Rozhovor: Divoké psaní Miroslava Pecha

Email Tisk PDF

Miroslav Pech foto  archiv autoraRomán Miroslava Pecha (*1986) "Cobainovi žáci", který letos vydalo nakladatelství Argo, vzbudil poměrně velký zájem čtenářů i kritiky. Jeho předešlé knihy ale zapadly, i když si to tak úplně nezasloužily. Někoho možná odradila hned obálka knihy Napíšu Pavle, na které je tlustý dívčí zadek, jiní zas nemuseli strávit drsný slovník a podivné zápletky povídek ve sbírce Ohromně vtipná videa. Teď se mu ale začíná dařit: Cobainovi žáci vyjdou už brzy v polštině a na září chystá ostravské nakladatelství Protimluv jeho povídkovou sbírku Američané jedí kaktusy. Je zřejmé, že do současné domácí literatury vstupuje originální autor, který si náměty svých knih poctivě „odžívá“.

 

 


Kde teď pracujete?
Dělám ve skladu. Jezdím s vysokozdvižným vozíkem, vykládám kamiony a vozím zboží do regálů. Dělničina, no.


A proč? Neuvažoval jste o jiné práci?
Už jsem přemýšlel, že bych dělal něco jiného, ale nevím, co. Zkoušel jsem noviny, Českokrumlovský deník. Vydržel jsem tam skoro rok, ale zjistil jsem, že při novinařině už nemám sílu na vlastní texty. Takže jsem se musel rozhodnout, jestli psát každý den články, nebo pracovat v nějaké fabrice a psát prózu. Vybral jsem si prózu. K novinám se už asi nevrátím, rozhodně ne jako zaměstnanec, protože to je vražda.


Není práce ve skladu ztráta času?
To ne, protože tam mohu myslet na psaní. Zatímco skládám kamion, dávám dohromady námět na povídku nebo přemýšlím nad tím, co už mám napsané. V tom je to dobré, i když je tam někdy taky blázinec. Ale novinářská práce mi úplně brala chuť psát beletrii.


Trochu mě překvapuje, že svoje texty do hloubky promýšlíte. Už od knížky Napíšu Pavle vás považuji za spontánního autora.
Spontánní moje psaní úplně není. Vždycky mám víceméně promyšlený námět, který ještě případně doladím. Kniha Napíšu Pavle z tohoto schématu hodně vybočuje. Vznikla tak, že jsem si obálka knihy Cobainovi žáciv neděli nahodil téma a v pondělí jsem to celé na první dobrou napsal. To už se mi u žádného dalšího textu nepodařilo, snad jen s výjimkou opravdu krátkých povídek.


Příliv inspirace?
Asi to tak bylo. Někdy odpoledne jsem začal psát a šlo to tak dobře, že jsem si chvíli říkal, že bych mohl rovnou napsat i román, proč to nezkusit? Román z toho samozřejmě nebyl, ale v podstatě na jeden zátah vznikla mininovela. Skoro jsem to už neupravoval, nejvýš jsem občas vyhodil nějaké slovo.


To musí být pro autora hodně příjemná situace.
Byl to skutečně trošku zázrak. Proto taky považuji novelu Napíšu Pavle za přelomový text, jako autor jsem se v něm našel.


Když jste pak vydal knížku Ohromně vtipná videa, říkala jsem si, že jste dospěl do stadia, kdy už stejným způsobem nemůžete pokračovat. To, co bylo v knize Napíšu Pavle zábavné a překvapivé, už podruhé tak dobře nefungovalo.
Ty povídky o různých lůzrech a outsiderech si byly v podstatě podobné, takže jsem slyšel i názor, že mohly vyjít s Pavlou v jedné knize. Na tom jsme se pak shodli i s nakladatelem Petrem Štenglem.


To je nakladatel vašich dvou předchozích knih. Jak jste se k němu dostal?
Když jsem dokončil knihu Napíšu Pavle, nenabízel jsem ji žádnému velkému nakladatelství, protože mi bylo jasné, jak by to dopadlo. Petra Štengla jsem si našel na internetu a líbilo se mi, že vydává spíš okrajové věci. Sice jsem si říkal, že by ta kniha mohla mít i trochu mainstreamový potenciál, ale velké nakladatelství by do toho nešlo, už jen proto ne, že to byly povídky. Velká nakladatelství o povídky moc nestojí, protože se neprodávají.


Povídky se neprodávají?
Podle toho, co mi psali nakladatelé, ne. Ale obecně vzato málokterý český autor debutuje u velkého nakladatelství povídkami.


To je zajímavé vzhledem k tomu, jak má většina lidí málo času na čtení. Já osobně dám u neznámého autora spíš přednost povídce než románu.
Já mám povídky taky rád a sám se cítím jako povídkář, ale okolnosti mě nutí zaměřit se víc na román nebo novely, na delší texty.


Není to proti vašemu autorskému naturelu?
Povídky budu samozřejmě psát pořád, ale trvale si s nimi asi nevystačím. Jasně, byli autoři jako třeba Raymond Carver – výborný povídkář, který nikdy nenapsal román. Myslím, že jich taky moc nenapíšu, zajímají mě spíš novely.


Proč jste svůj první velký text Cobainovi žáci nevydal u Petra Štengla, ale v nakladatelství Argo?
Románu Cobainovi žáci jsem dost věřil a chtěl jsem ho vydat u velkého nakladatele. Argo pro mě byla skoro kultovní záležitost, jejich knížky jsem četl už od puberty a měl jsem moc rád edici AAA. Protože jsem znal překladatelku a spisovatelku Jitku Hanušovou, která pro Argo přeložila pár knížek z finštiny, napůl v žertu jsem ji požádal, aby jim podstrčila ukázky z Cobainů. Jitka se ochotně postarala, aby se ty úryvky dostaly do správných rukou, to znamená k redaktorce Hance Zahradníkové. A pak už jsem jel jen podepsat smlouvu.


Člověka napadá, jestli by se román Cobainovi žáci prosadil i  v případě, že byste zůstal u Petra Štengla. Jestlipak by vás kritika zaregistrovala? Málokdo sleduje soustavně produkci drobných nakladatelů, což je možná škoda.
Asi to bylo velké štěstí, že na mě Jitka Hanušová upozornila a že se ta kniha Hance Zahradníkové líbila.


Upravovali jste ji hodně?
Moc ne, protože jsem na ni měl dost času a byla vlastně hotová. Než se ten text dostal k Hance Zahradníkové, přečetl jsem ho možná patnáctkrát. Původně to byla asi čtyřicetistránková povídka, kterou jsme chtěli s Petrem Štenglem zařadit do knížky Ohromně vtipná videa, ale nakonec se tam tematicky nehodila. Navíc se mi zdálo, že by bylo dobré na ní ještě trochu zapracovat, že má románový potenciál. Vznikla podobně rychle a spontánně jako novelka Napíšu Pavle, potom asi tři čtvrtě roku ležela u ledu, vlastně po celou dobu, co jsem dělal v novinách. Vrátil jsem se k ní, až když jsem zase začal pracovat jako dělník. Během půl roku jsem pak Cobainovy žáky zpracoval do té podoby, ve které nakonec vyšli.


Jako čtenář mám s touhle knihou jeden problém. Autobiografické prvky jsou zřejmé – už jen proto, že hrdina ráčkuje stejně jako vy. Ale vážně: podobných knih, inspirovaných autorovým dětstvím a dospíváním, je poměrně hodně a já už jsem trochu přesycená.
Určitě, ale já jsem nikdy nepřikládal velkou váhu originalitě. Vím, že knížka typu Cobainovi žáci už byla napsaná tisíckrát, ale pokud se mi téma líbí a baví mě, sepíšu ho, i když tu už někdy něco takového bylo. Jde spíš o to, jestli je autor schopný vnést do tématu něco nového. Nevyhnul jsem se autobiografickým prvkům, ale čistá autobiografie to určitě není. Pořád je to hlavně příběh, i když inspirovaný skutečnými lidmi a událostmi.


Závěr románu je poznamenaný beznadějí. Váš hrdina se neumí zařadit, nemá žádnou budoucnost.
Je to těžký romantik a asi na to i trochu doplácí. A nic ho vlastně nezajímá natolik, aby se zdokonalil a byl v tom skutečně dobrý. Je naivní, má svoje idoly, kterým se chce přiblížit, a to, že jednou bude muset nastoupit do práce a zařadit se do běžného života, mu zkrátka uniká a on to asi ani vidět nechce. O to hůř to na něj pak v dospělosti všechno dopadne. A pocit beznaděje… ano, ten mám v sobě taky. Zdá se mi, že člověk, který se nemůže denně a naplno věnovat tomu, čemu by chtěl, není úplně svobodný. Ale myslím, že moje knížka není zase tak depresivní. Něco se tomu klukovi přece jenom povedlo, i když toho spoustu zkazil. Udržel si vztah s holkou, která ho přes všechny jeho průšvihy měla ráda. Takže v téhle knize vítězí láska.


Když srovnám knihu Cobainovi žáci s vašimi předešlými prózami, připadá mi usedlejší, zklidnělá, chce se mi skoro říct normálnější, a hrdina je mi taky bližší než ty podivné postavy vašich starších knih. Čím to je, měníte se jako autor?
Hlavní postava je určitě lidštější.


Miroslav-Pech-foto-Hana-SoukupováNa druhou stranu, jako by neměla tu pravou šťávu. Jako by se vaše divoké psaní uhladilo.
Dneska se mi zdá, že Cobaini jsou kniha pro širší okruh čtenářů, než byla Pavla nebo Videa, ale rozhodně jsem je nepsal se snahou oslovit mainstreamové publikum. Myslím, že Cobaini jsou opravdu hodně jiní, ale nevím, jestli jsou lepší, nebo horší. Každopádně mě hrozně bavilo tu knížku psát, což ale platí o těch předchozích taky. Vypravěč dospívá, takže se nějak musí vyvíjet jeho jazyk. Převážná část se příběhu se odehrává na přelomu tisíciletí, kdy jsem i já sám vyrůstal, takže mám ještě v paměti, jak to tehdy bylo. Napsat román o současných teenagerech už by pro mě bylo složitější.


Jakou roli hraje ve vašem románu malé město? Šlo vám o kritický pohled, sociální sondu?
To ne, ale protože jsem sám z maloměsta, vybral jsem si logicky prostředí, kde jsem prožil dětství a mládí.


Žijete a píšete v jižních Čechách, mimo velká centra (Budějovice jsou, co se týče kulturního života, spíš menší centrum). Pražský nakladatelský svět je myslím vůči regionálním autorům trochu obezřetný, což by mohl být handicap.
Možná ano, možná ne. Osobně doufám, že ne. Pokud jde o pražské autory, s těmi mám dobré vztahy a občas se kontaktujeme, tam žádný odstup necítím.


Jihočeši se taky oproti minulým letům vzchopili, je tu pár dobrých mladých autorů.
To je pravda, objevil se třeba Šimon Leitgeb, který vydal u Petra Štengla sbírku básní Mezi náma, nebo Vašek Křenek, který píše prózu. To jsou kluci kolem dvaceti let a jednou by mohli přijít se zajímavými texty. Pořádají tady v Budějovicích literární setkání Mezi náma, která mají poměrně dobrou návštěvnost a kde vystupují známí i začínající autoři.


Je pro vás důležité mít tady podobně naladěné kamarády, nebo jste autor – samotář?
Vždycky jsem byl solitér.


Nakonec se ještě musím zeptat na vaši zálibu v hororech. Trochu mě překvapilo, že jste pod pseudonymem John Madhead publikoval hororové povídky.
Ano, asi před sedmi lety jsem napsal pár hororových textů a publikoval je na webu Horor.cz. Mezi tamními uživateli byly poměrně úspěšné. Hororovým příznivcem jsem už řadu let. V jedenácti jsem si objevil Stephena Kinga a dodnes si vybavuji chvíle, kdy se blížila bouřka, venku začalo pršet a já jsem v té ponuré atmosféře četl jeho knihy. Horor mi prostě učaroval. Ve svých dosavadních knihách se věnuji spíš sociální tématice, ale v poslední době mě horor či temný thriller začíná opět zajímat i jako autora. V novele, kterou mám zatím ještě v rukopise, jsem se pokusil právě o propojení sociálního dramatu a survival hororu. V budoucnu bych se chtěl temněji laděným příběhům určitě věnovat víc. Ale uvidíme. Jeden rok mě zajímá to, druhý zase ono. Těžko si můžu něco plánovat. Radši tomu nechám volný průběh.



AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 27 Červenec 2017 07:44 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB