Českému malíři k devadesátinám.
Dluhy jsou nepříjemná věc. A vůči čerstvému devadesátníkovi Zdeňkovi Sýkorovi se mi jich za ta (moje) léta nahromadilo dost a dost. Na jedné straně tu jsou zcela privátní, intenzívní zážitky z výstav před jeho obrazy a objekty či z procházek Prahou, za nichž jeho realizace v architektuře, zejména dnes již na úroveň designového řešení interiéru degradovaná keramická stěna v Jindřišské ulici, tvořily či tvoří součást mojí mentální mapy Prahy jako mého města.
Na straně druhé tu přede mnou stále leží nepřehlédnutelná intelektuální výzva jeho díla, jakási hozená rukavice, kterou se mi (ale tady trochu myslím i na své kolegy) zatím nepodařilo zvednout. Tahle chvíle se mi pak zdá být snad poslední čestnou příležitostí, kdy je možné alespoň umořit úroky. Pochopili to tedy nejen obchodníci s uměním a v Galerii hlavního města Prahy, kde chystají vlastně už druhou retrospektivu Sýkorova díla a kde vedle Galerie Benedikta Rejta v Lounech umělcově tvorbě soustavně věnují pozornost, ale nakonec i já. V Moravské galerii v Brně na jubilea moc nedáme, nicméně Sýkorovo dílo u nás připomněl kurátor Dušan Brozman čtyřmi obrazy na výstavě O barvě, která právě končí.
O Zdeňku Sýkorovi se posledních deset let hodně mluví a píše především v souvislosti s jeho mezinárodní reputací (snad každý výtvarný publicista v téhle zemi zaznamenal, že v dlouhodobé expozici moderního umění v pařížském Centre Georges Pompidou visí jeho velký obraz), ale také v souvislosti s cenou jeho prací na českém trhu.
Zdůrazňujeme snad častěji než kdy jindy, jak je Sýkorovo celoživotní dílo důležité, kvalitní, inovativní, koncentrované, nepřehlédnutelné, důležité. Nicméně pomineme-li erudované explikace umělcových tvůrčích postupů od Jiřího Valocha, poslední pokus o vážnou interpretaci Sýkorova uměleckého myšlení pochází z pera již zesnulého Josefa Hlaváčka, někdejšího rektora Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a nedoceněného estetika, výtvarného publicisty a jednoho z mála lidí, kteří se u nás seriózně zabývali sociologií umění. Od té doby jako by se Sýkorovo dílo v českém prostředí stalo výsostně estetickým monumentem, který si zaslouží obdiv, úctu a investice, ale zároveň zůstávalo uzavřeno v ohromující, krásné formě - bereme ho o dost víc než dekor, ale raději trochu míň než intelektuální oříšek.
Přitom je zřejmé, že rozsahem, výrazem, kvalitou a přijetím se Sýkorova tvorba na jedné straně zřejmým způsobem dotýká pevných tradic českého krajinářství a kolorismu (Preisler, Slavíček, Prucha, Šíma, Boštík) a na straně druhé se zdejšímu prostředí vymyká (v něčem podobně Stanislavu Kolíbalovi) důsledným domýšlením principů, na nichž je založena jedna z nejpevnějších větví moderního umění. Budeme-li v případě umělce reprezentujícího jistý typ konstruktivismu či konkretismu konkrétnější, Sýkorova tvorba je zcela unikátní odpovědí na klíčové otázky vztahu obrazového prostoru a „reálného" světa přírody, na výzvu malby pochopené jako autonomní médium, na otázku korelací matematických operací či modelů a jedinečného, osobního výkonu, je řešením vztahu mikrokosmu a makrokosmu, chaosu a řádu, systému a náhody, části a celku. Odtud také pramení pocit jednoznačné patřičnosti Sýkorových přechodů z uzavřenosti, omezenosti závěsného obrazu k trojrozměrnému objektu až do interiéru (Selmoni AG v Basileji, budova střediska řízení letového provozu v Praze), architektury (větrací komíny Letenského tunelu) a urbánní situace (pěší zóna v Gorinchem, chodník a stěna obchodního domu v Litvínově). Na úrovni jedinečného uměleckého osudu je pak celé Sýkorovo dílo důsledným rozhodnutím naplnit individuální zkušenost v interakci s možnostmi úžasu, jež se před ním otevírají prostřednictvím využití neosobního světa matematiky, predestinovaných-programovaných rozhodnutí.
Sýkorova tvorba je ve svých nejradikálnějších výkonech geniální ukázkou konceptuálního přístupu k umělecké tvorbě, jehož důsledným naplněním vznikají smyslově, vizuálně a prostorově vzrušující díla. Stejně jako by neměla být homologie Sýkorovy tvorby s ostatními způsoby poznávání světa, o níž píše v jedné ze svých studií právě Josef Hlaváček, zastíněna formálními kvalitami jednotlivých obrazů, fascinujícím výtvarným vyzněním jeho objektů a realizací v architektuře, bylo by hloupé neuznat právě jejich výjimečně afirmativní aspekt, díky němuž jsou zejména v našem prostředí akceptovány bez výhrad. Možná ono - Josefem Hlaváčkem programově emfaticky užité - Spinozovo označení pro Boha: „natura naturans", tvořící či rodící příroda, nelze přijmout jako definitivní ozřejmění významu Sýkorovy tvorby, avšak lze se díky němu tázat, jak se k sobě mají pojem pravidla či principu a jeho jedinečného užití. Někde tady, v tomto nerozhodnutelném prostoru se rodí vědění, radost, zkušenost a svoboda. Zdeňku Sýkorovi toho ještě hodně dlužím.
Autor je ředitel Moravské galerie v Brně
