Marek Šindelka: Literatura už dávno není schopna měnit přesvědčení lidí

Email Tisk PDF

 

Šindelka Marek foto prtsc youtubeTéma migrace dnes hýbe celou Evropou, českou společnost z toho nevyjímaje. Kniha Marka Šindelky Únava materiálu (nakl. Odeon) u nás představuje první vážný pokus zpracovat dotyčné téma ryze literární formou a její četné reflexe brzy přesáhly oblast umělecké kritiky.

 

 

 Čtěte ukázku z knihy: Únava materiálu

  

Překvapil vás mediální ohlas Únavy materiálu, nebo jste jej s ohledem na aktuální „imigrantské téma“ své nové prózy očekával?

Snažil jsem se ho očekávat, bylo mi jasné, do čeho jdu, věděl jsem, že chci mluvit o migraci, a taky jsem věděl jak. Ale přiznám se, že na některé věci jsem přeci jen připravený nebyl. Znovu jsem si ověřil, kolik nepochopitelné nenávisti se kolem toho tématu dokáže nakumulovat. V momentě, kdy o knize začal psát Blesk nebo Parlamentní listy, dostal jsem několik opravdu výživných ohlasů. Já se hlavně snažím naučit nepouštět si to příliš k tělu. Dobře si uvědomuju, že řada těch anonymů, co by střílela na hranicích, potápěla lodě a podobně, ve skutečnosti tak zlá není. Možná by dokonce tváří v tvář skutečným lidem někomu pomohli. Aspoň tomu chci věřit. Jinak na zájem o knihu si stěžovat nemůžu, měsíc po vydání se dotiskuje, takže otřepanou frázi, že Češi málo čtou, rozhodně potvrdit nemůžu.

 

„Jsem spisovatel, příběhy se mi hnusí, je jich moc a skoro všechny jsou stejné,“ říká jeden z hrdinů vaší předešlé knihy Mapa Anny. V posledních letech jste se věnoval především povídkové tvorbě, rezignující do značné míry na vyprávění klasických příběhů, kterými je naše doba přesycena. Co vás přimělo vrátit se k delšímu prozaickému útvaru a navýsost epickému ztvárnění velkého tématu dnešní společnosti?

Vlastně je to velmi jednoduché: já se vždy pokouším necpat obsah do nevhodné formy. Nová kniha je cesta z jednoho bodu do druhého, takže přirozeně sevřená dramatická struktura – novela mi přišla jako ideální formát. Ale ve chvíli, kdy chci psát o mých vrstevnících, o mladých lidech, jejich životě na Facebooku a podobných vrstvách reality, o kterých předchozí generace neměly ani tušení, nemůžu to dělat stylem, jakým psal Tolstoj Annu Kareninu. Já jsem dlouho přemýšlel, co je příznačné pro tuhle dobu, a dospěl jsem k názoru, že to je fragment. Střep, zlomek. My vždycky žijeme jen v drobném odštěpku skutečnosti, vytváříme si nějaký obraz o světě, o druhých lidech, sami o sobě. Proto jsem se rozhodl Mapu Anny vyprávět taky v takových střepech, které každý může poskládat trochu jiným způsobem. Já vždycky hodně spoléhám na čtenáře. Na jeho imaginaci. Beru ho jako partnera v tvůrčím procesu, nejen jako pasivního konzumenta. Potřebuju jeho emoce, jeho rozum i cit. Text je vždycky jenom návrh spolupráce. Literaturu musí každý čtenář znovu vytvořit. To mě na tom baví.

 

Netajíte svou nespokojenost s postojem Evropanů k současné uprchlické krizi. Ve stejném duchu se nese i příběh bezejmenného chlapce a jeho staršího bratra Amira, kteří se po dramatické cestě do Evropy a vzájemném odloučení pokoušejí najít jeden druhého. Čím podle vás může literatura, potažmo umění obecně, přispět ke zlepšení stávající situace?

Obávám se, že ničím. Tuhle iluzi už jsem ztratil. Literatura, myslím, už dávno není schopna měnit přesvědčení lidí. Stejně jako média. To ani nakonec nebyl důvod, proč jsem tu knihu psal. Není o politice, o kulturních odlišnostech, ani o náboženství. Řekl bych, že je naopak o tom, co nás spojuje. O tom, že chceme nějak důstojně žít na tomhle světě. Když to řeknu úplně naivně, prostě mi těch lidí bylo líto. A styděl jsem se za postoj, který vůči nim zaujala většinová česká společnost. Já naprosto chápu obavu lidí z terorismu, to jsou naprosto šílené věci a opatrnost je jistě namístě. Jenže my jsme v nějaké strašlivé zkratce začali spojovat hrozbu i s lidmi, kteří s ní nemají nic společného. Na světě je jeden a půl miliardy muslimů, kdyby byli všichni skrytí islamisti, jak máme pomalu tendenci si myslet, už jsme dávno srovnaní se zemí. Navíc kdyby to člověk bral důsledně po počtech zabitých, tak bychom se stejně hystericky měli bát odpůrců multikulturalismu, protože před pár lety jeho velký stoupenec Anders Breivik postřílel v Norsku sedmdesát dětí a předtím náloží zabil dalších asi osm lidí v Oslu. Taky bychom vůbec do Evropy nejspíš neměli pouštět dospívající Američany s melancholickým založením, protože je jistě statisticky ověřitelné, že některý z nich čas od času vystřílí celou školní třídu. Já to nechci zlehčovat, ale proč by měly na základě činů několika fanatiků trpět statisíce lidí, kteří jsou tím zděšení stejně jako my? 

 

Přestože za výchozí impuls své práce na nové knize označujete konkrétní událost – tragickou zprávu o nálezu odstaveného kamionu plného mrtvých těl u rakouské dálnice –, reálie příběhu bratrů-uprchlíků jsou značně neurčité. Čtenář má pouze nejasnou představu, odkud hrdinové pocházejí, kudy putují a kde leží jejich cíl. Vedla vás k tomu snaha o co nejuniverzálnější výpověď, srozumitelnou i případným zahraničním čtenářům? 

Já jsem od začátku měl jasno, že nechci psát dokumentární prózu. Nepostupoval jsem způsobem, jako například Jenny Erpenbecková v knize Gehen, ging, gegangen, která o afrických imigrantech psala ještě před kulminací uprchlické vlny do Evropy. Šlo mi daleko víc o univerzální situaci odcizení, totální izolace. Rozhodl jsem se napsat knihu, která by skoro jako počítačová hra umožnila čtenářům projít si to z opačné strany. Chtěl jsem, aby to byla především fyzická zkušenost, aby člověk u čtení mrznul a měl strach. Aby se s těmi lidmi setkal na úrovni, která je nám všem společná – na úrovni těla, na úrovni strachu o život.

 

Váš román se vyznačuje neutěšenou atmosférou a naturalistickou popisností, která nehostinným kulisám chlapcova putování propůjčuje bezmála postapokalyptický ráz. Liduprázdná zimní krajina nachystá mladému hrdinovi řadu překážek, při jejichž zdolávání osvědčuje nebývalou vytrvalost, trpělivost i vynalézavost. Má jeho příběh ilustrovat onen „fanatismus, s kterým se život drží těla“?

Ano, přesně tak. Ta kniha je vlastně především studie osamoceného těla v krajině. Nebo těla v nějaké kritické pozici. Protože tělo je život. A tělo je taky v tomto případě největší problém: je samo o sobě přitěžující okolností, důkazním materiálem. Už jen barva kůže a fyziognomie z vás dělá nežádoucí osobu. Tělo je v knize něco, co je potřeba přepravit přes moře, vsadit to do nového systému, donekonečna to nějak legitimizovat, poskytovat otisky prstů a podobně. V knize mě například zajímaly vypjaté pasáže, kdy se jeden z hrdinů musí vpasovat do malé kapsy vytvořené v motoru auta, je to velmi intimní situace v naprosté temnotě, kdy náhle člověk osamí v embryonální poloze jen se svým dechem a tepem srdce. Je tam dlouhý popis toho, co se děje s přiškrcenými nervy, s organismem, který je přidušený, zčásti otrávený benzínovými výpary. O tom ta kniha je. Ne o politice, ne o náboženství, ale o milimetru prostoru, který se můj hrdina pokouší vydobýt proti neživé karoserii, aby mu znovu začala proudit krev do levé nohy.

 

Tělo a tělesnost je úhelným kamenem celého vyprávění. Lidské tělo tu představuje nejen „sadu nástrojů k přežití“, ale také „si pamatuje“ a je nositelem naší identity – jizva se stává mementem minulosti, ruce mrzačené kvůli otiskům prstů symbolizují touhu po novém začátku. Konzultoval jste s někým otázky našeho vnitřního ustrojení, fyziologických pochodů a případných hranic? 

Já jsem to hodně diskutoval s lidmi, kteří měli možnost sledovat situaci v uprchlických táborech, ono se docela málo mluví o tom, v jaké kondici ti lidé přicházejí. Nejde jen o válečná zranění, četl jsem manuály pro psychiatrickou pomoc lidem internovaným v táborech s obsáhlými statistikami, a tam teprve člověk začíná chápat, jaká je situace. Procenta traumatických poruch, rozvinutých neuróz v důsledku prožitých zkušeností, v táborech funguje čilý černý obchod s antidepresivy a benzodiazepiny tlumícími úzkost, na nichž si řada lidí vypěstovala závislost. Ale ke knize: chtěl jsem ji z těchto a jiných důvodů napsat jakýmsi tělesným způsobem. Určitý druh „fyzického“ psaní je něco, co jsem testoval už v jiné próze – v románu Chyba, který je hodně haptický a vlastně pachový. Tenkrát mě zajímalo napsat text, který by člověka nutil zapojovat do čtení pokud možno celý smyslový aparát. Mě hrozně zajímá proces imaginace, toho, co všechno je mysl schopná při čtení vykreslit a s jakou plasticitou. Jestli je literatura kontrolovaný sen, jak se občas tvrdí, tak jsem chtěl, aby ten sen byl co možná nejživější. Aby se pohyboval na hraně noční můry, kdy už by se člověk radši probudil, ale přesto nemůže přestat. K tomuhle postupu jsem se v Únavě materiálu vrátil. Možná nakonec o něco střízlivěji než v původním záměru, kde jsem měl technicky rozvržených dvacet stran čistého popisu smrti udušením. Ale to bylo moc už i na mě.

 

Evropu líčíte jako „chladný nepřátelský kontinent, obehnaný dvojitým plotem s žiletkovým drátem“ a evropskou civilizaci vykreslujete coby odlidštěný svět postavený na strojích a umělém řádu. Neobával jste se nařčení z přílišné schematičnosti?

S tím jsem počítal. Ta kniha nabízí velmi silnou perspektivu, kterou buď čtenář přijme, nebo naprosto odmítne. V téhle perspektivě Evropa vypadá skoro jako totalitní zřízení. Možná je to Evropa blízké budoucnosti: ta komická a zároveň strašná visegrádská pevnost. Já si nemůžu pomoct, ale třeba to, co se teď v Maďarsku děje pod Orbánovou vládou za účasti Jobbiku, je dost mrazivé. Tam už ty ploty stojí. Já mám jen velkou obavu, aby až se jednou s odstupem budou psát dějiny naší doby, naše generace nebyla tou, která z pohodlnosti nechala nastoupit zlo nějakého kolektivního charakteru, které z dějin dobře známe. V Čechách je v detenčních centrech všeho všudy asi sedmdesát migrantů a my se pro jistotu všichni hromadně ozbrojíme, oplotíme a založíme buňky domobrany. Jak někde psal trefně Václav Jamek: ve strachu o osud vepřových uzenin si řada Čechů dokonce vzpomněla, že jsou křesťany. Jenže pak by taky místo domácí výroby křižáckých pláštěnek na demonstrace mohli věnovat pozornost tomu, co jim ve vztahu k uprchlíkům doporučuje papež František. 

 

Negativní dojem vyvolává i většina epizodních postav, z nichž některé zavánějí až karikaturou. Na imigranty je přece nahlíženo i jinak než jako na zdroj příjmů, vzrušující dobrodružství nebo skrytou hrozbu? Za příklad může sloužit i vaše kniha, zrodivší se z pohnutí nad lidskou tragédií, stejně jako řada nejrůznějších akcí na jejich podporu...

Já nesmírně obdivuju práci organizací i dobrovolníků, kteří lidem v této situaci pomáhají. Proti jejich úsilí je moje kniha zanedbatelná. Zrovna nedávno jsem četl článek, že jedni z posledních, kdo vytrvali v srbských uprchlických táborech, jsou dobrovolníci z Čech. To je naprosto úžasné. Ale o tomhle ta kniha prostě není. Když se díváte na Nemesova Saulova syna, taky se neptáte, kde je sakra zrovna Nicholas Winton. Únava materiálu představuje velice úzký specifický výsek – několik momentů ze života dvou chlapců. A ten příběh nekončí dobře. Končí v kamionu, kde se na deseti metrech čtverečních udusí sedmdesát jedna lidí.

 

Prý jste měl k dispozici přímé výpovědi některých uprchlíků. Navštívil jste osobně některé naše detenční zařízení či jiné středisko určené pro žadatele o azyl?

Přímo v detenčním centru jsem nebyl. Byl jsem v kontaktu s lidmi z Afghánistánu i ze Sýrie, ale vlastně jsem se nedozvěděl o moc víc, než si přečtete na libovolném kvalitnějším internetovém serveru, a hlavně mi tahle výzvědná činnost začala být velmi rychle trapná. Styděl jsem se, prostě jsem se najednou cítil jako voyeur, který si s deníkem zaznamenává něčí bolest, aby měl co nejpřesnější detaily. A nechtěl jsem pracovat ani jako třeba Joe Sacco ve svých dokumentárních komiksech z Bosny nebo Palestiny – tedy začlenit sám sebe do příběhu a přiznat tím svou pozici pozorovatele tak trochu lačnícího po cizím utrpení. Prostě jsem velmi rychle změnil plán, rozhodl jsem se pokusit se s tím, co mám, vyprávět svůj vlastní příběh v mezích možného. Pokusit se to literaturou spoluprožít. Přestože si samozřejmě uvědomuju, jak naivně to může znít, byla to pro mě osobně nejpoctivější možná cesta.

 

Váš příběh do jisté míry vyznívá jako varování před technokratickou společností, na druhou stranu telefon a internet poskytují oběma hrdinům neocenitelnou službu. Měli bychom tedy technický pokrok vítat, nebo se jej spíše obávat?

O tom, myslím, nemá smysl spekulovat. Technika tady je a vyvíjí se spolu s člověkem: od pěstního klínu k orbitální vesmírné stanici, jak to ukázal Kubrick. Člověk je nutně propojený se strojem, vždy nějaké využíval, ať už sebeprimitivnější, aby jimi obráběl svět. Dneska má holt v ruce mobilní telefon. Ať už se nám to líbí nebo ne. Pro mě jsou v Únavě materiálu dva emblematické stroje: právě telefon a automobil. Po rozhovoru s jednou sociální pracovnicí mi poprvé došlo, jak cenným majetkem telefon pro lidi na útěku je. Je to mapa, kompas, světlo, lidský hlas. Věc, která je může provést nejistým územím všech kontrolních stanovišť, lidé přes Facebook a WhatsApp sdílejí nejčerstvější informace, kudy lze projít bezpečně a kde je cesta uzavřena, a tisíce dalších rad a tipů. Například „vyhněte se Čechám a Slovensku“, protože dobře vědí, jak na ně tady většinová společnost pohlíží. Málokdy jsem se tak styděl jako v momentě, když jsem se tohle dozvěděl. Takže ve chvíli, kdy vás zavřou do detence a telefon vám seberou, fakticky vás tím odříznou od světa, od vaší rodiny, od posledních možných kontaktů se světem.

 

V českém kontextu jste s velkou pravděpodobností první, kdo téma uprchlické krize zpracoval formou románu. Ukázka z Únavy materiálu ovšem vyšla již loni jako součást antologie s názvem Jinde, určené pro školní výuku, kam svými povídkami s tematikou cizinců hledajících nový život vedle vás přispěla šestice dalších tuzemských autorů – například Edgar Dutka, Markéta Pilátová či Karol Sidon alias Chaim Cigan. Myslíte si, že vznik dalších próz o imigrantech je pouze otázkou času?

Já doufám, že přijdou. To je téma, které v současnosti formuje Evropu. Myslím, že literatura by se měla pokoušet pochopit současnost. Místo bezpečných her na poli druhé světové války a jiných historických katastrof, by měla nezajištěně mluvit o těch dnešních. Vážím si všech autorů, kteří to zkoušejí. A co se týče antologie Jinde, za tou stojí organizace Meta, společnost pro příležitosti mladých migrantů, která dělá v Čechách nezastupitelnou práci. Chodí po školách, snaží se seznamovat děti s reálnou situací, učí je nebát se jiného. To je něco, čemu hrozně fandím a co obdivuji.

 

Šindelka Marek portrét foto prtsc youtube

 

 

 

 

 

 

 

 

Marek Šindelka  

(*1984) Studoval kulturologii na FF UK a scenáristiku s dramaturgií na FAMU. Debutoval básnickou sbírkou Strychnin a jiné básně (2005), která mu vynesla Cenu Jiřího Ortena. V roce 2008 vydal román Chyba, který později spolu s Vojtěchem Maškem, Matějem Lipavským a Pure Beauty převedl do podoby stejnojmenné komiksové knihy (2011). Za povídkový soubor Zůstaňte s námi (2011) obdržel cenu Magnesia Litera za prózu. V roce 2014 mu vyšla další kniha povídek, nazvaná Mapa Anny, a jeho dosud poslední knihou je novela Únava materiálu (2016).

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 13 Březen 2017 11:44 )  

banner Pidivadlo

Partneři