Mnichov, který zářil


Plzen Mnichov výstava výřezZ českých zemí se jezdívalo studovat malířství do Paříže. Ale také do Mnichova. Mnichov byl blíž a výuka tu byla stejně dobrá. Navíc, i Mnichov nabízel bohatý výtvarný a kulturní život. Byla to laboratoř nových postupů, sice ne tak oslnivých, jaké vznikaly v Paříži, ale pro vývoj výtvarného umění neméně důležitých. Důkaz najdete v Plzni. 

 

 

 

„Žijeme zde v Mnichově v jakési republice umění, jejíž solidní založení garantuje, že se nevyčerpává naše hlavní pomůcka, jíž je mladá krev,“ napsal roku 1902 mnichovský žurnalista Georg Hirth, zakladatel revue Jugend, od níž se odvíjel německý název pro secesi. Mladá krev do Mnichova těch let, počínaje druhou polovinou 19. století, přicházela zejména na věhlasnou výtvarnou akademii, která jim zaručovala poctivé školení zejména v malbě. Od akademie se ovšem odvíjela existence spolkového a výstavního života, existence výtvarných a kulturních periodik, velkorysé obchodování s uměleckými díly. „Malířům se očividně daří dobře, jejich ateliéry jsou prostorné a nacházejí se mezi pitoreskními zahradami. Zdá se, že obrazy jsou kupovány přímo z malířského stojanu,“ konstatoval už roku 1869 kritik londýnského týdeníku Saturday Review Joseph Beavington Atkinson, i když kus zásluhy na tom Marianne von Werefkinová Večer v Murnauzázraku připisoval cizincům. „Mnichovská škola je ve skutečnosti podporována liberálními cestujícími mecenáši, zejména Američané jsou přesvědčeni, že si musí rozhodně přivézt z Mnichova domů nějaký obraz, a mají nepochybně pravdu. Peníze nelze vynaložit inteligentněji, nikde to víc nevynese.“ A připojme k té chvále Mnichova ještě kus statistiky, jak ji podal v roce 1894 spisovatel Max Halbe: „... s přibližným číslem tří tisíc příslušníků výtvarného umění byl každý sedmdesátý člověk v Mnichově malířem nebo sochařem...“ 

 

Nebyli to ovšem zdaleka jen Němci, kdo se podílel na mnichovském uměleckém zázraku. Mladá krev přicházela z Uher, Polska, Ruska, z Balkánu, Skandinávie, ale i od nás. Umělci z českých zemí představovali na přelomu století třetí nejpočetnější kolonii. Pro některé to byla přestupní stanice před Paříží, jiní – například Ludvík Kuba – absolvovali ale opačnou trasu. Mnichov tak výrazně vstupuje do českých dějin umění – často i doslova, náměty, jak dokládají lepty Viktora Strettiho, akvarely Luďka Marolda a Františka Drtikola, oleje Ludvíka Kuby, fotografie Alfonse Muchy. „Mnichov byl západními Athénami, kde jsme se stýkali s nejlepšími studujícími lidmi celého vzdělaného světa, bez rozlišení národnosti,“ vzpomíná na léta mnichovských studií malířka Zdenka Vorlová–Vlčková. A v ozvěně jako by se ozývalo Kandinského zvolání: „Mnichov, pohádkové město“.

 

Mnichov byl uměním „impregnován“, „prosáknut“. To po mnoha letech vedlo německého historika Heinze Spilemana ke konstatování, že „Mnichov byl koncem 19. století tajným uměleckým hlavním městem Německa.“ Vše to začalo už za vlády Ludvíka I. Bavorského, který rozuměl významu umění pro politickou reprezentaci Bavorska, sám investoval do umění a umělcům přiznával jedinečné postavení. Na důležitém postavení Mnichova na umělecké mapě světa ale nic nezměnil ani Ludvíkův pád z trůnu – na němž se podepsal králův příliš blízký vztah k umělkyni, tanečnici Montézové. Mnichov si postavení umělecké metropole uchoval až do první světové války. Atmosféru města na přelomu 19. a 20. století vystihl Thomas Mann v novele Gladuis Dei: „Nebe je z modrého hedvábí, umění kvete, umění vládne, umění zdvíhá nad město svoje žezlo ovinuté růžemi a usmívá se. Všeobecně uctivá účast na jeho rozkvětu, všeobecně usilovné a obětavé cvičení a propaganda v jeho službách, dobrosrdečné uctívání linie, ozdob, formy, smyslů, krásy převzalo vládu. Mnichov zářil.“

 

Franz von Stuck Faun a nymfaZápadočeská galerie v Plzni si kousek citátu z Thomase Manna vypůjčila pro název výstavy a publikace Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, připravených v rámci projektu Plzeň 2015 - Evropské hlavní město kultury. Expozice je ve výstavní síni Masné krámy na Pražské ulici přístupna do Velikonočního pondělí. Výpravná publikace (vydaná Západočeskou galerií a nakladatelstvím Bárta & Bárta) pak obsah výstavy, navíc se zasvěcenými studiemi a podrobnými komentáři k jednotlivým dílům, uchová pro futuro.

 

Na sto děl od 42 umělců bylo zapůjčeno nejen z muzeí výtvarného umění na území Německa (patří mezi ně například Kunstforum Ostdeutsche Galerie z Řezna, mnichovské Museum Villa Stuck, Museum Wiesbaden, Schloßmuseum Murnau, mnichovská Städtische Galerie im Lenbachhaus und Kunstbau či Der Zweckverband Dachauer Galerien und Museen), z muzeí tuzemských (díla českých a v Čechách působících umělců, kteří prošli Mnichovem, byla zapůjčena zejména z Národní galerie v Praze či Moravské galerii v Brně, ale také z krajských galerií či například z Městského muzea Antonína Sovy v Pacově) i ze soukromých sbírek.

 

Není divu, že se taková výstava, s mnoha reprezentativními zápůjčkami připravovala čtyři roky. Výsledek je ovšem efektní – všechna ta snaha autorů a kurátorky (Aleš Filip, Ivana Jonáková, Roman Musil) vydala krásný plod. Ten – včetně dalších (a zdaleka nejen letošních) aktivit Západočeské galerie připomíná, že toto významné muzeum výtvarného umění by si bývalo velmi zasloužilo nové sídlo. Galerijní novostavba podle návrhu architektů Kuby a Pilaře měla být jednou z velkých investic Plzně jako evropské metropole kultury – zatím ji však připomíná jen model v předpolí Masných krámů. Je zvláštní, že v mnoha různých žalopisech nad Plzní 2015 bývá právě tento fakt smlčen – přitom právě letošní program Západočeské galerie je názorným dokladem, že program „evropské metropole kultury“ vzniká v Plzni a v regionu, jakkoli má mezinárodní dosah. Není sem tedy jen importován, jak často slýcháme od kritiků Plzně 2015.

 

Ale zpět k výstavě. Respektovaná obchodní značka mnichovské malířské školy se prosadila precizním klasickým stylem a náboženskými a historizujícími náměty. V expozici je reprezentují například malby Emanuela Krescence Lišky či Václava Brožíka. Raritou pak je Umučení svaté Ludmily z roku 1864, olej pražského rodáka Gabriela von Maxe (kterému mimochodem v roce 2011 Západočeská galerie uspořádala první novodobou monografickou výstavu), dílo považované za ztracené a šťastně znovu objevené, když ho v kolekci pro maastrichtský veletrh vystavil newyorský obchodník a sběratel Lawrence Steingard. Jeho zápůjčka do Plzně velkoryse pokryla i transport a pojištění. Přes konkrétní pojmenování je Maxův obraz jedním z Gabriel von Max Umučení svaté Ludmily 2řady, na nichž se objevuje mrtvá, ale krásná dívka a kterým byla přisouzena nálepka „malířství neštěstí“. Prý se nad nimi ve výstavních síních plakávalo...

 

Protikladem pak mohou být krásné, ale živé dámy z uměleckých děl fin de siécle. Z mnoha dýchá radostná erotika i dnes, za všechny připomeňme obraz spoluzakladatele Mnichovské secese Franze von Stucka Faun a nymfa či jeho plastiky, ale také olej Lázeň III od Jana Autengrubera. A pak také satiricky hravý Květinový den Thomase Theodora Heineho.

 

Nejbarvitější část výstavy připomíná, že v Mnichově vznikly skupiny Phalanx a Der Blaute Reiter. Mnichovskou avantgardu zastupují Alex von Javlenskij, Vasilij Kandinskij, Marianne von Werefkinová či Gabriele Münterová... Je to vlastně malý zázrak, že můžeme jejich díla vidět. Jednak je zahraniční muzea příliš často nepůjčují, a navíc, právě ve dnech, kdy se v Plzni výstava otevírala, byla například v mnichovském Lenbachhausu zpřístupňována nová stálá expozice, která zahrnuje právě nejlepší kousky mnichovské avantgardy. Nicméně, na výstavě jsou působivě představeni i umělci z českých zemí. Jmenujme alespoň Maxe Horba, člena Osmy, a jeho Mnichovské náměstí, malby Georga Karse, Jindřicha Pruchy, Willyho Nowaka, Eugena von Kahlera, litografie Huga Steinera, kresby Alfreda Kubina...

 

Výstava Mnichov, zářící metropole umění 1870-1918 je ovšem také obrazem pomíjivosti. Po první světové válce Mnichov ztrácel svůj lesk, své kouzlo. „Mnichov už nezáří,“ poznamenává lakonicky kritik a novinář Georg Jacob Wolf. To už je však kapitola, která leží mimo pozornost „zářivé“ expozice.

 

Nicméně, Západočeská galerie má pro rok, kdy je Plzeň evropským hlavním městem kultury, přichystáno ještě několik dalších podobných es. Představí dílo plzeňského rodáka Gottfrieda Lindauera, který proslul jako malíř novozélandských Maorů, představí baroko v západních Čechách, představí „abecedu kubismu“ i nejvýznamnějšího architekta Plzně 20. století Hanuše Zápala. I to jsou důvody, proč v roce 2015 zavítat do Plzně.

 

Reprodukce:

Gabriel von Max, Umučení svaté Ludmily, 1864, olej, plátno, 90,4 x 100,1 cm, Lawrence Steigrad Fine Arts, New York

Foto © Lawrence Steigrad Fine Arts, New York

Franz von Stuck, Faun a nymfa (Škádlení), 1892, olej, plátno, 63 x 64 cm, Národní galerie v Praze

Foto © 2014 Národní galerie v Praze

Marianne von Werefkinová, Večer v Murnau, 1906–1910, tempera, karton, 41 x 40,6 cm, Schloßmuseum Murnau

Foto © Schloßmuseum Murnau, Bildarchiv

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB