Jarmila se nezabila!

Email Tisk PDF

, ,  

portrét foto M PatřičnýNo, jestli nevíte, kdo byla Jarmila, tak to je ta milá „strašných lesů pána“ z Máchova Máje. Myslím Karla Hynka Máchu. Jestli nevíte, kdo to je, tak to je instalatér z Kralup. A dobrej!

 

 

 

A máj je jiné jméno pro měsíc květen. Něco jako Jaro – Vesna.

No a v prvním zpěvu toho Máje, tak teda v první části, no, čeká u jezera dívka na svého přítele, ne, partnera… no, na svého milého, víte, ale připluje jiný a řekne jí, že její milý zabil ve rvačce jejího bývalého milého. A ještě se ukázalo, že to byl jeho otec. A její milý byl jat, lapen, zatčen prostě, a bude popraven.

A odpluje, ten posel. A potom se Jarmila dívá do vody a z hlubiny se ozývá volání – Jarmilo! Jarmilo!

A z těchto faktů někteří lidé soudí – hned první Máchovi recenzenti s tím začli, najmě jistý Tyl – že Jarmila nesnesla tíhu těch hrozných zpráv a skočila do té hloubky.

Já myslím, že to tak nebylo. A i kdyby bylo, tak Jarmila uměla plavat!

Dostal se mi do ruky starý dopis od jisté J. A.

Není zřejmé, komu byl adresován, některá místa se dají obtížně rozluštit…Já jsem pro vás opravil některé chyby, německé výrazy nechal přeložit a převedl dopis do dnešní češtiny.

…někteří lidé si myslí, že jsem tenkrát v noci skočila do jezera…

Že jak ten básník (Mácha, pozn. red.) napsal  (na konci prvního zpěvu), že se z hlubiny ozývá volání – Jarmilo! Jarmilo!, tak  že jsem tomu volání snad podlehla… No, ne.

Ten plavec, který připlul na loďce místo Viléma, žádnou plachtu neměl, byla to rozeschlá pramice, a on mě sice proklínal, ten plavec mi sice nadával, ale to bylo proto, že jsem ho nemohla mít ráda a on mě chtěl.

Starý Pakosta – no nevím, proč se mu říkalo starý – v lese i na vodě se pohyboval lehce, v noci v posteli mě objímal každý den,  na prsou měl hladkou kůži i když to pod kůží bylo pevné a tuhé – a voněl mi – když jsem měla hlavu na jeho prsou – takhle voní chlap! A naučil mě číst! Jenže na mě koukal jak na svatej obrázek, a nikdy se jasně nevyjádřil – bál se vzít si tak mladou? Zvláštní je, že jak jsem tam na skále čekala na Viléma, měla jsem na sobě béžové šaty s modrými kvítky, a ty mi koupil v Mělníce právě Pakosta, Jindřich…ach jo.

 

Potom Vilém, Vilém můj…ale byl vůbec někdy můj? S hlavou furt někde v luftu… Snad časem přece zmizí lítost ze srdce mého…. Co mu probůh záleželo na tom, kdo byl před ním? A ta nešťastná hádka v hospodě a smrt Pakostova…prý byl  Vilém Pakostův syn…nevěřím tomu. Nakonec Vilémem jsem byla obtěžkána a malá naše Zdenička přišla jako pohrobek na svět.

Zůstat u rodičů jsem nemohla, jen sestra Jůlinka byla docela při mně a pomáhala s výbavou. Kde jsem spala, rozbili podvakráte kamenem okno… Musela jsem se z Bělé  odstěhovat, ne kvůli hanbě vlastní, ale aby Zdence jednou nějaký dobrák neukázal bílou lebku nad popravčím kolem a neřekl jí – viz, to otec tvůj….

Odešla jsem daleko až do vsi z moravských hranic a Jůlinka věděla jediná, kde jsem. Co bylo stěstí, měla jsem nějaké peníze od Viléma a potom od jednoho jeho blízkého, přinesl mi je v šátku dvě noci po Vilémově popravě. Já – neptala jsem se, odkud jsou. Tenhle druhý posel, Kryštůfek, mě taky chtěl, ale očima jsme se dobře domluvili… Za peníze koupila jsem menší domek na kraji Hrozénkova a ještě mi něco zlatých zbylo. Než moravské čuně jako české je, jak vidí samotnou ženu s robátkem, hned myslí, že vše dovolit si může. A flanďáci, ti jsou tu horší než v Čechách.

Rozhlédnuvši se časem, viděla jsem chlapa, staršího už, co by se mi líbil a žena jeho byla neduživá.

Jenže veřejná známost se mnou by všem uškodila. Když s ním co domluvy nic nebylo, a ještě prý na ni byl zlý, došla jsem za ní sama a řekli jsme si, co která chce.

A ona mě přijala jako hospodyni v domě…Byla jako v peřince od té doby. A ten její – sama jsem ho za ní posílala, dvakrát do měsíce…a ten její – vlastně náš…ten zemřel první, padnul na něj jednou v zimě v lese strom.

Tak teď žijeme bez muže, ona, Zdenka i já.

Před třemi dny jsem ještě byla v Praze a dala sedm zlatých na stavbu nového českého divadla. 

Ještě ti musím napsat co….

 

A tady dopis končí.

Začnu-li ve své úvaze od konce, pak díky zmínce o novém divadle – jde o později jmenované Národní, můžeme dopis nějak umístit do běhu života.

Dovolím si upozornit, jakou cenu mělo – řekněme kolem roku 1850 oněch sedm zlatých.

Víme z Prodané nevěsty, že Jeník svou Mařenku prodal za tři sta, za tři sta, prodal svou milou za tři sta, statek, že stál třicet tisíc, tkalci v podhůřích vydělávali  50–100 zlatých ročně a nejvyšší plat ve státní správě měl tehdy univerzitní profesor – 1 400 zlatých ročně….

Znovu musím upozornit – to je moje obsedantní myšlenka – na fakt, že všechny ženské hrdinky – až na výjimky, pochopitelně, psali až do dvacátého století – muži. Tedy i Jarmilu.

 Máchův Máj miluju a beru tu knížku do ruky každý rok.

A mám ho rád ne protože, ale – navzdory!

Ano, mám ho rád, přestože si tu starou češtinu musím neustále překládat, že někde nevím, co ten či onen pojem znamená.

Mám ho rád i přes ta pitomá romantická klišé – např. vězeň před popravou něco pošeptá strážnému, ten to nikdy neprozradí a nikdy v životě se z toho nevzpamatuje.

Mám rád Máj, i když jeho epická část, vyprávění, je nejasná a někdy pod psa – co se vlastně stalo?

Učitelé a jiní lidem vytýkají, že umějí jen pár veršů a jinak je jim celý Máj ukradený – já říkám – možná právem! Ne – právem vytýkají učitelé lidem, ale právem je jim, lidem, Máj ukradený! Zdenek Potužil – blahé paměti – v malém divadle, Rubínu, z Máje škrtnul celý druhý zpěv!

Zkrátka – když si odmyslíme ty nánosy legend a závěje Máchovské literatury – jako lyrickoepická báseň je Máj dnešním pohledem prostě odfláknutý, odbytý, nevysezený! (pozn.1)

Ale navzdory tomu všemu jsou v Máji místa, která dodnes těžko říkám, protože se mi chvěje hlas, protože se mi ježí chlupy a mám husí kůži. Legrační, že u chlapa přes šedesát, co má leccos za sebou….

 –Už začátek sám, nebo vyvolení oblak jako poslů, to vyznání zemi, celé zemi, pak žalozpěv marnosti – mrtvé milenky cit…

Máj je báseň zelená (Tu se jí modro k nohoum vine/dál zeleněji zakvítá/ vždy zeleněji prosvítá/ až posléz v bledé jasno splyne…)

Ty verše tu budou, dokud nebe bude modré.

Je to s nimi jako s krví – víme, z čeho se skládá, ale neumíme ji vyrobit.

A verše Máje jsou krví naší poezie…

A teprve odtud, od toho okouzlení, vede cesta dál, k tomu, že báseň čtete celou a snažíte se představit si ji v době, kdy byla stvořena – to nám dávno ještě technici nedali křídla, vědci neuměli číst počasí dopředu a o nějakých rozhovorech na dálku pár lidí teprv snilo….Podprsenka přišla až po r. 1900, pilulka antikoncepční ještě později!

Vždyť náš jazyk sám, čeština, se ještě batolila! Mácha byl bilingvní.

Jestli je Máchův Máj povinnou četbou na střední škole, je to možná špatně.

Klíčem k srdci Máchy a jeho díla by byl šifrovaný deník, protože kus voyuera je v každém z nás a popis intimních vztahů druhých je něco, co nás opravdu zajímá.  …Že zveřejnění deníku prý není tak docela košer, slýcháme hlasy některých odpůrců. Jenže – je zvykem bílého muže pro peníze a úspěch dělat cokoli – například vykrádat hroby všude na světě či vystavovat mrtvá těla se všemi podrobnostmi, případně natáčet na kameru iniciační obřady atd.

Deník byl nakonec zveřejněn s vysvětlením, že jde o vědecké zkoumání – inu, na našich středních školách by se jistě našlo mnoho mladých lidí, kteří by si deník opatřili právě z vědeckých důvodů.

Vždyť – vědět kolikrát a kdy a jak se Mácha miloval s Lori, co tomu Lori říkala apod., je přece mnohem důležitější než vědět, jaká epiteta, oxymóron či metafora byla použita. Tak všelijak ty opravdové verše označili hnidopichové, asi aby si z toho udělali prebendu…

Sám deník mám, koupil jsem si ho asi až tak třicet let po tom, kdy jsem Máj objevil. Nejdřív jen pro sebe a potom pro ženy, které jsem miloval. I když už dávno nevím, kolikrát, kde, v jaké poloze a co tomu říkaly…

Pozn. 1 – Ostatně dnes víme, že měl Mácha jiné starosti, studie, hledání zaměstnání, které by jeho a Lori a budoucího Ludvíčka  uživilo, pomáhal skládat krabičky na patrony a aby se povyrazil, hrál divadlo, hrál na kytaru a zpíval a miloval!

Kolik času mu zbylo pro verše? A sám ve svém výkladu Máje – snad pro cenzuru – píše, že příběh je druhotný, že chtěl oslavit májovou přírodu.

Poprvé prosloveno L.P. 4.7. 2015 18.27. v Purkrabství na Bezdězu jako autorova vlastní předmluva k vlastní Dřevěné výstavě.

Výše zmíněný a citovaný dopis je mystifikace.

 

dřevěný obraz Martin Patřičný

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor je spisovatel a výtvarník (výše jeho obraz vytvořený dřevem).

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 02 Květen 2017 11:24 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz