Radeckého pomník - dejme už konečně maršálovi, co jest maršálovo!


Radeckého pomník na původním stanovišti. Kolorovaná pohlednice kol. r. 1900. Archiv autora.Ve středu 13.6.2012 v 7,50 přinesl zpravodajský kanál ČT 24 názorový střet mezi zástupci příznivců a odpůrců umístění sochy maršála Jana Josefa Václava Radeckého z Radče (1766-1859) zpět na Malostr. náměstí, ač kvůli inženýrským sítím a kolejím i refýži tramvaje by měla znovu stát o kus dál, než původně, a to blíž kostelu sv. Tomáše.

Přesto je proti návrhu ing. arch. Jana Bárty a spol., řešenému citlivě s ohledem na dnešní stav i potřeby tohoto malebného náměstí, odpor ze strany občanského sdružení Veritas, zastupovaného v televizní debatě p. Zdeňkem Zacpalem.

V diskusi se tu opět – už tradičně - se střetly dva zcela opačné názory: jednak vysoké ocenění jednoznačně pozitivních výtvarných kvalit jednoho z našich nejkrásnějších figurálních pomníků všech dob (autoři bratři Emanuel a Josef Maxové a prof. pražské AVU Tomáš Seidan), celá léta zbytečně deponovaného v lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti, a jednak zastydlý, až středověkým tmářstvím čpící fundamentalismus odpůrců, až cimrmanovsky naivně argumentujících, že tento slavný maršál, jeden z nejlepších českých vojevůdců, byl přisluhovačem Habsburků, za porážky italské revoluce 1848-49 dal během přechodného potlačení „risorgimenta" zabít na 4000 Italů a pomník prý dnes bude „provokovat" poblíž současné italské ambasády. Jak oprávněně namítl arch. Bárta, velvyslanectví Italské republiky (ne království, dodávám) si dnes jistě řeší důležitější věci a pomník by bralo shovívavě. Navíc jde o svrchovaně interní věc ČR, jež Itálii též nenařizuje, kam si umístit jaký pomník. Ostatně, soudím, že ve prospěch osazení mluví už jen fakt, že jsme měli jen málo slavnějších vojevůdců, než Radeckého (Žižku, Prokopa Holého, ale dnes se médii, neschopnými chápat dobu a rozlišovat husitské strany, účelově špiní všichni husité), který navíc měl na svém kontě i celou řadu jiných tažení, než jen italské, jímž slavně završil svou trnitou, leč hvězdnou kariéru profesionálního důstojníka.

Zarytým odpůrcům reinstalace pomníku Radeckého, přistupujícím k tématu výsostně moralisticky a nanejvýš ahistoricky, bohužel asi nikdo nikdy účinně nevysvětlí, že Radecký nás hájil jak v mládí coby aktivní důstojník pod slavným Laudonem na Balkáně proti Turkům, tak poté jako plukovník, generálmajor i podmaršál proti výbojné napoleonské – konzulské i císařské - Francii za krvavých koaličních válek z let 1799-1801, 1805, 1809 i 1813-15, kdy se mnohokrát vyznamenal odvahou i vynalézavostí v kritických, zdánlivě beznadějných a bezvýchodných situacích, a že tehdy svými rozhodnutími coby náčelník dle operačního prostoru nazvané rakousko-ruské tzv. České armády knížete Karla Filipa ze Schwarzenberku, pána na Orlíku, r. 1813 velmi výrazně přispěl jak k záchraně Čech před francouzským vpádem a jejich vydrancováním nepřítelem, tak i k famóznímu triumfu v kolosální „bitvě národů" u Lipska, jenž Napoleona I. a jeho nenasytnou, loupící, paličskou i vražednou mnohonárodnostní soldatesku natrvalo vyhnal ze Střední Evropy až za Rýn a poté r. 1814 k samé Paříži, což donutilo despotu Napoleona vzdát se trůnu, nebo že v l. 1848-49 sice potlačil italskou revoltu, ale těch 4000 padlých Italů (i rakouská armáda měla ztráty) zahynulo v bojích a ne při následných popravách bezbranných zajatců, jak to tehdy v poražených odbojných Uhrách praktikovali „krvavá hyena z Áradu", hanavský levoboček gen. hr. Jakob von Haynau, či chorvatský bán Josip Jelačič anebo v dobyté Vídni gen. Alfred Kandidus Windischgrätz, majitel Tachova a drsný potlačitel pražské vzpoury.

Byl to právě vítězný, navzdory vysokému věku duševně čilý a svému řemeslu dokonale rozumějící 82letý c. k. maršál Radecký, jenž se do postu vrchního velitele rakouské armády v severní Itálii i guvernéra Lombardie a Benátska vypracoval takřka „od píky", a kdo nejen z vojenského hlediska obdivuhodně přemistroval o generaci, dvě, mladší vojenské profesionály, ale rovněž tenkrát přitom svými rozkazy zachránil kulturními památkami mnoha staletí napěchovanou malebnou lombardskou metropoli Milán před zničením i pod přísnými tresty zakázal jakékoli rabování, znásilňování atd.

Vysvětlete někdo, prosím, zastydlým odpůrcům jeho pomníku, že Radecký po celou svou kariéru nebyl žádný tyran, ale – ve zvlčilé polovině 19. věku - až „staromódní" zastánce gentlemanských ohledů k civilnímu obyvatelstvu i geniální vojevůdce, nutící své důstojníky nejprve pečovat o potřeby mužstva, pak až o své. Ne nadarmo byl proto svými vojáky mnoha národností habsburské říše přezdíván „Vater Radetzky" (Otec, Tatík Radecký), a to zejména svou schopnost své vojsko, pestrou sešlost národností i povahových typů, nejen kvalitně vycvičit, ale i účinně zásobovat vším potřebným a dbát o potřeby prostých vojáků jak ve smyslu zajištění viktuálií, ubytování či sanitní péče, tak je dokázal patřičně motivovat a vést k slavným a významným vítězstvím, povzbuzujícím ducha a bojovou morálku, vyžadujíc za svou „otcovskou" péči projevení statečnosti a obětavých výkonů, ale i disciplínu.

V základních premisách hrubě pomýlené sdružení Veritas prý chystá protestní pochod Prahou od Betlémské kaple k parlamentu, kde chce legislativcům předat petici jak proti obnově Radeckého pomníku, tak i mariánského sloupu na náměstí Staroměstském. Ten ale vskutku není symbolem Bílé hory, jak to mylně chápali naši předkové, když ho v popřevratové euforii r. 1918 strhli.... Přitom – podobně jako předtím zbytečně zničená renesanční Krocínova kašna – také sloup na své místo patří. Staroměstskému náměstí chybí podobná zkrášlující výrazná vertikála a konečně bychom v obou případech odčinili nerozumnou zaslepenost minulých generací. Také pražský magistrát by měl pochopit, že obnovou obou pomníků jen zvýší turistickou atraktivitu města, jež o sezónách z přílivu cizinců každoročně žije.

Vysoké výtvarné kvality obou pomníků jsou nesporné, časem důkladně prověřené, projekty jejich instalace hotové. Stejně tak mezitím již došlo k jejich konzervaci či restaurování. Jde jen o to je umístit zpět na svá místa ku zkrášlení české metropole. Kdybychom přijali zcestné argumenty odpůrců, pak by Německo nesmělo mít sochy Bismarcka, Viléma I., maršála Moltkeho a podobných jestřábů, kteří nás pokořili u Jičína, Náchoda, Znojma, Dvora i Hradce Králové, Francie by nesměla pyšnit pomníky napoleonských generálů a maršálů, ba ani krásným Vítězným obloukem na pařížském náměstí Hvězdy, Itálie by nemohla mít pomníky různých obskurních kondotiérů nejen renesančních. A přesto tam dnes obdivujeme o dovolených jezdecké pomníky Sforzy, Gattamelaty a dalších, vnímajíce toliko jejich výtvarné a umělecké kvality, tvořící či výrazně dotvářející génia loci příslušné lokality, a nijak nás už nezajímají krvavé řeže a masakry (mnohdy krutější a nespravedlivější, než byla tažení s Radeckého podílem), jichž se účastnili, ba dopouštěli. Přesto v nich dnes více, než portréty válečníků, vidíme zejména špičková umělecká díla slavných a nevšední invencí nadaných umělců i zručných uměleckých řemeslníků. Obé, projev kvalit a úctu k nim, dodnes upíráme jak Tomáši Seidanovi, tak bratřím Maxovým. Je už opravdu nejvyšší čas s pomníkem maršála Radeckého rehabilitovat i jejich um a talent.

„To je věčný spor o smysl českých dějin", říká moudře historik Univerzity Karlovy PhDr. Milan Hlinomaz, PhD. „Přitom dějiny mají svůj imanentní smysl, který nepodléhá pozdějším ideologickým nátěrům."

Také v případě obou pražských pomníků musejí zbytečně rozdmýchávané vášně, zpozdile vyvolávané nesmyslně moralizující ahistoričností, konečně skončit ve starém haraburdí, kam dávno patří. Oba pomníky a smysluplnost, ba nutnost jejich navrácení veřejnému prostoru i sličnější tváři Prahy už konečně musíme dokázat vnímat výhradně z hlediska estetického a uměleckohistorického, ne zkřivenou optikou v některých popletených hlavách kupodivu dodnes strašícícho antirakouského šovinismu předků.

Na základě stejně zvrácené logiky o.s. Veritas by koneckonců šlo udělat prohabsburského kolaboranta z leckteré tehdy veřejně činné osobnosti, třeba i z Palackého či z Masaryka. Hnutí Veritas si v tomto ohledu ku škodě své, Prahy i veřejnosti nevidí ani na špičku nosu. Laickou nepoučenost nám pomozte zlomit tím, že tento článek poskytnete všem spřízněným duším. Snad prostomyslná naivita či přímo hloupost pod heslem Veritas (pravda) ke škodě nás všech - o přínosu ke zkrášlení Prahy či výnosu z turistického ruchu nemluvě - zase jednou pyrrhovsky nezvítězí...

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB