Blas de Roblès: Lidé chtějí naslouchat příběhům, aby pochopili svět

Email Tisk PDF

 

Robles přebalBod Nemo, který se objevuje už titulu románu Jeana-Marii Blase de Roblès, není spisovatelovým výmyslem. Označuje jedno ze čtyř míst, která jsou lidem nejhůře dosažitelná z pevniny – říká se jim póly nedostupnosti. Pokud chcete nahlédnout do mapy, hledejte na 48°50 jižní šířky a 123°20 západní délky. S literárním bodem Nemo to ovšem tak snadné není. Ten má co dělat s magií příběhů.

 

 

Podílel jste se na archeologických výzkumech v Libyi. Ještě pokračují?

Ne, bohužel ne. Byl jsem od roku 1986 účastníkem francouzské archeologické mise v Libyi, podílel jsem se na podmořských průzkumech. S počátkem občanské války však bádání skončilo.

 

Tušil jsem to. Libye je ukázkou toho, že se světem se dnes děje něco divného. Co si v takovém světě má počít literatura, spisovatel?

Literatura je nástroj k uchopení světa. Jako spisovatel se snažím skrze literaturu říci něco, co nemůže být řečeno jinak, než právě skrze ni. Ale k Libyi. Když byl zavražděn Kaddáfí, zdálo se mi to skandální. Ne snad proto, že by si jako diktátor nezasloužil podobný konec. Ale byl dostižen za francouzské pomoci. Přitom ani ne šest měsíců před tím byl přijat francouzskými autoritami, s velkou pompou. Nechali ho postavit si beduínský stan v zahradě paláce Marigny, kde jsou ubytováváni oficiální zahraniční návštěvy. A pak připustili, aby byl zabit jako prašivý pes někde v kanalizaci. Napsal jsem o tom článek do listu Le Monde.

 

Jeden z recenzentů o vašem posledním románu napsal, že je vášnivou oslavou síly literatury. Věříte, že literatura má nějakou sílu? A sílu k čemu, k čemu by ji měla využít?

Věřím v sílu fikce. Věřím v magii literatury, v magii příběhu, která ve čtenáři probouzí představivost. A která mu umožní dohlédnout dál, než viděl před tím. Literatura nám dovoluje měnit perspektivu pohledu, a také vidět nově detaily jako skrze zvětšovací čočku. Proto jsem třeba v románu Ostrov v bodě Nemo použil obraz havanských manufaktur na doutníky, v nichž negramotným dělníkům předčítali při práci knihy. Pro mne to je metafora síly literatury, obrázek toho, jak literatura může měnit svět.

 

Ukázku z románu Ostrov v bodě Nemo čtěte ZDE

 

Co vás vede k tomu, že vaše příběhy obepínají celý svět, že nejsou ukotveny jen ve Francii?

Není to úplně pravidlem, že bych v próze opouštěl Francii. Můj první román z roku 1982 – La Mémoire de riz et autres contes / Nestoudnost věcí – se například odehrává v Provensálsku. Ale snažím se umísťovat své příběhy do míst, která jim umožní se naplno rozvinout.

 

Jste známý spisovatel, dosáhl jste značného úspěchu, jste laureátem prestižních cen. Přesto stále zůstáváte věrný malému nakladatelství Zulma.

Jsem jim věrný, protože uvěřili v úspěch románu Tam, kde jsou tygři domovem, který před tím odmítlo asi čtyřicet nakladatelů. Ale nemám důvod měnit vydavatele. Za ta léta se z nich stali také mí přátelé. A věřím v jejich ediční a grafickou práci.

 

Zulma má pestrý okruh zahraničních autorů – Peršany, Korejce, Číňany, Katalánce… V takové společnosti je vám asi dobře, jako autorovi?

Nakladatelství Zulma je velmi otevřené zahraniční literatuře. V katalogu najdete jen čtyři nebo pět francouzských autorů. Přijde mi dobré, že nejsem v zavřeném francouzském prostředí, ale ve společnosti, která je otevřena světu. Zulma ovšem nevydává jen knihy. Zaštiťuje například vydávání revue IntranQu’îllités / Neklidnost, zaměřenou speciálně na haitské autory, zejména poezii. Vyšla už čtyři čísla. A v únoru vyjde první číslo velké, čtyř set stránkové revue Apuleius, nazvané podle latinského básníka, který pocházel z berberského prostředí. Revui jsem založil spolu s Yahiou Belaskrim, Hubertem Haddadem a Abdellatifem Laabiem. Jsme pestrá společnost – alžírský publicista, tuniský prozaik a malíř, marocký básník, francouzský romanopisec narozený v Alžírsku… Snažíme se zprostředkovat pohled na svět optikou Maghrebu. Soudíme, že svět nemá střed. Autorů je mnoho, přispěl například i Jean-Marie Gustave Le Clézio, kterého jistě čeští čtenáři znají…

 

Jeden z českých spisovatelů mi v rozhovoru řekl, že je světový spisovatel, který náhodou píše česky. Také se považujete za mezinárodního spisovatele, už tím že většina vašich knih má velmi pestrá dějiště?

Určitě. Taková definice mi sedí.

 

Jaký význam pak pro vás má francouzština?

Francouzština je můj mateřský jazyk. Ale je to také má vlast, ve které jsem zakotven. Literatura slouží k tomu, abychom vyprávěli příběh, ale také k tomu aby se v plné kráse zaskvěl jazyk, ve kterém píšeme. Využíváme ho k tomu, aby se něco řeklo, ale také aby se to řeklo jistým způsobem.

 

Znám některé české spisovatele, kteří by raději psali anglicky, globálně užívaným jazykem…

Je třeba psát ve svém jazyce. A důvěřovat překladatelům. Sláva jim – je přece fantastické, když někdo dokáže přenést celou krásu textu do jiného jazyka. Už několikrát jsem měl pocit, že některé překlady mých románů jsou hezčí než originál.

 

V souvislosti s Ostrovem v bodě Nemo je pochopitelně vzpomínán Verne. Mé generaci jeho knihy objevil film, jmenovitě skvělé trikové snímky Karla Zemana. Ale mám pocit, že dnešní mladá generace už nad Vernem ohrnuje nos. Je málo akční… Stejně jako Dumas, Conan Doyle či Melville… Kdyby tihle pánové přinesli dnes své knihy v podobě rukopisu do nakladatelství, možná by je vyhnali, stejně jako vás vyháněli z nakladatelství… Je v tom nějaký hlubší záměr, že se hlásíte právě k nim?

Když mi bylo třináct čtrnáct let, tak jsem Verna, Dumase, Melvilla zbožňoval. V tom je náš generační pocit stejný. Ale v souvislosti zejména s Vernem si uvědomuji, že je dnes prakticky nečitelný. Vyprávěl fantastické příběhy, ale v didaktickém hávu. Na tři strany napínavého děje připadá patnáct stran encyklopedických informací. Ale to bylo dáno dobou. U Melvilla je to podobné. Vedle napínavého příběhu o honu na velrybu a vedle dvou skvělých postav najdete na stránkách Bílé velryby dlouhé nezáživné úvahy o zlu, dobru, o křesťanské víře. Jejich knihám dělá dnes velkou službu kinematografie, která ponechá dobrodružství a vymaže didaktiku. Nemám ale strach o mladé čtenáře. Oni mají své knihy a literární hrdiny, jako třeba Harryho Pottera či Artemise Fowla. Chápu, že je upřednostňují před Vernem. Dnešní literatura mluví o aktuálním strachu, který zmítá společností dnes. Je logické, že pán z devatenáctého století se svou neochvějnou vírou, že technický pokrok vyřeší všechny problémy lidstva, si ani neškrtne. K Vernovi mne ale poutá osobní vztah. Díky knize Dva tisíce mil pod mořem jsem objevil krásy literatury. Přečetl jsem ji nejméně pětkrát. Když kapitán Nemo zemřel, plakal jsem, jako kdyby zemřel někdo z blízké rodiny. Ve svém posledním románu jsem mu chtěl vdechnout nový život. Nechtěl jsem psát parodii či pastiš, chtěl jsem napsat dobrodružný román, jaký bych si sám přál číst.

 

V románu Ostrov v bodě Nemo mne velmi zaujal obraz, v němž dělníkům vyrábějící čtečky, předčítá předčítač – tak jako kdysi v kubánské továrně na doutníky. Moderní zprostředkování literárního textu se tu prolnulo s tím nejklasičtějším způsobem vyprávění příběhů. Věříte, že příběh, a tedy i literatura, jsou něčím trvalým?

Člověk je charakterizován i tím, že si dokáže představovat – a navíc z toho má i potěšení. Takže ano, myslím si, že je to něco trvalého. Realita jako taková je ovšem daleko mlhavější, než by se mohlo zdát. To, co prožíváme, vnímáte skrze své smysly. Stejnou situaci může však někdo jiný vnímat naprosto odlišně. Svět, ve kterém by byla pravda dána jednou provždy, by byl děsivý.

 

Zdá se ale, že i svět fantazie může potkat něco děsivého. Vždyť jste sám na scénu svého nového románu uvedl čtečku s výmluvným názvem Bradbury 451?

Literatura bude trvat nezávisle na tom, jakým způsobem se dostává ke čtenáři. Lidé stále chtějí naslouchat příběhům, aby pochopili svět.

 

Nemůže se ale literatura zničit sama? Nadprodukcí? Tím, že je knih příliš mnoho a čtenáři ztrácejí přehled?

Zničit asi ne, ale uškodit si tím může. Naštěstí je tu čtenář, který si i v té změti nových titulů dokáže najít dobré knihy. Perverzní podle mne je ovšem to, že mnoho nakladatelů přistupuje ke knihám jako k nějakému zboží pro supermarket, kniha je zajímá nikoli jako produkt literární, ale jako běžné zboří – a podle toho se k ní chovají. Také proto zachovávám věrnost nakladatelství Zulma, kde takový přístup nemají – vždyť vydávají jen patnáct knih ročně a skvěle vypravených.

 

K vaší poslední knize a k tomu co přijde po ní: po tak opulentní hostině fantazie bude těžké čtenáře připravit čtenářům něco ještě opulentnějšího?

Nesnažím se závodit sám se sebou, pokud jde o plody fantazie. Každá nová kniha je pro mne novou výzvou. Laťku si posunuji sice výš, ale také jinam. Takže jednou se ke slovu dostává barokní košatost vyprávění, jako v románu Tam, kde jsou tygři domovem, jindy – jako v Ostrově v bodě Nemo ­­ – vypravěčská extravagance. Další román bude poklidnější, mnohem víc zakotvený v realitě, ale pro čtenáře možná mnohem hůře uchopitelný.

 

Blas de Robles

Jean-Marie Blas de Roblès se narodil (1954) ve francouzském Alžírsku, většinu dětství prožil v jižní Francii. Studoval filozofii a historii, poté strávil dlouhá léta v Brazílii, Číně a dalších zemích, kde působil především jako učitel. Českým čtenářům se poprvé představil románem Tam, kde jsou tygři domovem, který roku 2010 vydal Host. Ve Francii získal tento román významnou cenu Médicis 2008. Také další knihy vydal v češtině Host: v roce 2011 to byl románb Půlnoční hora, který se dostal do užšího výběru na Velkou cenu Francouzské akademie, loni román Ostrov v bodě Nemo.

 

 

 

 FOTO: Philippe Matsas / Edition Zulma

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 12 Únor 2016 15:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz