Ludvík Vaculík. Tata umřel


Vacukík foto archiv KlímováUmřel přede dvěma hodinami, to nám volal Janek v sobotu. Telefonovala jsem hned Jiřině, řekla, že je to konec jedné naší epochy.

 

 

 

 

Od samého počátku našeho přátelství tehdy v totalitě let padesátých mne zajímalo,

 

kde se brala výjimečnost té rodiny?

Zajímá mne to dodnes.


Nejdříve jsem zjistila to podstatné: jsou na to dva. Ludvík podnikal smělé výboje do prostoru uměleckého i občanského, jak ho vedla odvaha, tvořivost, zuřivost – a Madla ho jistila od země: poskytovala bezpečí a současně zpochybňování (Madla je věrný pracovitý skeptik). Často se přeli o politiku, Madlino přesné a poctivé vidění Ludvík nemohl neuznat, lépe řečeno: právě jistota sebou samým mu umožnila její stanovisko ocenit a přijmout. Ale nikdy jsem nezažila, že by se přeli o domácnost či o věci genderu (takové slovo ještě ani nebylo vynalezeno asi).


Jak jsme se tak ve čtyřech poznávali, zobrazoval se mi význam dětství, někdejších dětských her na vývoj dospělé autority. LV nám nikdy nedal zapomenout, kterak pásával kozy: s kým, kde, kdo pásal dobře a kdo špatně, kterak se pasáčci spolu pasovali a kdo z nich měl nakonec pravdu, kdo byl vítěz... no, přece kdo?


V životopisném románě Sekyra tatínek jezdil na práci daleko do ciziny a nejstarší syn byl mamince mužnou oporou, mladším sourozencům možná i trochu táta. Pro pocit bezpečí stačily tatínkovy opakované návraty a chlapec doma v mužské roli ani nemusel soupeřit – byl zase vítěz! Stal se mladým hrdinou (jak si představuju), aniž musel předtím v zápase přemoci otce a vstřebat jeho řád – mohl si pak s potěšením tvořit řád vlastní, nezpochybněný a neomezený. Zato lásku mateřskou si LV užíval nadvakrát – od maminky rodné a od tolik vzpomínané paní učitelky: ta vytušila talent jako první, přinášela podněty a dokázala osobnost rostoucího chlapce inspirovat, životní sílu obrátit ve tvořivost uměleckou a občanskou. Později do té role ženské inspirátorky a podpůrkyně vstoupila Madla zcela přirozeně. LV ke stáru tu osudovou spřízněnost zhodnotil velmi srozumitelně: že totiž s Madlou pro sebe rostli.


Z dětství takto vítězného, mateřsky obdařeného, otcovsky nemnoho omezeného – skoro neuzavřeného – si pak LV celoživotně uchoval vlastnosti mláďat: hravost, zvědavou vynalézavost, tvořivost, chuť dělatVaculík foto youtube CT legraci, neznalost strachu, důvěru v dobrý osud a možnosti, chuť objevovat a učit se vše nové... jazyky, hru na piano, astronomii, názvy všech indiánských kmenů (jak na něj vzpomíná ze své pražské návštěvy i Philip Roth).


Jednou na podzim 1959 jsem vzala Vaculíkovic dva mladší chlapce na procházku do Stromovky. Nejmladší, v kočárku ještě zcela horizontální, na mne hleděl s pusou staženou strachem a prostřední se nad něj nakláněl, aby malý bratr patřil na známou tvář. Potom prostřední zvedl hlavičku, chytil se kočárku, a jak jsme kráčeli, pozoroval kývání stromů s podzimem náhle holých. „Ty stromy sú tenkééé, jako pííísnička..." řekl náhle – takto spontánně zabásnil OV asi čtyřletý.


Takový maličký kousek příběhu, proč mi utkvěl? Připadá mi jako drobností vyjádřená podstata. Jemnost, porozumění pro druhého, smysl pro přírodu, nadání pro krásné vyjádření, originalita. Dědičné dary rodiny už ve věku tak nepatrném... s velkým přispěním Madly.


Zanedlouho poté se tři nejstarší (LV, MV a OV) vydali k nám koledovat na Tři krále. Vyšla jsem z domu a vidím je, s papírovými královskými korunami na hlavách, v krásně omalovaných papírových královských zástěrách, za tupého socialismu věc nevídaná, v našem domě okna otevřená, v nich na tu divnú věc všici súsedé hledijó – a tu už na mne LV přes celé Janáčkovo nábřeží volá: „Helenooo, ty máš největší břuch z celé Prahýýý!" a takto LV předznamenal naše neobyčejná a skandální a krásná léta šedesátá a za čtyři dny se narodil můj prvorozený.


Ještě jeden polopříběh, o pár let později. Tři bratři MV, OV a JV už jako školní, naše (Klímovic) děti ještě předškolní. Vaculíkovi nás vzali na dovolenou do Brumova, Ludvík nás ubytoval v chalupě svého příbuzného. Byl to už starý pán a vyznačoval se krásným, silným hlasem, asi taky zpívával. Vyšli jsme z chalupy, vydával se vždy za námi a volával: „Pane Klýýýma..." – a chtěl nám sdělovat svůj osudový příběh, jsme přece z Prahy, z novin, a tak jsme ti praví: „Pane Klýýýma, napište to o týýých stromoooch," volával. Můj muž ho vyslechl, a pak ještě několikrát, opakovaně. Náš domácí míval sad a míval alej. Vypěstoval ovocné stromy, mnoho, krásných. Pěstoval je s láskou a pozorností, pracoval na té aleji a na tom sadu léta, vlastně to bylo jeho životní dílo, životní dar dětem a vnukům, jeho pýcha, smysl jeho činění, obrana před smrtelností. Přišel bolševik, zabavil sad i alej. To by ještě sadař unesl, kdyby stromy mohly živit a těšit někoho jiného. Jenže bolševik stromy pokácel, všechny, všechny, všechny. A nechal ležet tak, napořád. Zmarnil živé stromy i člověka. „Ooo, pane Klýýýma, napište tooo!" Nenapsal to nikdo, ani já ne. A já ten nářek slyším dodnes, slyším hlas Vaculíkova domova.


Vaculík umřel, je to konec jedné epochy, řekla Jiřina Šiklová.


Přemýšlím, v čem je rozdíl epoch a jak vyjádřit Ludvíkovu ojedinělost.

 

Slovo nejvýstižnější je mi „řád".

Doba současná unáší zpochybnění hodnot nad míru nejen řádu, ale i vkusu: tuto úchylnost dějin lze chápat jako pozdní odpověď na letitá panování řádů násilných – vlastně neřádů.

Ludvík byl svou povahou řádu vynálezce, tvůrce, dárce, mocný obránce. Potkalo ho životní štěstí, neboť jeho řád se mohl vymezit snadno – od tehdejšího neřádu obecného nebývale výrazného a zřetelného. Cítili jsme v těch šedesátých letech, že je něco velice v nepořádku s našimi životy, dušemi, přírodou. Totalitní systém jsme vnímali jakožto neřád mnozí, nicméně LV byl neobyčejně nadán tento postoj vyjadřovat s originalitou, odvahou a vtipem. Podstatu neřádu odkrýval a potřebu řádu vyžadoval v situacích každodennosti, v situacích jedinečných a srozumitelných. Jeho reportáže a fejetony jsme v Literárkách všichni milovali, mluvil nám z duše: to, co jsme nosili uvnitř sebe jako tíži nesdělitelnou, dokázal vyslovit tak, že jsme svou duši skrze jeho slova poznávali a přijali pak jako vylepšenou, chytřejší a vtipnější. Takto nás i polepšoval.


Ale také i pohoršoval – mne – mohu mluvit pouze za sebe. Na dárce řádu jsou činěny nároky, od těch, kdo řád přijali. Dárce řádu by sám měl být dokonalý, jakožto řádu ručitel a důkazce – podstatou řádu je jeho obecnost, ta jej řadí mezi posvátnosti.


Ludvík a Madla byli na počátku starší než já o polovinu mého života a odtud ode mne ta dcerovská úcta a obdiv. Pracovala jsem v Literárkách hned po fakultě, od počátku let šedesátých, vzhlížela jsem ke starším slovutným kolegům a nedokázala jsem, naivní subjekt, porozumět tomu, kterak mnozí mohou jednat věrni pravdě ve vztazích celospolečenských a nevěrně ve vztazích soukromých. Byla jsem hrdá na přátelství tří dvojic věrných: Klimentovi, Klímovi, Vaculíkovi.


A navíc: kdykoli jsme se s Vaculíkovými sešli, Ludvík chtěl, ať si spolu zazpíváme. Takové potěšení!
Jednou později, na jaře šedesátého osmého, jsme byli můj muž a já u Vaculíků na návštěvě. Hovor plynul v naději celospolečenské, ale mne trápilo něco soukromého, pro Madlu bolest a pro sebe porucha zbožnění: Ludvíkova náhlá nevěra. O této těžké věci nepadlo zmínky, ani ten večer, a do té doby jsme bývali k sobě pravdiví. Při loučení jsem napětí neunesla. Stáli jsme již mezi dveřmi – a tak jsem vyslovila větu zdvořilého protestu. Nato Ludvík vztáhl pravici a mlčky mne udeřil dlaní do tváře. Madla vykřikla a rozplakala se.
Ale jak to, že nebyl hned poté Ludvík svržen ze schodů? Že ho nepohltila propast výtahu? Jak to, že jsme toto vůbec přežili? Přece ani rodiče mne nikdy neuhodili. Odešli jsme. Svět se mi proměnil, svět mužů a žen, počínaje řádem dvojice. Už nikdy pak nebylo, jak bývávalo, ani já ne.

 

Ludvík se rozhodl své počínání jakožto řádu porušování neskrývat, ale obecně sdělovat a nabízet – a to jakožto nového řádu vynalézání.

 

„Toto je pro nás koláč od Madly a toto je ..." a za ruku přiváděl ženu jakousi. Jméno jsem zapomněla. Představil ji přátelům u Pavla Kohouta shromážděným, v ruce druhé pekáč s oním koláčem, který mu s láskou upekla Madla.


Svůj nový řád pak Ludvík představoval čtenářům i knižně.


Těžko mi bylo srovnat si hodnoty a jiným asi také. A jak se naše těžkosti líbily estébákům! Madlu zvali k výslechům, sdělovali jí podrobnosti nevěr a vyzývali ji k rozvodu. Neposlechla je, a tím pro nás vyjadřovala statečnou nezávislou mysl. Estébáci zkoušeli vše, po léta. Později otiskli jakési kompromitující snímky v novinách. Dočkali se odpovědi zcela originální: Karol Sidon, z původního mládeneckého obdivovatele vzešlý, v autora krásných knížek vzrostlý a vzápětí do role pouličního prodavače novin svržený, ty snímky objevil ihned. Nadán mocí kamelota, veden spravedlivým hněvem a vybaven nůžkami z celého vydání tu hanebnost vystříhal. To se čtenáři divili! Cenzuru tak otevřenou ještě nezažili.


Ludvíkův osud se s děním veřejným proplétal celoživotně, tak jak Ludvík usiloval stát se tvůrcem řádu obecného. Po letech jsme se dožili něčeho, co jsme mnozí ani nečekali: státní a občanské svobody. Nový způsob bytí leckoho (třeba mne) překvapil svou obtížností. Čekali jsme, čekala jsem, že jak sejmeme nános útlaku a lži, objeví se skutečnost dosud skrytá, ale bezchybná, životaschopná, zářivá. Objevilo se něco zcela jiného: svět v podobě skoro zárodečné, vztahy nevzešlé či chaoticky vzešlé bez vzájemného poznávání a vybarvování – jako bující rostliny ve sklepě zakryté, neosvícené.
Ukázala se tak dodatečně inspirační a organizační hodnota neřádu.

 

K vytvoření dobrého postoje nyní už nestačilo opřít jej o nesouhlas s mocí: moc se nám totiž přiblížila na dosah a mohli jsme se jí chopit, sami se stát mocí. Jenže ne každý takovou roli chce, ne každý ji umí bez poškození sebe či druhých. Bylo nyní třeba postoje a hodnoty vytvářet nikoli jako pouhou odpověď negací, ale z gruntu nově, s talentem a v poctivosti.
I tehdy provázelo Ludvíka štěstí, neboť i toto nové období společenské ladilo s jeho osobnostním zráním: z role hrdiny, válečníka, vítěze, krále, přirozeně dospíval do věku moudrého starého muže. Nemusel už být vtahován do binárních horizontálních řešení mezi mocí a bezmocí či neřádem a řádem, nebyl už mocí omezován ani definován. Dostalo se mu svobody zvažovat, hledat řád nezávisle a celou duší, domáhat se řádu, který vzlíná od vlhkých kořenů dole po světla nahoře. Postupně se z fascinace neřádem dobíral k vnitřnímu řádu pevnému a laskavému. Národ i jedinec – Ludvík – dozrávali souběžně.
Při hledání podstaty pro nový řád přispěla Ludvíkovi ku pomoci ještě jedna mocnost – hudba. Po pádu inspirujícího neřádu jsme při hledání řádu mohli nyní čerpat ze zdrojů vlastních a hlubinnějších. Hudba je jedním z nich, je řádu výrazem, univerzální všelidský jazyk, jehož pravidla jsou člověku tajuplně vrozena, všem lidem. Každým zazpíváním, zahráním, poslechem, se řád v lidské duši posiluje, sytí a raduje.

 

Hudba vyjadřuje řádu krásu:

člověk naslouchá, zpívá, a každý vzestup či sestup melodie, každý akord a závěr naplňuje očekávání, probouzí a uspokojuje slastné napětí. Písně umí sytit jako jídlo a naplňovat jako láska tělesná. Prožitek hudby slastně obnovuje řád duše. Píseň je jako živý blízký tvor. Jako vzkaz dávných příbuzných. Jako vzkaz toho, koho nelze pojmenovat. Písně – dcery ducha mého. Píseň je poslem bez těla a pravá podoba anděla.


A tak se Ludvík staral, přemýšleje někdy o svém konci, co se stane se všemi těmi písněmi – přece potom?
Jako dříve psával o přírodních úkazech, o zahradě, o rodině, o setkáních na ulici, o brumovském dětství... a to vše poměřoval řádem, který nyní už viděl skutečností prorůstat a který často nechával vyslovovat paní Vaculíkovou – jsa nejen pravdymilovný, ale i lišák. Každotýdenní fejetony se staly svědectvím jeho hledání. A stejně tak jako dříve i nyní čtenáři poměřovali jeho slovy zbytek novin i zbytek světa.
Ludvík umřel, skončila epocha, nikdo jiný takový už není. Pánbůh mu dopřál více let věku, než Ludvík podle rodinné anamnézy čekal. Téměř do poslední chvíle pracoval a až do konce zpíval, opatrován a milován.

 

Mezi dveřmi

Pavel Kohout kdysi napsal Ludvíkovi k narozeninám fejeton, začínal bonmotem: jsou dvě skupiny lidí, jedni Vaculíka mají velice rádi, druzí by ho občas trhli mezi dveřmi: Pavel se zařadil do skupin obou, a tu bych si hned stoupla k němu. Ludvík sám psával, že na jednu věc mívá dvojí názor.


Bylo nemožné Ludvíka nemilovat. Bylo nemožné se s ním nehádat.


Bylo a bude napsáno mnoho o jeho tvorbě a osobnosti, nicméně hodná pozoru se mi nyní zdá také ta druhá strana, jeho vliv na nás, na mne. LV byl přijímán nejen jako vynikající literární tvůrce, ale také jako tvůrce skutečnosti, daleko více než autoři jiní. Podílel se na našich duších.


Mluvil lidem z duše: lidé ho nechali do svých duší vstoupit a část duše mu svěřili, předpokládajíce, že něco za ně nejen vysloví, ale i vykoná. Anebo že se – namísto nich – něčeho jiného zdrží! V obou případech to měl učinit jménem ostatních anebo namísto nich – přece on byl ten hrdina, který měl bojovat za jiné, dávat příklad a dokázat něco, co jiný nemusel, neuměl, nechtěl... A tak to, co leckdo z nás (i já) snáze snesl u sebe, nebyl s to unést a přijmout, pokud totéž činil LV. Vaculíka jakožto hrdinu jsme si přáli mít dokonalého.

 

Je to role archetypu, do níž jsme jej svým obdivem směrovali.

Role archetypu je pro živého člověka pastí, úlohou k neunesení. Před zbožněním, které z člověka učiní života neschopnou modlu, unikal Vaculík provokací – svou pravdivostí až na pomezí únosnosti. Pravdivost ho zachránila a nás taky. Život ve lži, předstírání, mu byl nepřijatelný.


Nicméně, těžko přijatelný mu byl i pravdivě přiznaný život ve hříchu. Proto mu nezbývalo než ten řád měnit, totiž to, co dříve bylo za hřích, přijmout jako alternativu řádu: a tak usiloval stát se dárcem nového řádu. Jedině když nastolil svůj vlastní nový řád i v soukromí, mohl se cítit, že žije v pravdě. Tatáž statečnost, sebejistota, originalita, s nimiž čelil neřádu veřejnému, obecnému, jej vedla při tvorbě řádu soukromého... který pak nabízel ostatním.


Vlastně stavěl pravdivost nad řád: řád se měl pravdě, kterou LV někdy spatřoval jako zveřejnění stávajícího stavu, podřídit. Tím se dostával do sporu sám se sebou: jak mu přibývalo věku, poznával, že pravda není jen vyhlášení stávajícího, že pravda předpokládá soulad s něčím vnitřním, že pravda je řádu součástí. Od vyhlašování řádu světa okolo sebe se obrátil k hledání řádu směrem novým a zejména uvnitř, skrze sebe.


Tím se také zachránil před umrtvující rolí archetypu. Už nemusel mluvit lidem z duše, ani plnit role za jiné. Z duše si správně mluví každý sám. Anebo mlčí.


Tata umřel.


Teď je už mezi pěsničkami.

 

Autorka je psychoterapeutka, v šedesátých letech pracovala v Literárních novinách v rubrice, kterou řídil Ludvík Vaculík

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB