu „zanedbat“ přihřívání té polívky, která dodnes vidí Blatného hlavně jako autora Melancholických procházek, tedy jako „Básníka Brna“.
 
 
„Raději vidět na aktivu / svlékanou operetní divu…“ nebo „Co jistě nepochopí hlupci, / je moje láska ke korupci, / ať žije Jiří Stříbrný!“ Tohle Blatného šibalské pomrkávání a šaškování („Ó moje múza, je to ona, / potkala Romana Jakobsona“) je ve svazku nepřehlédnutelné a způsobuje, že prýská lak z busty básníka uvrženého do věčných existenciálních chmur, jak býval Blatný většinou vnímán. Nemáte pocit, že i tohle považují někteří čtenáři za svatokrádež a blasfémii?
Podívejte, já tady přece nekladu květiny k pomníku Velkého Básníka, nýbrž jednoduše nabízím množství nových, dosud neznámých básní, které jsem si sám nevymyslel: jsou to básně, které napsal Ivan Blatný. Jak se s tím kdo vyrovná, to už nemohu ovlivnit. A nemůžu si pomoct, napadá mě k tomu hned jedna paralela… Liblická konference vs. Rutův esej o humoru v díle Franze Kafky. Pro mě byl ten Přemyslův text převratný… a hlavně kvůli němu jsem si Kafku přečetl. Do té doby jsem měl dojem, že je to neurotický morous. Dnes vím, že nebyl a není!
 
 
Ve svém románu o Blatném píšete, jak vášnivě sledoval televizi. Měl zájem také něco číst, kromě toho, že stále psal? Z motivů ve verších se zdá, že jsou spíš ohlasem a ozvěnou jeho čtenářských zážitků předemigračních. Nebyla jeho paměť až autisticky uvízlá v mládí? 
Blatný poměrně dost četl v Claybury Hospital (1948–1963) a řekl bych, že ještě i v Hope House (1964–1979). Potom už jeho zájem o knihy trochu uvadá; mohlo to být i z různých praktických důvodů. A jinak se mu dělo to, co většině stárnoucích a starých lidí: zážitky staré čtyřicet let měly ostřejší kontury než věci z minulého týdne. Nezapomeňte, že jde o výbor z posledních let jeho života.
 
 
O Reinerovi
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Měl Blatný třeba jen mlhavou představu o svých případných čtenářích? Nebo mu to bylo jedno a posílal básně jednu za druhou jako papírové lodičky po potoce?
Je velmi pravděpodobné, že v letech 1954–1969 nepsal Ivan Blatný poezii vůbec. Po roce 1969, kdy obnovil některé dávné kontakty, už posílal různé básničky do Československa v dopisech; Bařinovi, bratranci Šmardovi, Chalupeckému. A po roce 1979, kdy vyšla v Torontu Stará bydliště, se ten okruh ještě rozšířil. Nehledě na to, že čtenářská odezva na tu knihu byla značná, takže Ivan Blatný si byl dobře vědom, že je znovu čten. A měl také představu, že sbírka Pomocná škola Bixley, kterou napsal hned na podzim 1979, vyjde u Škvoreckých brzy po Starých bydlištích. To se ovšem, jak víme, nestalo (kniha vyšla až v roce 1987)… a troufám si říct, že v letech, z nichž je náš výbor (1982–1990), se už Blatný o čtenáře příliš nezajímal. Jakkoli – a to považuju za hodně důležité! – přinejmenším tušil, že by ty texty někdy mohly vyjít. 
 
 
Básníkovo alter ego Josef Kunstadt „rozžhaví svoji pěnovku / oblak dýmu se usazuje na obloze / bude s ním plout / po celé dny, po celá staletí. // Tiché postranní místo na Parnasu…“ Nakolik je toto seifertovské „býti básníkem“ třeba jen napůl koketní hra a nakolik jde u Blatného o tvrdou existenciálu?
Blatného bytí je natolik osekáno na „podstatu“, že slovo koketní mi k němu moc nesedí, i když se zase nechci tvářit, že vůbec nebyl schopen sebereflexe. Jen k ní, řekl bych, neměl důvody, nechtěl se „měnit a vyvíjet“, jak tomu běžně rozumíme. Dokonce i tam, kde nám v básních sděluje, jaký je a co dělá, rozhodně nemáme dojem, že jde o nějaký dušezpyt. Mám pocit, že u Blatného se to všechno srovnalo postupem času do jednoho kompaktního útvaru a tvaru: tvrdá realita a „hra“ jako její alternativa, věci vně a uvnitř… Myslím, že psychologové by pro to našli i nějaký ten odborný termín, já to líp říct nedovedu. 
 
 
Jaký je váš názor na četné Blatného makarónské básně? Sdílíte stanovisko Jiřího Koláře, o kterém píšete v úvodu ke knize?
Blatný už v rozhovoru se Šmardou v létě 1978 říká o svém míchání jazyků v básních, že „se to moc nedělá a je to celkem nový“. Je tedy jasné, že tady měl jako básník určitý záměr, o jehož správnosti ho ujistil právě Jiří Kolář. Mně na tom přijde zajímavé, jak je tahle podivnost dnes, dvacet sedm let po Blatného smrti, docela normální. Lidé od nás jezdí do světa, a protože čeština není světový jazyk, snaží se komunikovat v jiných jazycích. Pro Blatného bylo každopádně míchání těch jazyků celkem přirozené: v Anglii žil v době, kdy ty básně vznikají, přes třicet let, pocházel z dvojjazyčného Brna (odtud němčina) – a francouzština byla kulturním jazykem jeho mládí. A pokud jde o Koláře, chápu, jak to s tou moderností myslel: moderní znamenalo především „otevřený světu“, alespoň z pohledu člověka zavřeného na desítky let v komunistické rezervaci. Dnes ten pojem, rozhodně alespoň v tomto smyslu, přišel o svůj obsah. Zároveň to míchání dokládá, že Blatný psal hlavně pro své vlastní potěšení a že ho bezprostřední kontakt se čtenářem netlačil k nějakým ústupkům. Jo, a ten můj názor… Mně se to líbí. Podívejte, já už su dědek, ale jak roky šly, dospěl jsem do stadia, kdy jsem schopen „používat“ kromě češtiny čtyři jazyky. Z angličtiny se stala nezbytnost, italština se stala jazykem mého srdce a ruštinu s němčinou jsem měl léta ve škole. Netvrdím, že jsem schopen vést ve všech těch jazycích filozofické dišputace, ale makarónské básně bych v nich dovedl psát. V Nových decimách mám angličtinu, němčinu, slovenštinu, latinu – a nepřijde mi to ani výstřední, ani nějak „moderní“; přijde mi to normální. 
 
 
Exkluzívní podoba svazku s ilustracemi Jiřího Koláře znamená na dnešním českém knižním trhu mimořádnou událost. Mohl byste vyjmenovat motivy, které vás vedly k tak velkorysé investici? Ten, kdo zná nakladatelskou situaci při vydávání poezie u nás, musí váš postup považovat přinejmenším za riskantní. 
Na to je velmi snadná odpověď. Blatného a jeho poezii mám moc rád, a protože jsem si to mohl dovolit, vybavil jsem unikátní obsah co možná unikátní formou. Je to, jako když dívce svého srdce koupíte krásný šperk. Navíc jsme na vydání dostali nějaké peníze jak od ministerstva kultury, tak od města Brna… a pokud by se ta tisícovka, kterou jsme vydali, prodala, tak ta ztráta nebude ani tak drastická.

 

 
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 05 Říjen 2017 09:28 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB