U knihovny s Petrem Bílkem: o zapomenutém antisemitismu první republiky a zdích oddělujích odlišně smýšlející


David Zábranský se neštítí všedního provozu politiky, Stachova kafkovská biografie vyráží dech a Lidmila Kábrtová si originálně poradila s každodenním žitím v normalizovaném Československu.

Ilustrační foto: Eliabe Costa, Unsplash

 

David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny 2019)

Na drobnokresbu tohoto prozaika moc neužijete. Má rád rozmach dlouhých geografických gest a úvahy o stavu dnešní civilizace. Neštítí se všedního provozu politiky a směle si pohrává i s trapnými výroky a činy svých současníků. Časová hladina, v níž neautorský vypravěč sleduje životní příběh zakladatele nové společnosti, se nachází v budoucnosti vzdálené od nás čtyřicet let. Z výšky nahlížená současnost otevírá panorama od Pekingu a Šanghaje po Kodaň, Berlín a Atény. Zábranský vytrvale buduje ústřední metaforu románu, jíž je zeď. Zeď oddělující od sebe odlišně smýšlející lidi a procházející i útrobami národních států, jak je známe v dosavadní podobě. Žijeme v době úporné nespokojenosti, tak praví Zábranský.

 

Reiner Stach: Kafka/ Roky poznání (Argo 2018/ překlad Petr Dvořáček)

Člověku stojícímu na úpatí Everestu docházejí slova. Třetí díl Stachovy kafkovské biografie svou až nelidskou důsledností také vyráží čtenáři dech. Co se tady dá ještě dodat? Snad jen třetí díl odložit a začít znova od prvního, aby se čerstvé povědomí konce posílilo opakováním počátku. Z českého pohledu působí doba Kafkovy nemoci o to tíživěji, že autor ji sleduje a v pozadí črtá odpudivé rysy antisemitismu první republiky, na nějž jsme při loňských bujarých oslavách pozapomněli. A také se tu poněkud bortí jednoznačnost pověstné Kafkovy závěti přikazující zničit dostupné jeho texty. Poslední dny a hodiny žití pana K. silou fakticity překonávají účin nejpůsobivějších tragédií. „Všechno je na nejlepší cestě,“ píše den před smrtí.

 

Lidmila Kábrtová: Koho vypijou lišky (Host 2013)

Řekli byste, že je to spíš básnická sbírka než prozaická prvotina. Tvoří ji totiž mozaika kapitolek, z nichž každá má pouze padesát slov. Přesto jimi autorka dokázala vyklenout emocionálně působivý, patrně autobiografický příběh. Připomíná to kreslířskou techniku takového Petra Síse, který s trpělivostí mnicha vytečkovává své široce pojaté scény. Kábrtové styl je jemný, ale nikoli titěrný. Její dětská hrdinka trpí trvalou deprivací jak v rodině, tak ve společnosti spolužáků, protože si do života nese svou odlišnost a odtažitost od stáda. Originální je i způsob, jakým si autorka poradila s každodenním žitím v normalizovaném Československu. Výběr reálií z tisku ve sledu let precizními doteky přivolává, co to bylo.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP