Zuzana Li: Číňané čtou Kunderu. Čteme my Číňany?


Zuzana Li foto A DobrovodskýČína je gigantem. A to nejenom demografickým či ekonomickým, ale také kulturním. Je někdo proti? Překladatelka Zuzana Li (vlevo na snímku), spolu s několika svými spolupracovníky, se snaží zprostředkovávat hlavně to třetí. Moderní čínskou literaturu, a to v nakladatelství Verzone, kde pro tento účel založili edici Xin.

 

 

 

Z jakých pohnutek jste se rozhodla založit edici moderní čínské literatury? Jako že kdo, ne-li já…?

Moderní čínská literatura mě fascinovala od dob studií, mrzelo mě, že u nás vycházela jen krátce a pak už jen ve velmi omezeném množství. Z ideologických důvodů, pochopitelně. Po roce 1989 dostali prostor exulanti nebo disidenti, ale taky nijak výrazně. Později jsem se seznámila s Veronikou Hudečkovou, nakladatelkou, která nechápala, proč u nás nevychází současná čínská literatura. Řekla jsem jí, že ji nikdo vydávat nechce, že to je ztrátový podnik. A ona řekla, že když se mohla stát bestsellerem severská literatura, proč by nemohla čínská, a že ona by do vydávání šla.

 

Takže ideální synergie dvou lidí. Kdy k ní vůbec došlo?

V roce 2012. Řada mohla vzniknout hlavně díky tomu, že projekt podpořilo Mezinárodní sinologické centrum Ťiang Ťing-kuovy nadace při Karlově univerzitě.

 

A jestli tomu dobře rozumím, tak vy jste takový hlavní „styčný důstojník“, který se kolem sebe obklopuje dalšími překladateli.

Lidí, kteří by měli zájem, schopnost a čas překládat literární díla z čínštiny, je tak málo, že se vlastně všichni známe. Nominálně mám edici Xin „na starosti“, ale prakticky je to kolektivní dílo, souhra mnoha osob.

 

Takže další dobrá synergie. Současný český knižní trh takovouto řadu asi sám neuživí.

Naše edice není soběstačná. Žádáme si o granty u ministerstva kultury, podporuje nás už zmíněná tchajwanská nadace. A jsou i indicie, že bychom mohli získat podporu taky přímo z čínských zdrojů. Je možné, že to, co se děje teď – impulsy z nejvyšších míst – že se nám díky nim podaří získat i nějaké dotace přímo od Číňanů. Dosud se zaměřovali primárně na větší trhy a země.

 

Jak se domlouváte na tom, co budete vydávat? Nějakým kolektivním rozumem?

Na začátku jsme se rozhodovali podle toho, co si myslíme, že je určitý moderní kánon nebo nejvýznamnější osobnosti a jejich reprezentativní díla. Tedy to, co nám tady nejvíce chybí, a to z pohledu toho, co zajímavého se v čínské literatuře 20. století odehrálo. S přihlédnutím k tomu, že starší generace českých překladatelů už část práce odvedla – mám na mysli překlady paní Krebsové, Průška, Vochaly, Krále atd. Hlavní myšlenka byla doplnit kánon z první poloviny 20. století a potom jsme skočili do druhé poloviny 20. století, hlavně do konce osmdesátých a do devadesátých let. Toto období nám přišlo literárně velmi zajímavé.

 

Teď úkrok od Verzone k Zuzaně Li jako překladatelce. Která z vašich knížek měla největší prodejní úspěch. Osobně tipuju Hovory se spodinou (Liao I-wu, vydala Mladá fronta). Asi ano, přesná čísla neznám, ale určitě to bylo mnohonásobně víc, než jak se prodávají knihy Verzone. A hádala bych, že komerční úspěch měl možná román Totem vlka.A z knížek verzoňáckých?

Asi Jen Lien-Kche – Čtyři knihy. Jako první z našich titulů byl nominován na Magnesii Literu. Autor taky přijel do Prahy, podařilo se nám s ním udělat do různých periodik několik rozhovorů, předpokládám, že i toto zavážilo. A autor pak v Praze získal Cenu Franze Kafky. Rozhodně je Jen Lien-kche našim nejúspěšnějším autorem a budeme jej vydávat dál, letos to bude jeho Rozpukovská kronika. Stojí za to jako osobitý spisovatel i veřejný intelektuál.

 

Co podle vás současná čínská literatura na nás ví? Co nám Středoevropanům může říct?

Nad tímhle přemýšlím od chvíle, kdy jsem začala číst čínské autory, a nevím, jestli se dá odpovědět obecně. Máme vůči Číňanům vysoké nároky. Chceme, aby nám něco důležitého sdělovali. Nestačí, že spisovatel umí vyprávět, že nás zavádí do neznámého světa? Mně osobně velmi oslovují příběhy o zápase člověka o sebe sama, který v čínských podmínkách bývá občas velmi drastický, ať se jedná o jedince versus tíha tradice či rodiny jako u Eileen Chang, nebo o jedince versus společnost, historické události... A styčné plochy s našimi autory nacházíme třeba v oblibě humoru, nadsázky, v ironii, sarkasmu, absurdnu. Myslím, že čínští autoři dobře vědí, jak těžké bývá přežít a nezbláznit se.

 

Osobně jen z toho, co znám, nacházím ve vaší verzoňácké řadě svár tradice s výzvami západní literatury. Jak oni to vůbec mají se západní literaturou? Nebyla to pro ně něco, jako povinná škola, tedy něco, čím se musí projít?

Určitě to platí, zvlášť výrazně pro některé generace. Typické je to u těch, kteří prožili rané dětství v době Maových kampaní a do dospělosti vcházeli v osmdesátých letech minulého století. Žili v uzavřeném světě a najednou začali objevovat. Jinak ale setkání se západní literaturou fungovalo už od druhé poloviny 19. století a potom – a hlavně – na počátku 20. století. Třeba v době Májového hnutí, ve 20. letech, se překládalo velmi extenzivně, tedy poznali třeba našeho Nerudu, Bezruče, Svatopluka Čecha, Čapky. Vždycky jsem si říkala, jak samozřejmě Číňané čtou západní autory, zatímco my ve čtení jejich literatury máme jisté zábrany. Oni náš západní kánon čtou, my ten jejich neznáme. To, co se tam dělo, s přijetím západní literatury, mě vede k přesvědčení, že ty bariéry jsou extra literární, že se nenacházejí v literatuře samotné. Spíš ve vůli a případně ve schopnosti číst, jak říká prof. Oldřich Král. To je ale zodpovědnost hlavně překladatele.

 

Nabyl jsem dojmu, že mají velmi rádi Kafku.

Kafku určitě, ale řekla bych, že představuje spíše vysoký kánon… a je otázkou, kolik z těch, kteří jeho jméno zmíní, jej opravdu čtou. Doopravdy mají rádi Kunderu. Ten je dlouhodobě nejoblíbenějším spisovatelem současnosti, a to jak čtenářsky, tak jako zvučné jméno.

 

Ale to asi není až teprve teď.

První překlad vyšel v roce 1985, tuším, právě v době hltání západních autorů a děl… a drží se to. Starší generace ještě možná občas vzpomene na Haška nebo Kafku, ale mladší generace, ti už skloňují Kunderu od rána do večera. A v poslední dekádě sklízí úspěch taky Ivan Klíma a Bohumil Hrabal.

 

Rád bych se zeptal na současný čínský knižní trh. Sleduji čísla Mezinárodní asociace vydavatelů (IPA), kde se v poslední době Čína co do objemu prodaných knih i do počtu titulů propracovala na druhé místo, za USA a před Německo. Ale tato čísla jsou odbornou komunitou brána jako velmi nespolehlivá… a spíše nadsazená. Skutečně za posledních – řekněme – pět let se počet vydávaných titulů tak markantně zvedl?

Přesná čísla nemám, ale té nehodnověrnosti rozumím. Knižní Čína je značně nepřehledná. Vedle knih vydaných oficiální cestou jsou tady tituly vydané a distribuované na černém trhu. Ale co mohu posoudit podle vlastní zkušenosti, knižní trh se od doby, kdy jsem byla v Číně poprvé (1995), opravdu výrazně rozrostl. Ale ta obrovská knihkupectví jsou plná hlavně populárně naučné literatury, takové ty „zaručené recepty na úspěch a štěstí“. U beletrie bych nárůst nepředpokládala.

 

Jak funguje vztah mezi tchajwanskými a pevninskými nakladatelstvími? Na Tchaj-wanu vydávají čínští disidenti. Dovolí se, aby se tyhle knížky prodávaly i v pevninské Číně?

To se nedovolí.

 

Není to vůbec možné?

Oficiální cestou to možné není, ale neoficiální (na černém trhu) cesty existují. Třeba Hovory se spodinou šly v devadesátých letech koupit na černém trhu. Knihy jiných autorů (například Kao Sing-ťiena) si lze na Tchaj-wanu nebo v Hongkongu koupit a odvézt domů. Nejlépe jsou ale dostupné na internetu.

 

Jak vůbec funguje v Číně cenzura?

V poslední době, zejména od nástupu Si Ťin-pchinga se to velmi zpřísnilo. Redaktoři nakladatelství dostanou rukopis, který přečtou a rozhodnou se, jestli je za a) dílo celé závadné nebo nevhodný autor, pak to odmítnou; nebo za b) v zásadě dobré, mohlo by to projít, nejsou tam žádná citlivá témata či slova…

 

…to oni mají vypracované speciální seznamy?

Ano, existují prý seznamy nevhodných témat, motivů, slov… a zkušený redaktor navíc ví i z praxe, co se smí a co ne. Takže pokud dílo není závadné, je možno ho po redakci případně menších úpravách vydat.

 

Jaká slova či témata takovýto seznam obsahuje?

Tak třeba citlivé téma je pořád například zásah proti demonstrantům na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) v roce 1989. V podstatě můžeme říct, že na seznamu jsou kroky vedoucí Strany, jejichž historická interpretace se nemá zpochybňovat nebo se nemají vůbec připomínat. Bylo by ale zcestné myslet si, že existují nějaká pevně daná pravidla, a ta se dodržují kontinuálně. Ono to tak není. Třeba Soudruh Nula (Li Er), který ve Verzone vyšel nedávno, by v současné době v Číně šanci na vydání asi neměl vůbec. Vyšlo to před dvanácti lety a tehdy byla doba relativně velké svobody slova. Kontrola nebyla tak přísná jako dnes.

 

Kdy bylo v Číně od smrti Maa (1978) nejsvobodněji?

Obecně se říká, že to byla druhá polovina osmdesátých let. Po smrti Mao Ce-tunga probíhalo uvolňování, zpočátku opatrné, ale v druhé polovině osmdesátých let už to vřelo, filozoficky a ideologicky, panovaly hodně svobodomyslné nálady.

 

Co současná Čína? Je opanovaná kultem úspěchu, peněz a kariéry, jak se o tom člověk tu a tam dočítá?

Ano, z pohledu běžného člověka je to alfa a omega, motor současné společnosti. Uspět, dostat dobré místo. Studenti v podstatě nedělají nic jiného, než se učí, aby se dostali na dobrou školu, měli co nejlepší známky… a potom dostali dobré místo.

 

A co je dnes tradiční Čína? Venkov? Zůstalo z toho ještě něco?

Z tradičního venkova taky už moc nezůstalo, snad výspy, odlehlé oblasti, ale modernizace pokračuje všude, šíří se i na venkov, o tom konečně psal už Šen Cchung-wen ve třicátých letech, natožpak po kolektivizaci zemědělství, kampaních a ekonomických reformách. Řekla bych, že tradiční Čína zůstává v knihách. A v lásce k vlasti, v zodpovědnosti za svou zem, v konfuciánském ideálu vzdělance, který bývá v praxi jen výjimečně v pravém slova smyslu naplněn.

 

Autor je literární badatel a kritik.

 

Zuzana Li

Moderní čínskou literaturu studovala na Pekingské univerzitě. Působila na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Karlově v Praze. V posledních letech se věnuje literárnímu překladu, zejména péči o edici Xin nakladatelství Verzone. Z čínštiny přeložila mimo jiné Ťiang Žung Totem vlka, Eileen Chang Touha, opatrnost, Liao I-wu Hovory se spodinou, Jen Lien-kche Čtyři knihy a další tituly.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB