Michael Robotham: Když začínám psát, nemám sebemenší představu o konci

Email Tisk PDF

 

Photo Michael-Robotham permission-credit-free-imageAustralský spisovatel Michael Robotham (1960), na snímku vlevo, sbíral zkušenosti jako novinář ve Velké Británii. Poté začal psát jako nájemný autor životopisy populárních osobností světové politiky, sportu, vojenství a kultury. Dvanáct těchto jeho knih, pod které se nemohl podepsat, se stalo bestsellerem. O prvních 100 stran jeho nedopsaného psychologického thrilleru Suspect (V podezření) se strhla nakladatelská bitva na londýnském knižním veletrhu. Kniha byla přeložena do 22 jazyků a ve světě se jí prodalo víc než milion kusů. Brněnské vydavatelství MoBa právě vydává český překlad Robothamova napínavého krimi thrilleru Střepy.

 

 Ukázka z knihy STŘEPY

 

Mohl byste českým čtenářům trochu představit Joea O´Loughlina, hrdinu vašich románů?

Joe O´Loughlin je klinický psycholog – člověk s brilantním mozkem, jemuž se ale zároveň rozpadá tělo v důsledku počínající Parkinsonovy choroby. Není to typický hrdina – akční typ jako třeba James Bond nebo Jason Bourne, kteří každého předběhnou a přeperou – musí své protivníky porazit svou myslí. Dokonale chápe, proč a jak se lidé chovají, a je schopný rozpoznat psychologický „stín“ zanechaný na místě činu. Nerad spolupracuje s policií a nerad se ocitá na temných místech. Touží po klidném životě a rád by se usmířil se svou odloučenou manželkou. Joeův soucit s lidským utrpením však způsobuje, že nedokáže říct ne, když ho někdo požádá o pomoc.

 

Joe O´Loughlin je terapeut. To je, jak se zdá, profese, o které toho hodně víte. Psal jste postavu Joea O´Loughlina podle nějaké skutečné osoby?

Joe O´Loughlin není napsaný podle skutečné žijící osoby. Všechno, co vím o psychologii zločinců, ale pramení v přátelství a spolupráci s Paulem Brittonem, britským soudním znalcem psychologie, který je zakladatelem tvorby psychologických profilů zločinců ve Velké Británii. Spolupracoval na řadě významných vyšetřování britské policie v posledních dvaceti letech, včetně případu „Domu hrůzy“ v Gloucestershiru či únosu a vraždy liverpoolského batolete Jamieho Bulgera.

 

Proč jste se rozhodl zkomplikovat Joeovi O´Loughlinovi život Parkinsonovou chorobou?

Když jsem stvořil Joea O´Loughlina a obdařil jsem ho symptomy počínající Parkinsonovy choroby, vůbec jsem neplánoval, že by to měla být postava více než jedné knihy. Neměl jsem v úmyslu stvořit obvyklý typ hrdiny – jako jsou Jack Reacher, Jason Bourne nebo James Bond. Chtěl jsem psát o obyčejném člověku, který má brilantní mozek a jeho pomocí musí své protivníky překonat. Obdařil jsem Joea Parkinsonem, protože je v tom jakási tragická ironie, když vidíte někoho s úžasně fungujícím mozkem, uvězněného v rozpadajícím se těle. Je to jako sledovat slavného tanečníka nebo sportovní hvězdu, z nichž zranění udělalo invalidu.

 

Když začínáte psát knížku, víte vždycky, jak to dopadne?

Když začínám, nemám sebemenší představu, jak to skončí. Nevymýšlím zápletky dopředu. Na počátku je vždycky nějaký nápad. Pak vytvořím postavy, abych prozkoumal funkčnost toho nápadu, a příběh se začne odvíjet samovolně. Potom uvedu postavy do situací, kde musejí jednat pod tlakem, sleduji, jak reagují, začnu do příběhu vkládat vodítka pro čtenáře a v ideálním případě nakonec dojdu k závěru, který je uspokojí. Stephen King to kdysi přirovnal k tomu, že kráčíte po cestě a vidíte, jak ze země trčí kost. Začnete odstraňovat hlínu, protože nevíte jistě, jestli je to kost psa nebo dinosaura. A doufáte, že to bude to druhé.

 

Co vám dala pro práci spisovatele novinařina?

Spisovatelem jsem chtěl být už asi od dvanácti, ale měl jsem pocit, že nemám o čem psát. Vyrůstal jsem v malých zapadlých městečkách a moje dětství bylo idylické. Bylo to jako z nějakého románu od Marka Twaina – čas stojí, všechno je na svém místě, nic se neděje… Rozhodl jsem se stát se novinářem, abych nashromáždil materiál. Cestoval jsem díky tomu po celém světě, pracoval jsem v Británii, Americe a Austrálii, psal jsem o událostech jako pád Berlínské zdi nebo rozpad Sovětského svazu. Konečně jsem měl materiál, se kterým jsem mohl pracovat.

 

Co vám dal pro práci spisovatele ghost writing (nájemné psaní životopisů v zastoupení)?

Psaním životopisů v zastoupení jsem strávil deset let. Psal jsem o slavných a skvělých lidech – vojácích, politicích, popových hvězdách, celebritách a dobrodruzích. Naučil jsem se při tom strávit u jediného příběhu opravdu dlouhou dobu. Naučil jsem se být samostatný, iniciativní, vydržet. Nejdůležitější ale bylo, že jsem se naučil zachytit „hlas“ své literární postavy. Ať už autor píše romány, nebo literaturu faktu, musí svým postavám vdechnout život. Musejí ve čtenářově představivosti žít a dýchat. Nestačí, když „vypadají“ jako živé, ony musejí skutečně „být“.

 

O spisovatelích se říká, že není snadné s nimi žít. Je to opravdu tak?

Podle mé zkušenosti mají spisovatelé obří ega, která jsou strašlivě křehká. Mým knihám se dostalo jen velmi málo negativních recenzí, ale já si pamatuji každou z nich. Jsem náladový, když se věcí nedaří, a pohání mě spíš strach z neúspěchu než vidina úspěchu. S každou novou knihou jsem přesvědčen, že tahle už definitivně prokáže, že na to nemám.

 

Můžete nám zhruba popsat váš pracovní den?

Píšu každodenně. Trvá to dlouhé hodiny, protože mám tu ohromnou výsadu, že můžu psát na plný úvazek, a snadno začnu prokrastinovat. Neustále si vytyčuji úkol napsat alespoň tisíc slov denně. Říkám si, že to je přece hračka. Do oběda to mám hotové a pak budu mít volno. Ale to se nikdy nestane. Pracuji v Kabině krutosti – pracovně na konci zahrady, kterou takto pojmenovaly mé dospívající dcery. (Dřív jsem pracoval ve sklepě, v místnosti zvané „Tátovo doupě zoufalství“.) Začínám kolem deváté ráno a pracuji tak do šesti večer. Mám přestávku na oběd. Přestože mi vydávají jednu knížku ročně, nepokládám se za spisovatele, pracujícího rychle. Někdy to jde snadno a jindy je to jako brodit se bahnem. Jak řekl Hemingway: „Na psaní nic není – prostě si sednete k psacímu stroji a krvácíte.“

 

Co děláte, když se při psaní „zaseknete“?

Už jsem sám sebe při psaní zahnal do nejrůznějších koutů (protože nepromýšlím zápletku předem) a musel jsem vyhodit mnoho tisíc slov, ale nemyslím si, že jsem někdy trpěl něčím jako je spisovatelský blok. Prostě se vrátím a začnu znova, nebo si vyberu jiný směr vyprávění a začnu ho zkoumat. Snažím se udržet se v pohybu.

 

Máte nějakou radu pro začínající spisovatele?

Pište, pište, pište, a když už toho budete mít plné zuby, pište dál. To je jediný způsob, jak se zlepšovat. A když už vám z rukou teče krev, vezměte si knihu a čtěte. Nejenom velké spisovatele – odstraší vás tím, jak jsou skvělí. Zkuste ty méně slavné. A ptejte se sami sebe – jak to udělat, aby tahle knížka byla lepší? Proč se mi tahle scéna tolik líbila? Co bych udělal jinak? Mne samotného neinspirovali velcí spisovatelé, ale ti méně slavní – ti, kteří mě přivedli k pocitu: „Hele, tohle bych dokázal napsat líp.“

 

Autor rozhovoru je zároveň překladatelem Robothamových knih do češtiny.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 23 Duben 2017 10:12 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz