Moderní čínská literatura


 

čínské výtvarné umění výřez ukázkaAkademické zkoumání literatury psané moderním čínským jazykem je dnes již etablovanou disciplínou na širokém horizontu světového literárního výzkumu. Předmět jejího zájmu má několik názvů: nová čínská literatura, moderní čínská literatura, současná čínská literatura, čínská literatura 20. století, čínsky psaná literatura a další.

 

Mo Jen: Země alkoholu ( Nositel Nobelovy ceny napsal román o alkoholu a Číně. )

 

 

Tyto nálepky se doplňují i překrývají, každá se vymezuje trochu jinak. „Nová literatura“ je nejstarším pojmem, jazykově i posláním se vymezuje proti té staré, klasické, která už podle převažujícího názoru intelektuální elity nemohla splňovat požadavky na literaturu nové, moderní společnosti. Požaduje, aby se psalo moderním jazykem, hovorovým, živým, a aby se psalo o moderní realitě. Název „moderní literatura“ pak vznikl z potřeby rozšířit záběr a situovat se časově do moderní doby Čínské republiky (1911–1949), neboť i tehdy vznikala a četla se díla, která by se do šuplíku „nová literatura“ nevešla. Moderní literatura je tedy pojem časově vymezený. „Současná literatura“ historicky navazuje na moderní, datuje se od Osvobození čínského lidu v roce 1949 a založení Čínské lidové republiky, kdy bylo potřeba hlavně z ideologických důvodů vybudovat jasnou hranici mezi ní – pokrokovou, a tou buržoazní z doby Čínské republiky. Když utichlo budovatelské nadšení a vznikla možnost odstupu, přichází na svět „literatura dvacátého století“ se svou snahou o ideologickou toleranci a převážně intraliterární orientaci, a nedlouho poté (zvlášť v USA) i „čínsky psaná literatura“, která by ráda přijala pod svá křídla veškerou čínsky psanou literaturu, tu z ČLR, i od zámořských expatů a exulantů. Ideologicky nepodmíněné zkoumání moderní a současné čínské literatury však stále naráží na politické a ideologické bariéry nejen některých akademiků, ale občas i tvůrců a čtenářů samotných.

 

Historie

Vše začalo zaklínadlem „nový“. Nová literatura, součást Hnutí za novou kulturu, už svým názvem naznačuje, že začíná nová etapa v dějinách čínské literatury. Takto ji vnímali její vynálezci a autoři, kteří chtěli čínské výtvarné umění ukázkadělat revoluci v poezii, literatuře i společnosti. Ve své stati o literární produkci konce císařství popisuje Milena Doleželová-Velingerová také zásadní úlohu Šanghaje, města, které se stalo kolébkou moderní čínské kultury, přestože na to ještě v první polovině devatenáctého století vůbec nevypadalo. Obrat nastává na konci první Opiové války v roce 1842, kdy čchingský dvůr určí Šanghaj jako jeden z pěti prvních smluvních přístavů dle nankingské smlouvy a město je brzy rozděleno do tří samostatných propojených částí – anglického a amerického Mezinárodního osídlení, Francouzské koncese a starého čínského města. Zahraniční části se rychle ekonomicky rozvíjely v moderní města ve městě. Šanghaj v krátké době přilákala stovky tisíc nových obyvatel – obchodníky, umělce, služebníky, podomní obchodníky, žebráky i mladé ženy z blízkého Su-čou, Jang-čou a Chang-čou, známé svou krásou. V Šanghaji vyrostly nové rezidence, čajovny, kavárny, školy, banky, knihovny a restaurace, kde se mísilo zahraniční a čínské obyvatelstvo, z prosperujícího přístavního města se stala metropole s kosmopolitní atmosférou a novým životním stylem. Zásadním přínosem pro moderní kulturu se stal polygrafický průmysl, vydavatelské společnosti často založené a vedené cizinci zaplavily město novinami, časopisy a knihami. Koncem devadesátých let devatenáctého století se více než třicet nakladatelství specializovalo na vydávání narativní literatury, vycházely literární magazíny nebo literární přílohy velkých deníků, nejznámější byly Nový román, Ilustrovaná beletrie, Měsíčník pro román a povídku a další, které přinášely zábavu i poučení v překladech zahraničních děl i původní čínské tvorby a hlavně vytvořily platformu pro moderní profesionální žurnalisty a spisovatele, kteří na stránkách měsíčníků a deníků sváděli boj o podobu a poslání literatury. Nejradikálnější reformátoři požadovali revoluci v poezii, beletrii i literatuře. Konzervativnější či méně angažovaní psali populární povídky a romány na pokračování. Boj to byl tuhý, neobešel se bez osobních ataků, dokonce se zatýkalo a padaly hlavy, ale nakonec „všechno dobře dopadlo“, Čína a s ní i její literatura se vydaly cestou republiky a modernizace, po desetiletí zápasů vyhrává moderní jazyk nad klasickým, západní koncept literatury nad čínským a nová literatura slaví triumf. Noví bojovníci, zastánci Hnutí za novou kulturu (1917–1923) Chu Š‘ a Čchen Tu-siou prohlásí klasickou čínštinu za mrtvou a zveřejní požadavky na novou literaturu. Učebnice literárních dějin dále uvádějí důležité datum květen 1918, kdy na stránkách šanghajského časopisu Nové mládí vyšla první formálně i tematicky zcela moderní povídka Bláznův deník od Lu Süna. Celý proces prosazování nového konceptu literární tvorby pak zpečetilo politicky motivované Májové hnutí, započaté 4. května 1919 studentskými demonstracemi proti přijetí Versailleské smlouvy čínskou vládou, neboť tato smlouva postupovala německé koncese v čínské provincii Šan-tung Japoncům, což bylo pochopitelně bouřlivě vnímáno jako zrada zájmů mladé Čínské republiky. Demonstrace přerostly v masové kulturní hnutí a nová literatura se do budoucna stala společensky obecně uznávanou formou literárního vyjádření. Dnes má za sebou  své první století trvání, období volnosti a rozkvětu i utilitárního využívání a svá- zanosti, ale hlavně množství spisovatelských osobností a vynikající i průměrná či méně zdařilá díla nejrůznějších stylů, forem a zaměření.

 

Osobnosti

Nejzajímavější na pojmu „moderní a současná čínská literatura“ je pestrost, kterou v sobě skrývá. Přes zásadní vliv západní literatury, k jejímž vlivům se spisovatelé otevřeně hlásí, prozrazují jejich díla často také inspiraci v čínské vypravěčské tradici, zvlášť v jazyce, důrazu na detail, zálibě v popisech materiální kultury nebo, a to hlavně v románu, v množství postav, kterými svá díla zabydlují. K nejvýraznějším, dnes již nežijícím moderním klasikům patří spisovatel Šen Cchung-wen (1902–1988), který prožil krásami světa okouzlené dětství v odlehlém koutě bájemi opředené jihočínské provincie Chunan, jejíž kulturu po staletí utvářelo soužití chanských Číňanů s příslušníky místních etnik. V jeho žilách se mísila chanská krev otce s krví babičky národnosti Miao a matky národnosti Tchu-ťia. Jako dítě se Šen Cchung-wen rád toulal po kraji, chodil za školu a navštěvoval dílny řemeslníků, jejichž prostředí mu učarovalo. Mnohé ze zážitků a vjemů, které v těchto letech vstřebal, se staly důležitým materiálem jeho pozdější literární tvorby. Jestliže vysoký podíl dlouhých, složitě vystavěných souvětí sbližuje Šen Cchung-wenovo dílo s literárním dílem mnohých moderních čínských autorů, kteří se nechali ovlivnit syntaxí západních jazyků, četné výrazy, náležející svým původem či formou do slovní zásoby klasického jazyka, dokládají přetrvávající vliv jazyka tradiční literatury. Šen Cchung-wen se důsledně vyhýbal ustáleným spojením a literárním idiomům, naopak důležitou roli v řadě spisovatelových děl hraje imitace živého jazyka orální slovesnosti. Od svých generačních druhů, kteří usilovali o vytvoření jediného jazyka moderní literatury, jenž by byl přístupný „všečínskému“ čtenáři, se Šen Cchungwen též odlišuje častějším používáním nářečních výrazů. Dal- ším příkladem stálice čínského literárního nebe je spisovatelka Eileen Chang (1920–1995), potomek kdysi mocného čchingského rodu, která vyrůstala v moderní kosmopolitní Šanghaji. Zkušenost s bouřlivými proměnami městské společnosti i se západní literární tradicí jí poskytla dostatek materiálu k sondám do hloubi čínského nitra i jejich literárnímu ztvárnění. Karen Kingsbury charakterizuje postup, kterým Eileen dosáhla stylistické originality a vytříbenosti, následovně: rozpustíte jazyk a konvence čchingských románů a vyprávění, smícháte je s ironickým, světáckým postojem britských autorů Eduardovského období a pak příběh proženete vizuální představivostí, která si osvojila některé techniky a postupy z hollywoodských filmů. Získáte tak bohatý, přizpůsobivý a výstižný prostředek ke zkoumání středostavovské mysli, tradiční i moderní. Světské fantastičnosti dosáhla vlastně Eileen Chang, dá-li se to tak říct, pozorováním otcova světa upadlé konfuciánské rigidity matčinýma očima moderní emancipované ženy, ovšem s uměleckým odstupem a stylizací. Eileen Chang zůstává dodnes aktuální autorkou především pro svůj zájem o člověka jako jedince, který se potýká se svým okolím i sám se sebou. Mechanismy mezilidských vztahů, vžité představy a morální zásady, stejně jako zcela praktické ekonomické problémy, které jejím postavám stojí v cestě za svobodou a nezávislostí, jsou dodnes, po všech revolucích, stále součástí lidského života. Nejen Šanghaj, ale i Peking má svého vypravěče, spisovatele mandžuského původu Lao Še (1899–1966), jenž ve svých povídkách, románech i dramatech líčí živým pekingským jazykem život města v jeho křivolakých uličkách, čajovnách i za zdmi rodinných sídel v době proměny staré společnosti v novou, moderní, i v době japonské okupace. I v díle tohoto spisovatele se osobitou formou mísí čínské se západním, tradiční s moderním, silně humánní přístup k člověku s ironií, vtipem a humorem typickým pro Lao Šeho tvorbu. Lao Šeho román Rikša vyšel v českém překladu z angličtiny již v roce 1947.

Není možné vyjmenovat všechna zajímavá jména celého dvacátého a jednadvacátého století. Čínská společnost prošla za tu dobu modernizacemi, revolucemi, občanskou válkou, japonskou okupací, osvobozením, hospodářskými a politický- mi kampaněmi i snahou o otevření se světu a ekonomickými reformami a nastartováním hospodářského boomu. A to vše zásadně ovlivnilo život a tvorbu spisovatelů všech generací, mnozí z nich zakusili období uznání i zatracování či převýchovy. Období literární revoluce i revoluční literatury je dnes pryč. Zůstává stále zásadní vliv západní literatury, Kafka, Faulkner, Marquez, Kundera a další, ale i hledání v domácí tradici. Dnešní čínský čtenář je především konzument, podobně jako jinde ve světě. Tržní mechanismy umožňují publikovat díla autorům, kteří nejsou ve Svazu spisovatelů, na druhou stranu komerční uvolnění neznamená naprostou svobodu tisku a rozhodně nezaručuje kvalitu díla. Kvalitních a zajímavých literárních děl však vychází stále dost, čím dál tím větší množství autorů „objevili“ i na Západě. Zvláště v poslední době získali současní čínští spisovatelé ve světě několik významných poct a ocenění, připomeňme poslední Nobelovu cenu za literaturu Mo Jenovi, ale i Man Asian Literary Prize v roce 2007 jedinému Ťiang Žungovu románu Totem vlka (česky Rybka publishers, 2010) o mizející mongolské stepi, vlcích a kočovných pastevcích. Stejná cena putovala v roce 2009 vypravěči čínského jihu Su Tchungovi a o rok později jeho současníku Pi Fej-jümu. Mezi finalisty Man Bookerovy mezinárodní ceny se objevila jména jako Jen Lien-kche, Wang An-i i Su Tchung. Mezi hojně překládané soudobé klasiky patří bezesporu i Jü Chua, jehož román Dva liangy rýžového vína u nás vyšel v českém překladu Petry Martincové. Doufejme, že budou vycházet i další překlady a že si díla čínských moderních autorů najdou cestu k českým čtenářům.

 

Autorka je překladatelka,  doktorandka Pekingské univerzity

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB