U knihovny s Petrem Bílkem: O prohnaných liškách, vodce a proradných intelektuálech


Ilustrační foto: Nino Carè, PixibayPostmoderní příběhování Jiřího Kratochvila, básnická sbírka Petra Hrušky zachvívající se úzkostí z maniakální gigantománie současné civilizace a nadčasové hodnoty Juliena Bendy.

 

 

 

Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město 2018)

Autor (1940) si hraje s česko-ruskými jazykovými floskulemi v té podobě, jaká se u nás zavrtala do mozků pamětníků doby před rokem 1989. Bodré hospodské bonmotiérství (bylo jim to putna, nestály za sežrání, stranická rubaška, molodci, holoubku) přechází amplitudou až ke knižním archaismům (nedostatečně oděn, komsomolská strůj) a předstíraná naivita pomrkává na čtenáře, aby bylo „ponjatno“, že jde koneckonců jen o bajku o lišce a estébákovi. Celé to postmoderní příběhování se rozprostírá od Sibiře až po Kalifornii a časově se upíchlo zhruba doprostřed minulého století. Literární aluze nabízená na obálce (Garnett, Vercors) zvýznamnění textu nijak nepomáhá a autor s ní ani výslovně nepracuje.

 

Petr Hruška: Nikde není řečeno (Host 2019)

Hieratické gesto nesené fragmenty pseudomezopotamských textů na hliněných tabulkách stojí tu v ostrém kontrastu s nedůležitostí květinářství v Livornu, banky v Amsterodamu nebo marketu ve Frankfurtu. Osmá autorova (1964) básnická sbírka se zachvívá úzkostí z maniakální gigantománie současné civilizace (Hala, Sloup, Šroub, Světlomet). Hruškův volný verš má tendenci prozaizovat každodennost, a proto některé básně spějí k pointě, která výchozí situaci zachraňuje a osvětluje její skrytou zvláštnost. Tenká vrstva našeho času se chvěje jako kůže bubnu, když na ni dopadnou dějiny ve jménech měst Ur, Uruk, Lagaš. Na etiketách prázdných lahví od vodky čteme jména vůdců: „stručné dějiny posledního století“.

 

Julien Benda: Zrada vzdělanců (Academia 2018/ překlad Michal Novotný)

Dvaadevadesát let uplynulo od prvního vydání tohoto textu ve Francii. Doslov Jiřího Přibáně k tomuto novému českému překladu se snaží naznačit, jak se postavení a role vzdělanců ve společnosti proměnily a jak se zúžil prostor, v němž jsou schopni smysluplně operovat. Moderním intelektuálům vyčítá Benda, že se vzdali své výlučné povinnosti poukazovat na nadčasové hodnoty pravdy a morálky a že se dávají zlákat pragmatismem a svádět krátkodobým prospěchem. Od konce 19. století si vzdělanci podle něj začali zahrávat s politickými vášněmi. Autor úporně nesouhlasí s teorií, že „intelektuální činnost je hodna úcty, pokud je praktická, a jen natolik, nakolik praktická je“. Copak duchovní řád je náhoda?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB