Výchova muslimů v Americe

Email Tisk PDF

us derviš ilustraceEdward Said doporučoval číst americkou literaturu na pozadí historie kolonizace, odporu a nacionalismu. Národní příběh Spojených států, jak ho od konce 18. století zaznamenávala přistěhovalecká literatura, narazil na „odpor“ postkoloniálních spisovatelů. Jejich „kontra-vyprávění“ vyrostla z půdy zavlažené migračními vlnami, které odplavily ideály evropských osadníků ztělesněné Plymouthskou skálou Otců poutníků a Sochou svobody. (Na zašlou mytologii „zchudlých, odvržených mas“ a renesanci anglo-protestantské „bílé“ Ameriky na úkor protěžovaných „vzorových menšin“ naopak vsadil svérázný konzervativec Donald Trump.)

 


Etničtí spisovatelé překreslují schematické obrazy menšin. Za muslimy vykonal tuto sebereflexivní „ďábelskou službu“ (i v koránu je satan-pokušitel) v celosvětovém měřítku Salman Rushdie tím, že o světě islámu začal pochybovat. Autoři muslimské literatury Spojených států jsou zpravidla arabského původu. Nepíší v jazycích svých předků, nýbrž v „deteritorializované“, ale všem srozumitelné angličtině.
Imaginace umělců proniká hlouběji než vize multikulturalismu a literatura zprostředkovává „hluboké emoce ... těch, kdo tu nejsou doma,“ poznamenal teoretik postkolonialismu Homi Bhabha. Emocionální směs hrdosti, studu a poznání namíchaly i romány Americký derviš (2012, česky v témže roce) a Dívka v mandarinkovém šátku (2006). Líčí dospívání potomků muslimských přistěhovalců na Středozápadě USA na sklonku 20. století. V témže čase a místě prožili formativní roky i oba autoři – syn pákistánských imigrantů Ayad Akhtar a Američanka syrského původu Mohja Kahf.
Obě prózy navazují na tradici autobiografického vývojového románu a rodinného dramatu. Dervišem z titulu a autorským vypravěčem první knihy je syn pákistánských imigrantů Haját Šáh. Přistěhovaleckou ságu Dívka v mandarinkovém šátku propojuje postava Khadry Šámyové, muslimky narozené v Sýrii a vyrůstající v Indianapolis. Khadra smiřuje svou víru a plány se životem v ne vždy vlídné hostitelské společnosti, Haját usiluje o totéž v rodině liberálně smýšlejících „světských muslimů“ z Milwaukee. Oba revoltují proti rodičům, kteří si islám buď „přivlastnili“, nebo ho naopak zavrhli.

 

Islámské dětství a vepřový párek
Ayad Akhtar připomněl v rozhovoru náboženskou vášeň svého dětství, jež mu pomohla vzdorovat rodičům, „sekulárním humanistům“, a uvědomit si „v čem a proč [je] jiný“. K víře nevedli syna Hajáta ani rodiče v románu Americký derviš. Jejich neklidné manželství a drsné výchovné metody poznamenaly chlapce během jeho duchovního a sexuálního probouzení. Jednotvárný předměstský život rozčeřil příjezd Míny Alíové, matčiny pákistánské přítelkyně a jejího synka. K vystěhování vedly Mínu profesní plány, ale především domácí násilí. Prchá z pokřiveného manželství se zbohatlíkem z Karáčí a konfliktního vztahu s rodiči. Inteligentní, přitažlivá Mína okouzlí jedenáctiletého Hajáta příběhy o derviších a četbou koránu v súfijském duchu osobní interpretace, která však zamlžuje, co znamená být poslušný Boží vůli. Haját volný výklad nechápe a čte korán doslovně. Memoruje verše, aby potěšil Mínu a „zachránil“ bezbožného otce před zatracením – příbuzní háfize (toho, kdo zná korán zpaměti) budou totiž spaseni. Informace, že recitace v angličtině „neplatí“, však jeho svatý zápal zchladí.
K průniku do pubertálního světa inspiroval Akhtara román Iana McEwana Pokání. Haját žárlí na vztah Míny k židovskému lékaři Nathanovi a pod jiným jménem pošle rodičům do Pákistánu zprávu o chystané svatbě s jinověrcem. Později se na smrt nemocné Míně i Nathanovi přizná a je mu odpuštěno. Moudrá Mína ho naučila poslouchat svědomí, „vnitřní hlas ukrytý pod dechem“.
Z islámského dětství vyrostl Haját na střední škole. Hrál si na amerického kluka, který se nenechá omezovat „potřebou bolesti“. Teprve na univerzitě se islám oddělí od „obskurní metafyziky“. K definitivnímu překročení tabu a „zkompletování“ Hajátovy osobnosti dojde později, když se zamiluje do židovské dívky a poprvé ochutná vepřovou klobásu. Sarkasticky uzavírá Akhtar místy melodramatický příběh viny a usmíření.

 

„Portrét antisemity jako chlapce“
Název třetí části románu odkazuje k Portrétu umělce v jinošských letech Jamese Joyce. Oba „portréty“ zachycují zrání chlapců v cyklech revolty a kajícnosti – od dětství přes školní šikanu, krizi víry, kdy je náboženské vzrušení vytěsňováno tělesným, až po léta univerzitní. Paralely vedou od úzkoprsé výchovy (u Joyce v katolickém, u Akhtara v islámském duchu) a jejího rouhavého bojkotu (motiv odpadlictví) přes problematický vztah k rodičům (ambivalence „mučivého pohrdání“ a lásky k otci) až k odporu přecitlivělého jedince („osobní“ náboženství).
Akhtar je nekompromisní vůči středostavovské muslimské elitě, vzdělané a úspěšné, avšak mravně zkažené a tmářské; uvězněna mezi prvotním hříchem a Božím hněvem, zahání špatné svědomí stupňovanou nenávistí a lpěním na dogmatu. Východiskem by mohl být „mezináboženský dialog“, ruka vztažená k jinak věřícím, naznačuje autor. Nejprve je ale třeba absolvovat léčbu muslimského antisemitismu, jehož diagnózu Akhtar čtenářům servíruje v joyceovské paralele s kázáním o ohni pekelném. „Prověrka“ žida Nathana, který chce konvertovat k islámu, aby se mohl oženit s muslimkou Mínou, se zvrhne v divokou protižidovskou seanci. Imám (jeho „hloupá“ kázání mu místní „žrali“) káže o „nenávistné sebelásce“ židů a Alláhově rozmrzelosti z jejich „zrad“ a mamonu. „Směřujeme do středověku,“ konstatuje Hajátův otec, zatímco posluchači v mešitě podléhají pogromistické atmosféře. (Podobnými antisemitskými výstřelky se vyčerpal protirasistický étos, jehož nositeli byli potomci afrických otroků – prvních vyznavačů islámu v Americe. Na sektářství a protizápadní směřování černošského nacionalismu, který se v USA šířil od 30. let minulého století, navazují také současné radikální výhonky islámu.)

 

Jsme všichni jedna rodina
Předsudky muslimů, ale i „klanový“ rasismus Ameriky tepe i Mohja Kahf. Rodiče v Damašku narozené spisovatelky odešli do exilu v roce 1971, kdy se stal prezidentem Háfiz Asad. Politické důvody vedou k vystěhování i rodinu Šámyových v románu Dívka v mandarinkovém šátku. Zbožná, společným údělem stmelená rodina se původně nechtěla v novém světě usadit. Amerika jim připadala nepřátelská, dychtivá „pohltit“ jejich děti – dceru Khadru a dva syny. Syrská ambasáda ale odmítla obnovit jejich pasy a soud jim nakonec přiznal americké občanství.
„Lháři,“ rozčílil Khadru nápis u silnice Obyvatelé Indiany Vás vítají. Vyrůstala mezi nimi a nemá žádné iluze. Byli „hodní i zlí“ Američané. Muslimy většinou ignorovali. Věřili, že jednotlivec je důležitější než rodina a dávali rodiče do útulků, když zestárli. Vedli „mělké, plýtvavé životy“. „Islám mohl vyřešit mnoho jejich společenských neduhů, jen kdyby to tušili,“ uvažuje Khadra. Je přesvědčena, že sekulární kultura je slučitelná se „skutečným“ islámem, kromě extrémů, jako je například polygamie. (Podobné úvahy dovedl ad absurdum Michel Houellebecq v románu Podvolení, včetně mnohoženství…)
Khadra byla vychována v prorocké tradici, kterou pochytila od rodičů a v indianapoliském komunitním centru Dawah. Zatímco v Akhtarově románu je islámské středisko semeništěm nesnášenlivosti, Dawah poskytuje „službu lidskosti k potěše Boha“. Pořádá diskuse o náboženství a politice. I západně orientovaní arabští imigranti odsuzují pokrytectví své nové, demokratické vlasti, která podporovala tyranského šáha v Iránu. (Po rozčarování z iránské revoluce dopadne v roce 1979 na hlavy místních muslimů hněv Američanů kvůli zadržení rukojmích v Teheránu.) Zato vnitřních kvalit Ameriky – náboženské svobody, zákona a pořádku – si cení jako vlastností samotného islámu. Zatímco v arabských zemích („nemocných, zkorumpovaných domovech“) žijí „muslimové bez islámu“, Spojené státy jsou přirovnány k „islámu bez muslimů“. Autorka zdůrazňuje jednotící potenciál ummy, nadnárodního islámského společenství, a kritizuje kádrování muslimů různých politických, uměleckých a sexuálních orientací „ztracených v Americe“, kteří nepraktikují „správný“ islám.

 

Kouzlo nezlomných žen
Muslim je doma „tam, kde svolávají k modlitbě“. Proto je důležitá arabština; její ztráta ohrožuje pevnost víry. Rodiče učili Khadru recitovat korán a „vzorné muslimské děti“ jim ze Sýrie posílaly arabské čítanky. Khadra zůstala bilingvní a když zatouží vrátit se ke kořenům, může sáhnout po originálních textech. Zároveň je „občankou světa“ vládnoucí kosmopolitní angličtinou a popírá mýtus, že arabští imigranti jsou autentičtější ve víře než její afroameričtí přátelé.
„Jsem Arabka, stejně jako vy,“ šokuje Khadra arabsko-americké vrstevníky, odmítá brát s nimi drogy a sundat si hidžáb. Šátek je odznak tradice – „spojuje mne s lidmi v rodině, v mešitě, ze které pocházím, s mým dědictvím,“ svěřuje se Khadra, „tělo se v něm cítí doma“. Školní černý hidžáb postupně vymění za šátky různých barev. Odkládat je začne na návštěvě Sýrie, kde jí příbuzní připomenou, že politikum udělali z hidžábu „disidenti“ jako ona. Při příletu do Ameriky ho však hrdě oblékne. Chodí zahalená na veřejnosti (stejně jako autorka románu) a šátek odkládá v restauracích a horkých dnech.
Khadra a Mína z Akhtarova románu se řadí k postavám svobodomyslných, „hrdinských“ žen přistěhovalecké literatury. Vzdorují rodinnému patriarchátu a neodříkají se svodů emancipovaného života. V krátkém studentském manželství se Khadra pře s mužem o svém „neislámském“ chování (jízda na kole, politické demonstrace) a sama navrhne khulu, rozvod z vůle ženy. Na rozdíl od Míny, která sice utekla od pákistánského manžela, ale na zrušení druhého sňatku domluveného v Americe už neměla sílu ani odvahu, a skončí nakonec v paternalistické kolonce „utlačované muslimky“.
Feministický osten pronikne hlouběji pod kůži, když je studentka Khadra vyřazena z recitační soutěže, protože je dívka, a ještě bolestněji při cestě do Mekky. Vyloučení tamních žen ze společných modliteb do soukromí, protože „v mešitě pro ně není místo“, se jí osobně dotkne. „Jsi zvyklá na Ameriku,“ připomene jí otec na zpáteční cestě.
Vrací se na místa, kde „není vítána“, ale ví, že jinde žít nemůže. Cizinecké schizma prožívané v lhostejné adoptivní zemi s rodiči, kterým se stýská po rodné Sýrii (tehdy přijímající uprchlíky ze sousedních zemí), má nakonec Khadra i díky dobrým kamarádům vyřešené – je „jinou“ Američankou.

 

Arabská hudba v americkém orchestru
Výchovný román využívá napětí mezi snem a skutečností, které se během puberty a socializace zostřuje a v dospělosti transformuje do produktivních činností a vztahů. Haját a Khadra, zralí dvacátníci, využívají svobodu k naplnění života – psaní, fotografování a milování. Jejich charaktery se v americkém tavicím kotli zakalily „v dobrém i ve zlém“. Dovršením jejich vývoje však není proměna v amerikanizované občany. Etnický bildungsroman pokročil od přímočaré asimilace k hybridnímu stavu, z něhož se vynořuje dvojohnisková totožnost „nových Američanů“ umožňující „tlumočit“ mezi světy a vést je k vzájemnému smíření. Krajané v Akhtarově románu nakonec „hráli arabskou hudbu na americké kytary“ a epilog naznačuje možné pokračování Hajátovy studentské romance se židovkou Rachel v jiném čase. Dívka v mandarinkovém šátku končí na koncertu „multireligiózní“ skupiny nazvané Střet civilizací; ironií odlehčuje vyprávění také Mohja Kahf.
Ačkoliv obě prozaické prvotiny vyšly po 11. září 2001, vyhnuly se posttraumatickému zkreslení „muslimské otázky“. O to věrněji načrtly světonázorovou a etnickou mapu islámské diaspory (ateisté, konzervativní tradicionalisté, nenávistní fundamentalisté u Akhtara, muslimové arabského, afroamerického, afrického a čínského původu i bělošští konvertité u Kahf). Různá náboženství „možná nemají vždy nejlepší odpovědi, ... ale zpravidla kladou ty největší otázky“, poznamenal Ayad Akhtar. Došel dál než Mohja Kahf akcentem na mnohost cest k celistvosti a pokoře.
Obě kritikou ceněné, překládané knihy oslovují většinové čtenáře i přemýšlivé muslimy důrazem na roli tradice v moderní společnosti a varováním před slepou uličkou fanatismu. Jsou malým příspěvkem k proměně sekulární společnosti v duchovnější místo zbavené cynismu, vylučování, ale i naivních „multikulturních“ nadějí. Připomínají, jak důležitá je kondice menšin v době probouzejících se nacionalismů.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 25 Květen 2017 09:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB