Anna Bolavá: Správná kniha musí zabolet. Postavy, čtenáře i autora...

Email Tisk PDF

 

Bolavá foto archiv A BolavéPředloni zaujala spisovatelka s pseudonymem Anna Bolavá čtenáře svým románovým debutem Do tmy (Odeon 2015), který jí později vynesl cenu Magnesia Litera 2016 za nejlepší prózu. Není proto divu, že její letošní druhý román s obdobně lakonickým názvem Ke dnu (Odeon 2017) provázejí nemalá očekávání. Co mají oba tituly společného, v čem se zásadně liší a jak se autorka vyrovnává se svým úspěchem?

 

 Čtěte ukázku z knihy A. Bolavé "Ke dnu"

 

V jednom rozhovoru jste řekla, že na psaní vás přitahuje mimo jiné autorova svoboda, možnost nakládat libovolně se svými postavami. Ve vašem druhém románu znovu ožívá několik postav z knihy Do tmy. Pohrávala jste si s myšlenkou jejich dalšího použití již při psaní své prozaické prvotiny?

Ano, vyplynulo to už během psaní závěrečných pasáží Do tmy. Když rekapitulujete příběh a snažíte se každou postavu „uzavřít“, můžete zjistit, že ne u každé to jde udělat. Některé cesty zkrátka vedly dál, ale v daném textu už pro ně nebylo místo a ani nebyly v tu chvíli důležité. Proto dostaly šanci později. 

 

Román Ke dnu ovšem není žádným „volným pokračováním“ příběhu sběračky léčivých bylin Anny Bartákové, byť se odehrává jen o málo později ve stejném prostředí. Která původní postava či motiv vás pobízel nejsilněji k napsání nové knihy?

Označení „volné pokračování“ má pouze usnadnit nezasvěcenému čtenáři orientaci v obou knihách. Je to návod, kterou z nich číst jako první. Pokračování sběru bylin jsem psát nezamýšlela, jen mi vyhovoval fikční prostor, který jsem vytvořila a který mě pořád hodně láká a provokuje. Můžu se v něm svobodně pohybovat, a přesto ho dopodrobna nepoznat. Od začátku jsem usilovala o to vytvořit dva svébytné knižní celky, které stojí nezávisle vedle sebe, ale které pojí určitá chronologie. Právě ta by se měla, pokud chce čtenář dostat z textu co nejvíce, dodržet. Nejlákavější pokračující postavou byl doktor Marek Diviš, kolem kterého se celá druhá kniha točí, byť on sám v ní příliš prostoru k jednání nedostává. Rozhodující byly i nepřehledné močály produkující fantastickou mlhu, o níž jsem během psaní Do tmy neměla vůbec ponětí. 

 

Co čtenáře nenechá na pochybách, že se jedná o dvě zcela svébytná literární díla, je zásadní proměna způsobu vašeho vyprávění. Intimní líčení osudu jedné ústřední postavy nahradilo prolínání několika dějových linií s množstvím figur, ubylo krátkých úsečných vět a přibylo dialogů, takřka vymizela ich-forma a jazyk ztratil na dřívější hovorovosti. Je v tom přímo autorský záměr, snaha přijít s něčím novým a překvapit své čtenáře, nebo si o nový styl psaní řekl samotný příběh?

Když jsem dokončila Do tmy, ihned jsem založila nový soubor a ledabyle napsala dva odstavce, abych nepřetrhla nit. Pak se půl roku nedělo nic. Příběhy nových postav se odehrávaly pouze v mé hlavě. Když jsem pak chtěla opravdu začít psát, nevěděla jsem jak. Všechno bylo složitější. Potřebovala jsem přirozeně navázat, ale vypravěčka byla mrtvá. Vzhledem k mozaikovitosti příběhů připadala v úvahu pouze er-forma, kterou neumím. Nechtěla jsem nikoho překvapovat. V tu dobu se ještě nevědělo ani o textu o bylinách, takže jsem si nového vypravěče mohla zkoušet sama pro sebe. Mé loučení s ich-formou je dohledatelné právě v pasážích psaných kurzívou, které se tam natruc vetřely. Dnes jsem ráda, že je jich tam málo. 

 

V obou svých prózách kladete značný důraz na vnější kompozici – představuje pro vás rozdělení textu na jednotlivé části a kapitoly, jejich opatřování názvy či vymýšlení dedikace podstatné opěrné body, nebo spíše jen tradiční rekvizity románového žánru? 

Jsou to podstatné opěrné body. Doufám, že pro čtenáře nejsou nijak nepříjemné, protože pro autora jsou výsostné a naprosto nutné. Nedovedu si představit, že tři roky smolím knihu a pak ji nikomu nevěnuju. Nebo že napíšu padesát kapitolek, neočísluju si je, a přitom se v tom neztratím. Rozdělení knihy na tři oddíly mi zase dodávalo sílu v době, kdy jsem na text nahlížela jako na žánrově nevyhraněnou příšeru, jejíž části k sobě nemůžou nikdy pasovat. Stačilo dvakrát říznout, vzniklé třetiny patřičně pojmenovat a začalo to dávat větší smysl. 

 

Jste absolventkou bohemistiky na FF UK v Praze, poté jste pracovala v Ústavu pro jazyk český AV ČR. Je podle vás takové vzdělání a životní zkušenost začínajícímu spisovateli ku prospěchu, nebo spíše na obtíž?

Není to ku prospěchu ani na obtíž. Prostě se to stalo a beru to jako uzavřenou, ne zcela příjemnou kapitolu života. Co se týká psaní, byla to hluchá doba. Nepřipadalo v úvahu zmiňovat, že chcete psát, vždyť to chtěl přece každý. A jazyk? Začala jsem si uvědomovat, jak nespisovně mluvím. Změnit to nešlo, nebylo to přirozené. Teď si mluvím a píšu, jak chci, a mám klid. 

 

Koho byste vlastně označila za hlavního hrdinu či hrdinku knihy Ke dnu? Je to malá Anička, bystrá pozorovatelka svého okolí skrývající nejedno tajemství? Nebo snad Hanka Strnadová, vracející se po letech do rodného domu a svou éteričností i „jinakostí“ upomínající na hrdinku vašeho předešlého románu?

V Ke dnu je hlavních postav víc. Určitě je to Anička Vávrová a její matka Milada, hodně důležitý je i Miladin švagr Jarda, který vstupuje do děje poměrně pozdě. Hana Strnadová si jako jediná vydupala vlastní vyprávění, takže na ni pozor, ona je opravdu jiná.

 

Trochu jiná je ovšem i Anička, jak se vám psala taková (ne)dětská postava?

Jako každá jiná. Snažila jsem se dívat na svět jejíma očima, ale nijak zvlášť jsem to neprožívala. Když skončila její pasáž, to samé jsem udělala s postavou další. 

 

Nemalý prostor jste dopřála matce Aničky, životem těžce zkoušené Miladě Vávrové, s níž do příběhu vstupuje linie veskrze realistická a místy až satirická. Ztráta manžela, problematický vztah s dospívající dcerou, ubíjející práce v drůbežárně, životní šeď a osamělost přerušovaná jen povrchními styky s několika vrstevnicemi a navrch viróza i zranění... Nebylo vám jí trochu líto?

Nebylo. Měla jsem ji ráda. Milada je typickým příkladem toho, jak to na světě chodí. Život se s vámi nemazlí. Přátelé se s vámi nemazlí. Děti se s vámi nemazlí. A Jarda jakbysmet. Nakonec vám neodmlouvá jenom to mrtvé kuře. Na větší změnu vám chybí odvaha i síla a zánět průdušek už ani neřešíte, běžná kulisa listopadových večerů. 

 

Specifickou skupinu tvoří postavy starých lidí. Nemluvná matka Hanky s nepříjemným pohledem, tajemná vědma Irma, bláznivá matka Milušky, podivínský Josef Uhlíř, nemohoucí tchán s tchýní Jiřiny Vágnerové… Je to jen náhoda?

Počet postav starých lidí je přímo úměrný počtu jejich potomků. Mnohdy je však nejstarší generace zajímavější, mně osobně se s ní dobře pracuje. Postavy starců a také postavy dětí jsou dobrými nositeli tajemství. Není na ně spolehnutí, nemůžeme jim věřit. Mají své skryté světy, a přitom to nejsou blázni. Nesamostatnost, ba téměř nesvéprávnost je jim vlastní, na druhou stranu se nevyplácí je podceňovat. No nepoužijte to! 

 

Máte pravdu, „normální“ postavy typu Miladiných kamarádek nebo učitelky Jančaříkové pak vedle nich působí až banálně. Figurky jsou to bohužel pro dnešní dobu velmi příznačné…

Na maloměsto patří všechny postavy, staří, mladí, všechno dohromady. Myslím, že v Ke dnu jsem zachytila od každé generace něco. 

 

Jaký význam mají zmínky o barvách ve vyprávění Hanky, jejíž zvláštní postavení v knize podtrhuje vedle ich-formy též grafické odlišení jejího pásma prostřednictvím kurzivy? 

Zmíněné barvy jsou důležité především pro samotnou Hanu, která si zapisuje dny pomocí pastelek. Její barevné postřehy jsou formou duševní terapie, kterou jí kdysi doporučila psycholožka. Čtenář si tím hlavu lámat nemusí, není v tom žádná šifra. 

 

Děj vašeho nového románu se odehrává v podzimních kulisách, na přelomu listopadu a prosince, přičemž roli přírodního leitmotivu zde hraje voda spolu s mlhou. „Ke dnu“ se ovšem potápěla a dočasné útočiště před světem i bolestí ve vodě hledala již Anna Bartáková v jinak letním příběhu románu Do tmy. Na jakém místě a ve které roční době se cítíte nejlépe vy sama? 

Mám ráda léto, a když ho můžu trávit na místech svého dětství, tudíž v blízkosti řeky. Nejkrásnějším obdobím je jaro, ale jaro hodně bolí. Nedá se to stíhat a je to spíše za trest.

 

Odráží se v postavě ambiciózního a bezskrupulózního novináře Petra Málka váš osobní pohled na česká média, nebo tu šlo jen o kýžené atributy dotyčné postavy a její funkci v příběhu?

Petr Málek je prototyp novinářského hlupáctví vystupňovaný do krajností. Pevně doufám, že je to postava živoucí pouze v daném příběhu. Je ambiciózní, ale zároveň amatérský a ve výsledku bezradný. Málek je úchylné dítě poznamenané výchovou čarodějnice, a když se nad tím zamyslím, zase to není nic neobvyklého. To, že je v Ke dnu zrovna novinářem, je náhoda. Ve skutečnosti to může být třeba pošťák, který má klíče od vašeho činžáku...

 

Zajímalo by mě, koho ze současných českých autorů a autorek máte v oblibě? A jaká kniha, třeba i překladová, vás v poslední době zaujala?

V současné době žádného autora v oblibě nemám. Přestala jsem číst a momentálně pletu šály. Oranžovo-hnědou, hebkou růžovou, červeno-černou, temně zelenou a takovou žíhanou modrou. Na červeno-černé jsou vidět všechny mé začátečnické chyby, zelená už má naopak nádech profesionality. Pletu je všechny najednou a barvy si vybírám podle aktuální nálady. Jsem moc zvědavá, jak bude probíhat závěrečné začišťování, prý k tomu bude zapotřebí háček. Až dokončím šály, možná zase začnu číst. Do té doby na podobné otázky nelze pravdivě odpovědět. 

 

Můžete tedy uvést alespoň nějaké své blížence v české nebo zahraniční literatuře obecně? 

Karel Václav Rais a Jan Čep. 

 

Ztěžovalo vám – nebo naopak ulehčovalo – práci na nové knize vědomí úspěchu dosaženého s románovým debutem, korunovaného ziskem ceny Magnesia Litera 2016 za prózu?

Mít Literu za prózu je závazné. Obzvlášť dostanete-li ji hned za první román. Samozřejmě mě napadlo nechat už Annu Bolavou být a víc to nekazit. Ocenění jsem však dostala v době, kdy už jsem měla napsanou velkou část Ke dnu, er-forma ležela bezbranně na lopatkách a nešlo postavy opustit. Problém s naplněním čtenářských očekávání tedy možná nastane až u knih následujících. 

 

Projevilo se zmíněné ocenění nějak výrazněji na prodejnosti knihy Do tmy? A do jakých jazyků již byla, potažmo by v dohledné době měla být přeložena?

Projevilo. První zahraniční vydání Do tmy se chystají v Polsku a na Ukrajině a kniha se překládá kupříkladu do bulharštiny. 

 

A jak se vyrovnáváte se zájmem médií a celým tím klasickým literárním provozem, recenzemi knih počínaje a autorskými čteními konče? 

Dávkuju si to po kouskách. Kdyby se to sešlo v jeden týden, je po mně. 

 

Máte za sebou oficiální křest románu Ke dnu v kině Ponrepo (konal se 24. května). Jak jste si svůj velký večer užila? 

Mnohem uvolněněji než křest první knihy před dvěma lety. Už jsem věděla, jak to zhruba bude probíhat, prostředí bylo stejné, během čtení jsem se nezakoktala a mezi přítomnými hosty se ležérně pohyboval buldok loudící paštiku z bažanta, husy či jiné drůbeže. Potěšila mě přítomnost tatínka, jemuž je celá kniha věnovaná a který ji pokřtil. Akorát jsem mu zapomněla poděkovat za to, jak se doma hezky stará o naše kola. 

 

Debutovala jste ovšem sbírkou Černý rok (Plot 2013). Píšete nadále i básně?

Sporadicky. Poezie přichází ve vlnách a lze je ignorovat.

 

A co žánr povídky, ten vás neláká? 

Láká. Někdy si zapisuju miniaturní zápletky vhodné pro kratší texty, ty jsem ale většinou líná dokončovat. Navíc napsat dobrou povídku je opravdu těžké, není to jen spisovatelská pověra. Kdyby se mi to nedařilo, svět se nezboří, protože pro mě je stále největší výzvou napsat román. 

 

Podle dostupných informací se však nyní živíte jako stomická poradkyně. To je na první pohled dost „nepoetické“ zaměstnání, jak jste se k němu dostala?

Stomickou poradkyní jsem se stala náhodou, zaměstnání jsem si našla přes inzerát. Díra v břiše, ze které neustále vytéká nezahuštěný střevní obsah plný kyselin rozežírajících kůži kolem a zaručujících, že sáček, do něhož to má téci, už nebude nikdy pevně držet... ano, je to dost nepoetické. Na druhou stranu existují řešení a rady, které bezradnému pacientovi pomohou a ve většině případů jeho rány vyhojí. Jsem ráda, že se na této pomoci můžu podílet, byť jen telefonickým spojením. Je to naplňující pocit, který jsem zatím v jiné práci nezažila.

 

A psaní vám podobný pocit nepřináší? Ponechme teď stranou otázku, jestli na tuto činnost vůbec pohlížíte jako na „práci“...

Psaní mi přináší ještě lepší pocit. Zná ho každý, kdo něco tvoří. Dřina to je, ale není to zaměstnání a možná je to dobře. 

 

Váš první román smrtí končil, druhý jí začíná, obě prózy nadto spojuje kromě stěžejní role přírody i vysoká míra naturalismu, přítomnost scén zarývajících se bolestně pod kůži, existenční potíže mnohých postav a jejich problematické vzájemné vztahy, tajemstvím opředená zápletka a jistá bezútěšnost... Bude taková rovněž příští kniha Anny Bolavé?

Bude-li někdy další delší text, nejspíš bude opět takový. Správná kniha musí být jako facka. Musí zabolet. Postavy, čtenáře i autora. Jaký by to jinak mělo smysl?

 

Anna Bolavá  

(*1981, Strakonice), vl. jm. Bohumila Adamová, vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, poté pracovala v Ústavu pro jazyk český AV ČR. V současné době působí jako stomická poradkyně. Knižně debutovala roku 2013 básnickou sbírkou Černý rok (Plot), v roce 2015 publikovala román Do tmy (Odeon), za který obdržela cenu Magnesia Litera za prózu, a letos v květnu jí vyšel druhý román Ke dnu (Odeon).

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 20 Červen 2017 08:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB