Po-lin. Tisíc let spolu a vedle sebe

Email Tisk PDF

 

Maurycy Trębacz- Paleta malarskaŽidovská kultura se po staletí mísila s polskou, uchovala si ale zároveň svou odlišnost – přitažlivou i dráždivou. Dnes, kdy už je společný svět dávnou minulostí, desítky let po druhé světové válce, která radikálně a tragicky ukončila soužití těchto dvou národů, se hmotné i duchovní dědictví židovské obraznosti, spirituality a „jinakosti“ stává zdrojem inspirace pro současné umělce.

 

 

 Čtěte ukázku z polské židovské literatury: Andrzej Bart: Továrna na mucholapky

 

 „Víte, co činí nějaké město polským městem? Židé. Když je přestanete potkávat, znamená to, že jste se ocitli ve zcela cizí zemi a cítíte – tak zvyklí na jejich přítomnost – že zde chybí něco zcela zásadního.“ Tato slova z románu jednoho z klasiků polské literatury 19. století, Józefa Ignacyho Kraszewského, mohou sloužit jako výmluvné shrnutí místa židovské komunity v polských dějinách a kultuře. Vyjadřují onu směsici hlubokého sžití a intimní blízkosti se stejně jednoznačně načrtnutou odlišností a odděleností. Židé spoluutvářeli jedinečný charakter polských měst, ale zároveň – a proto si hrdina románu na první pohled všímá jejich (ne)přítomnosti – se od zbytku společnosti lišili: oblečením, kulturou, jazykem. Dva národy žily „spolu“, ale především „vedle sebe“.

Na počátku byla legenda o lásce stárnoucího krále Kazimíra Velikého a krásné židovské dívky jménem Ester. Podle letopisců „pro ni král uděloval privilegia Židům ve svém království a byla to ona, která ho přemlouvala k vydávání zákonů zajištujících jejich svobodu“. Aaron Zeitlin, newyorský spisovatel píšící v jidiš, s kořeny v dnešním Bělorusku, proměňuje pověst v metaforu vztahu dvou národů obývajících území Polska: „Byl jednou příběh/o dívce a králi,/ten příběh nekončí /příběh dvou na jedné zemi.”

Přítomnost židovských komunit na území Polského království historici dokládají už od nejranějšího období. Koneckonců i první psané zprávy o knížectvích Polanů a Vislanů pocházejí od židovských kupců, nejčastěji v arabských službách. Rozsáhlejší vlny osídlení jsou však spojeny až s 13. a 14. stoletím, zejména obdobím vlády zmíněného Kazimíra IV. Velikého, který položil základy právního ukotvení autonomie židovské komunity v Polsku. Řád nastolený Kazimírem přetrval bez zásadnějších změn až do konce existence tzv. První Rzeczpospolité, násilného rozdělení polsko-litevského státu mezi sousední mocnosti na konci 18. století. A pověst země, kde Židé nežijí v neustálém strachu ze ztráty majetku či dokonce životů se rychle šířila po Evropě. Za vlády Jagellonců se pramínek emigrantů mění ve stále širší proud. V této době se zrodila druhá legenda vyprávějící o příchodu Židů do Polska. Když prchali směrem na východ, aby se zachránili před morem a pronásledováním, z nebes se k nim po dlouhé cestě snesl lístek, na němž byla napsána dvě hebrejská slova: „po lin“, tedy „zde spočiň“, pozdější hebrejský název pro Polsko.

Dějiny soužití polského a židovského národa dnes překryla tragédie holocaustu, proto snad může znít paradoxně, že v 16. století se Rzeczpospolité říkalo „paradisus judeorum“ – „ráj Židů“. Krakovský rabín Mojžíš Isserles tehdy napsal: „Pokud by Hospodin nedal Židům Polsko jako útočiště, osud Izraele by byl věru nesnesitelný.” Soudní a náboženská autonomie židovské komunity, střežená královskými zákony a úzkým spojením s aristokracií, nachází své vrcholné vyjádření v ustanovení ústředního orgánu židovské samosprávy králem Štěpánem I. Báthorym: Waad Arba Aracot (Sněm čtyř zemí) po téměř dvě století své existence představoval v evropském měřítku unikum.

Druhá legendární etymologie slova „Polsko“ je z dnešního pohledu snad ještě troufalejší: latinské „Polonia“ je v ní přepisováno do hebrejštiny jako „Po- Lan-Yah“, tedy „zde bydlí Bůh“. Území mezi Vislou a Dněprem několik století tvořilo těžiště náboženského a intelektuálního života aškenázské diaspory. Na území Rzeczpospolité vychází v 16. a 17. století největší počet tištěných knih v hebrejštině a Krakov, Lublin či Vilnius (Wilno) představují klíčová evropská střediska studií Tóry a talmudu. Židovský historik z 19. století, Heinrich Graetz, píše: „Talmudické školy v Polsku se staly nejuznávanějšími nejuznanější v celé Evropě. Každý, kdo chtěl získat opravdové vzdělání, se vydával právě tam.“ V 18. století zde vznikl jedinečný lidově-mystický směr židovské spirituality, známý jako chasidismus.

Osudy Židů v První Rzeczpospolité nelze samozřejmě chápat jako nekonečnou idylu: i zde docházelo k pogromům, občasným pokusům o vyhnání Židů z některých oblastí či tvrdému ekonomickému soupeření ve městech. Ovšem ve srovnání s ostatními zeměmi tehdejší Evropy byla židovská komunita v Polsku stabilní a prosperující, což dosvědčuje i její stále rostoucí podíl na celkové populaci, blížící se v 18. století k deseti procentům obyvatelstva.

Díky multikulturnímu charakteru dávného Polska, jež bylo pestrou mozaikou autonomních náboženských a jazykových komunit, si Židé uchovali větší kulturní svébytnost než jejich postupně asimilování soukmenovci v západní Evropě. Na tuto skutečnost poukazoval slavný chasidský rabín Pinchas z Korce: „V Polsku, kde jak náš jazyk, tak vzhled a oblečení jsou jiné než gójů, je naše vyhnanství mnohem méně hořké než jinde, kde se od gójů přestáváme lišit.“ Toto dědictví Rzeczpospolité přetrvalo i asimilační snahy pruských, ruských a rakouských úřadů, které po dělení Polska zahájily v souladu s osvíceneckou ideologií proces likvidace autonomie jednotlivých menšin. Ještě v roce 1939 žila většina Židů na území Polska ve vlastních uzavřených komunitách a plná jazyková a kulturní asimilace se týkala pouze poměrně úzké částí elit.

To, co bylo předností v očích rabína z Korce, se v dobách rodícího se nacionalismu stalo živnou půdou narůstajícího etnického napětí. Židé – na jedné straně všudypřítomní a důvěrně známí, a na druhé straně tajemní a skrytí za hradbou vlastní kultury a jazyka – představovali „Jiného“, vůči němuž se v mnoha případech mohla nová národní identita vymezovat. Navzdory tomu vztahy Poláků a Židů až do posledních dnů jejich společného světa charakterizovala úvodní citace Kraszewského: blízkost i cizost, vzájemné pronikání i oddělení.

Tato komplikovaná dialektika vztahů se projevuje ve všech oblastech života a je i příznačným rysem předválečného Polska. Vystihuje ji dobře vzpomínka náruživého židovského fotbalového fanouška z velkopolské Kalisze, kde paralelně působily dva týmy: „polská“ Prosna a „židovští“ Makabejští: „Pokud hrál tým z Kalisze s někým z cizího města, fandili jsme „kaliszanům“, ale pokud hrála Prosna a Makabejští proti sobě, fandili jsme Makabejským. (…) Když nedejbože vyhráli Židé, končilo to bitkou, a to jsme – samozřejmě – bránili Židy.“

Tento pohled „zdola“ dekonstruuje jednostranný obraz meziválečného Polska jako země sílící perzekuce Židů a jasně vymezeného etnického konfliktu. Židovská komunita v Polsku tvořila mikrokosmos, který si v ničem nezadá s pestrostí současného Izraele. Postačující může být pohled na mozaiku politických stran, zastoupených často v polském parlamentu: od sionistů k zarputilým odpůrcům stěhování do Palestiny, kteří za „nový Izrael“ považovali zemi u Visly, a od sekulárních socialistů až po ortodoxní strany.

V tomto mikrokosmu vzniká také svébytná kultura, pohybující se na pomezí tří jazyků: jidiš, hebrejštiny a polštiny. Dědictví První Rzeczpospolité – autonomie a oddělenost židovské komunity – způsobilo, že teprve v této době se setkáváme s prvními významnými osobnostmi spisovatelů židovského původu píšícími pouze polsky. Nicméně i v této první fázi, násilně přerušené válkou, byl jejich přínos jen stěží přehlédnutelný. Není možné si představit kulturu obnoveného Polska bez poezie skupiny přezdívalo, stvořil v Lodži svůj stát ve státě. Na jedné straně dokázal obhájit jeho ekonomickou prospěšnost, na straně druhé byl autoritativním vládcem a zbavoval se těch, kteří nemohli pracovat. Bart velmi umně buduje portrét Rumkowského z výpovědí svědků u fiktivního soudu, kterého se účastní jen mrtví – obyvatelé ghetta i známé osobnosti jako Hannah Arendtová. Továrna na mucholapky překračuje pouhé svědectví o jedné z epizod druhé světové války, dotýká se otázky kolaborace a výběru „menšího zla“, navazuje ovšem i na mýtus Lodži, města, jež se v 19. století rozvinulo především díky židovským obchodníkům a továrníkům. Literární obraz království textilního průmyslu zvěčnil před Bartem například realista Władysław Stanisław Reymont v románové fresce Země zaslíbená, velmi zdařile zfilmované Andrzejem Wajdou. Stryjkowského portrét štetlu, charakteristického pro východopolská území, tu doplňuje druhý důležitý prostor spjatý s židovskou kulturou v Polsku – vily a továrny bohatých průmyslníků.

Tématem zatím literárně nezpracovaným je třetí výrazný časoprostor: svět židovské umělecké bohémy v meziválečném období, ať už společnosti kolem lodžské kavárny Astoria nebo na jiných místech ve Varšavě a Krakově. Existuje ale dnes ještě autor, pro nějž by toto téma, úzce spojené s polsko-židovskými dějinami, bylo podstatné a přitažlivé? A vzniká ještě původní polská židovská literatura? Máme zde na mysli tvorbu původem židovských autorů, kteří píší polsky – stranou ponecháváme literaturu v jidiš nebo hebrejštině, vznikající v současnosti už mimo polské území. Julian Stryjkowski i Hanna Krallová čerpají ze svých osobních zkušeností a prožitků, sami zažili to, o čem píší. V současné době se ale dostává ke slovu „generace vnuků“, kteří o válce a předválečném světě pouze slyšeli od svých prarodičů, hledají vlastní židovské kořeny i způsob, jak se s nimi vyrovnat, kladou si otázku, nakolik je národní identita podstatná. Židovský spisovatel, literární kritik a historik a šéfredaktor varšavského židovského časopisu Midrasz Piotr Paziński tvrdí, že mladí židovští autoři dnes v Polsku prakticky neexistují. Sám ovšem v roce 2009 vydal novelu Letní byt, v níž se vypravěč, jeho alter ego, vrací do dětství, do doby, kdy jezdil do židovského rekreačního střediska a poslouchal spory hašteřivých stařečků o komunismu, víře a tradicích. „Na konci života se Židé začínají podobat ptákům – jako by chtěli z posledních sil odletět někam daleko.“ Příchuť eschatologie, vyvoleného národa na konci pouti prostupuje celou knihu. Sám Paziński dokazuje podvojnost polsko-židovského soužití: fascinuje ho Polsko jako místo, kde staletí žili jeho předci, polština je pro něj rodný jazyk, v němž tvoří, přitahuje ho Varšava a zasypané sklepy bývalého ghetta, na nichž stojí nové, poválečné město, ale zároveň se pokládá za „nerealizovaného sionistu“ a skvěle se cítí v Izraeli. Letní byt je prvním literárním hlasem této generace, vnuků předválečných komunistů i těch, kteří přežili koncentrační tábory nebo se skrývali na „árijské straně“.

Ačkoli byl společný svět Poláků a Židů ve své fyzické podobě nenávratně zničen během druhé světové války, jeho dědictví je v určitém smyslu stále živé i za hranicemi Polska: „polští Židé“ budovali – když použijeme geografickou zkratku – jak Hollywood (bratři Warnerové), tak Stát Izrael (David Ben Gurion, Menachem Begin). Zároveň jsme v posledních letech svědky stále sílící touhy po znovuobjevení prázdných míst, která v polských městech a městečkách zbyla po jejich židovských obyvatelích. Toto hledání se projevuje ve veřejném prostoru: probíhá obnova zachráněných synagog či hřbitovů, bývalé židovské čtvrti jako Kazimierz nebo Podgórze v Krakově se stávají uměleckými centry, rostou zde galerie, kavárny a kluby. Rekonstrukce světa polských Židů – vzhledem k rozsahu lidských a materiálních ztrát – je ale především duchovním a kulturním počinem. Ať už jsou to desítky větších a menších „židovských festivalů“ v téměř každém polském městě, nebo početné hudební skupiny, které se pokoušejí oživit melodie tradiční židovské hudby, od klezmeru po chasidské, spirituální rytmy. Ne náhodou nese také největší současný projekt mapování polskožidovského dědictví název „Virtuální štetl“, skutečné štetly už dnes na polském území nenajdeme. Projekt zaštiťuje Muzeum dějin polských Židů nově vznikající na území za války zničeného varšavského ghetta. Tato moderní instituce a jedna z největších kulturních investic v Polsku po pádu komunismu se chce zařadit vedle washingtonského Muzea holocaustu nebo jeruzalémského Jad Vašem a připomenout skutečnost, že právě Polsko bylo po staletí hlavním centrem židovské kultury.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 31 Březen 2017 09:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz