Po „sjezdu“ spisovatelů

Email Tisk PDF

 

sjezd spisovatelůNelze jinak než uvádět to slovo v uvozovkách, neboť ta podnětná dvoudenní konference o literatuře s  literaturou se z několika důvodů, a především z toho hlavního, že tam nebyli spisovatelé, nedá sjezdem uznat, leda jako metafora – výsostná alpská disciplína, dole se stupni vítězů.

 

 

K tématu: Sjezd spisovatelů: Kniha, nebo huť?Kdo je tady spisovatel? (velmi subjektivní poznámka)

 

 

Karel Piorecký se ve své přednášce vyjádřil, že by mu stačilo deset i méně básníků, kteří by se uměli brilantně vyjádřit. Ten počet poetů se tam určitě nenašel, ale co se týče množiny spisovatelů, může být klidný, těch deset tam bylo.

Snad stovka účastníků, z toho někteří, jež mají před první knížkou (znám je), ta třicítka, která přišla druhého dopoledne, leč po obědě se vše napravilo, si přišla na své. Mohli poslouchat takové velikány myšlení, jako je Václav Bělohradský, který kupodivu nebyl tak temný jako v úvodu předseda, také zazněla obava (Piorecký), aby spisovatelé nesklouzli do defétismu; Milan Uhde, poučený pamětník, jehož poznámka, že kolem Sjezdu spisovatelů v roce 1967 nebyli mnozí členy Svazu, a nemohli se tudíž k situaci ve společnosti vyjadřovat, mi připomněla, jak je dobře využitelné (i dnes) zahnat do izolace relativně neakceptovatelné současníky.

V této souvislosti mne napadá jedna z nosných myšlenek, která v šumu pořadu téměř zapadla, že angažovanost, kritika společnosti, v níž umírají bezdomovci a (v níž si dobrý spisovatel nemůže koupit kopírku, protože na ni nemá – znám takového), je zaměňována za útok proti principu demokracie. Bude na přetřesu i myšlenka (Piorecký), jak obstojí výdaj na Literární dům, když je v této zemi milión lidí na hranici bídy? Otázce angažovanosti literatury, potažmo poezie se zabývali další, „buďme sojkami, křičme“ (Ivan Binar). Angažovanost, požadavek, aby uměl spisovatel vyjádřit „nepříjemné pravdy“ (Bělíček), je výsostný, bohužel těžce splnitelný.

Jak se v tomto nepřívětivém světě, který „pohlcuje poslední svobodu našeho bytí“ (Adam Borzič) orientovat?  Stejný řečník pak vyzdvihl úlohu poezie jako „politickou metodu prosvítání“, poezie, jejíž existence nikoli, ale víra v ni se nachází v krizi. Už ne, co tím chtěl básník říci, nic neodhalovat, nenově se prokmitlo, ale přijmout jazykový kód poezie, uvažovat v jiných než rozumových strukturách. „Poezii čte celý vesmír, je zanedbatelné, že ji čte málo lidí…“ (Jakub Řehák).

Spisovatel si musí umět uhájit právo na „bezohledné psaní“ (Ondřej Slačálek) v tom případě však musí umět snést právo na bezohledné čtení – „rozkývaná půda pod nohama“ a všeplatné „vymáchat si v dnešku čumák“ je toho předpokladem (Petra Hůlová).  

Konference druhého dne ilustrovala dravý egoismus významu akce. Debata o způsobech proniknutí české původní tvorby na zahraniční fórum byla ze strany přítomných premiantů (tak do počtu pěti) nejfrekventovanější, nejvíce jiskřila a docela zatížila dopoledne svou intenzitou, na rozdíl od panelových diskusí předchozího dne, které vyznívaly mnohdy neprofesionálně a trapně, nelehkou úlohu měli moderátoři (Petr A. Bílek), i se snahou komplikovat, co nejoriginálněji se prosadit (Petr Fischer).

Příznačně vstoupila do úvah prostřednictvím Kateřiny Kalistové a Blanky Skučkové z Ministerstva kultury část státu, což bylo navýsost potřebné. Stanovisko ministerstva, úvahy o úloze státu (v něm vůči kultuře vstupují další subjekty), čísla, předpisy, vyhlášky, státní politika, snaha o vybudování Literárního centra, které by se mělo orientovat (bohužel či bohudík?) zase jen a jen na zahraničí… Objevily se i promyšlené návrhy ve smyslu nápravy ekonomické situace spisovatelů, potažmo české literatury – „finanční ocenění není měřítkem hodnoty díla“ (Martin Vopěnka), a mělo by být? Měl by nás podpořit samotný čtenář, knihovny, odvody z výpůjček, výpočty sedí, pomohlo by…!?

O českém čtenáři se doneslo, že původní českou tvorbu příliš nečte. Snad jen politování, že se nemůže orientovat v hodnotách, neboť není způsobu, jak čtenáři střední vrstvy hodnoty ukázat, poezie z deníků (a tedy jakýsi návod k hodnocení) zmizela, taktéž literární kritika, její šance podstrčit širšímu okruhu čtenářů knihu a názor na ni, třeba i záporný (často táhne), je z hlediska pojetí kultury v každodenních tiskovinách minimální. Avšak pozor na rozdíly mezi PR texty a recenzemi (P. A. Bílek)! Došlo i na problém nelaskavosti samolibého českého kritického hlasu vůči české próze. Zatímco v západní Evropě existuje názor (Tomáš Zmeškal), že česká původní tvorba zažívá zlatý věk, v Čechách se o tom neví…

Padly i konkrétní nenové návrhy v otázce podpůrných fondů, to vše podmíněno profesionalitou, ať už kulturní či socioekonomickou, při čemž „poloprofesionalita není amatérismem“ (Pavel Janáček); „profesionálové, spojte se“ není myšlenka k přehlédnutí, konference byla toho pokusem.

Z osvědčených literárních mediátorů prýštila erudice, hloubka myšlení, charisma, logika filozofického přístupu křtěná zacílenou přísností, aby nakonec zaznělo to prosté, jednoduché, co každý spisovatel cítí, „co bude čteno, musíte odhadnout sami“ (P. A. Bílek).

A tak se v závěru došlo i k pozapomínaným platónským principům (Richterová), úvahy o významu a smyslu literatury pomohl řešit Kundera v epizodě z dosud do češtiny nepřeloženého románu (Petříček), až se (jako se začalo) vrátila skepse, která vyplývá z režimního (deformovaně liberálního) úhlu pohledu, že kniha je zboží, dílo je pouze sepisování (Miroslav Balaštík), nakladatel to musí vědět nejlépe, je u pramene.

Na pátečním jednání byla cenná ambivalence v myšlení i názorech. Zaznělo postupně, že se poezie nečte, stejně tak, že se čte hodně, že se stává módou, stejně jako že je krize víry v poezii, že končí mélismus verše, stejně jako požadavek vrátit se k hudbě slov…, aniž cituji autory. Jako lidé vyhnání z ráje se nedobereme závěrů, neboť nejsou, jsou jen mezistupně na cestě k božské dokonalosti myšlení, napadlo mě, protože ano i ne jsou pro mne dvě stránky stejné věci.

Jak mi tento způsob myšlení kolidoval s počátky vzniku Asociace, kde revoluční přímočarost a jednoznačnost popřela samu existenci jakékoli literární organizační struktury v Česku, těch stovek organizovaných spisovatelů působících po českých vlastech; zažila jsem to na Festivalu spisovatelů Praha (Vopěnka), v přítomnosti zahraniční delegace. S trpkostí jsem si uvědomila, že právě dnes tady absentují renomovaní, celá plejáda uznávaných, kde jsou špičky z regionů, kde jsou čtenáři, kde je prostor, který by měl být na takové akci, jako je Sjezd spisovatelů v demokratických podmínkách, vymezen pro jejich hlas? Bohužel, protagonisté „sjezdu“ jsou jiní, když se zamýšlejí nad tvorbou, jiní, když si hájí svoje dobývané právo na nový prostor. Bylo třeba se neobjednaně vlomit do snaživě inscenovaného plánu pro získání legitimity existence nové organizační struktury (pokud jen procedurálně, pak bez valného významu). 

Konference skončila. V myšlenkách až vznešená, v perspektivě prosazování sotva mohoucí. Osamocená. Nejen že chybí autority (v čase rokování zemřel doyen spisovatelů Ludvík Vaculík), stranou je také čtenář, bez jeho hlasu, a to je otázka literatury přijímané a působící v síle regionů, nemůže být podle mého žádný problém spolehlivě rozpoznán a žádný záměr spolehlivě naplněn. Toto je úkol (splnitelný?) pro všechny stávající organizační struktury spisovatelů, to je šance skutečného, rozprostřeného Sjezdu spisovatelů, který by naznačené myšlenky rozvinul, autoritativně podpořil a fandil těm, kteří jsou už dnes jako doma v blízkosti píárů, jejichž prsty spočívají na spoušti významotvorných hlasování.

 

Autorka je básnířka a prozaička, místopředsedkyně Obce spisovatelů ČR

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 09 Červen 2015 09:52 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB