Tomas Tranströmer: Nejlepší ze třídy


Transtromer-TomasŠvédská akademie opět zaskočila svět. Kdo to je, ten Tomas Tranströmer? ptali se mnozí. Zajisté i u nás, kde je švédský básník, čerstvě ověnčený Nobelovou cenou za literaturu, prakticky neznámý. S výjimkou několika básní v antologii Ostrými paprsky (1999) nikdy u nás od Tranströmera nic nevyšlo. Zcela jinak je tomu na Slovensku. Slovenští čtenáři mají v rukách prakticky celé dílo švédského básníka. Naše otázka Kdo to je ten Tomas Tranströmer? tedy nutně směřovala do Dunajské Lužné, k básníkovi, překladateli a vydavateli Milanu Richterovi:

Käre Milan, bäst i klassen – Milý Milane, nejlepší ve třídě 13. srpna -90 na Gripsholmu. Brzy nashledanou! Toto věnování mi svým úhledným rukopisem napsal do čerstvého výtisku knihy Pro živé a mrtvé Tomas Tranströmer. Bylo to po jeho vystoupení před frekventanty překladatelského semináře v prostorech tzv. vysoké lidové školy v Mariefredu nedaleko zámku Gripsholm, kde si turisté mohou kromě jiného prohlédnout historické skvosty z Prahy, které si kdysi švédští vojáci přinesli domů jako kořist. Třiašedesátiletý básník si našel čas na kus řeči se svými překladateli – a mne, určitě žertem, označil za „nejlepšího". Tehdy jsem viděl Tomase naposledy zdravého. Jeho bledá tvář napovídala, že postavení nejvychvalovanějšího a nejpřekládanějšího švédského básníka ho velice vyčerpává. Pro Biblickou komisi dokončoval překlad starozákonních Žalmů. Od března 1989 absolvoval desítky autorských čtení u příležitosti vydání své nové knihy. V Reykjavíku převzal nejvýznamnější ocenění Severu: Literární cenu Severské rady. Podnikl cestu do USA, kde dostal Neustadtskou cenu za literaturu... Celá 80. léta ve švédské poezii vlastně patřila jednoznačně Tranströmerovi. Udělili mu Petrarkovu cenu, Cenu Aniara, Wallinovu cenu a prestižní Cenu Pilot, sponzorovanou japonským výrobcem psacích potřeb. Na jeho sbírky Divoké tržiště (1983) a Pro živé a mrtvé vyšly téměř dvě stovky recenzí, jedna kladnější než druhá. Navzdory tomu jeho nádherná báseň Být doma je nekonečné z roku 1988 končí profetickými verši: „Měkký svah se začíná sesouvat / a nepozorovaně se mění v propast".

Několik měsíců po našem setkání, koncem listopadu 1990, postihla Tranströmera mozková mrtvice, po které zůstal částečně ochrnutý a téměř ztratil dar řeči. Díky péči manželky Monicy (povoláním zdravotní sestry) se však vrátil do literárního života: v roce 1993 vydal vzpomínky z dob dětství a mládí Vzpomínky mě vidí a v roce 1996 sbírku básní Smuteční gondola. Těch 11 básní a cyklus 11 haiku bylo cosi jako zázrak. Dvě stě recenzí po celé Skandinávii. Literární kritik H. Engdahl (který se později stal stálým tajemníkem Švédské akademie) ve své recenzi kromě jiného napsal: „Němota, která Tranströmera postihla, je zjevná. Každý, kdo jej v posledních letech potkal, ví, že básník už není schopný tvořit slova. A přece disponuje neporušenou sítí náčrtů a poznámek z let, která prožil jako spisovatel. Díky této síti vysílá i nadále – tentokrát z bodu kdesi mimo řeč – svá shrnutí, hutné obrazy a historické narážky. Smuteční gondola je přijímačem, který je zachycuje, a básník odevzdává tento podivuhodný přístroj každému svému čtenáři."

Tomasovo „Brzy nashledanou" trvalo trochu déle než „brzy". Sešli jsme se znovu až na jaře roku 1996, když jsem v knihovně Švédského svazu spisovatelů ve Stockholmu představoval svůj výběr z jeho poezie Básně pro živé a mrtvé. Tenkrát už patřil k jasným favoritům Nobelovy ceny, ale on sám to nebral zase tak smrtelně vážně, jen se usmíval svýma modrýma očima a opakoval to poslední, co mu zůstalo z bohaté pokladnice jeho básnického jazyka: „Ale to je dobře." Tehdy jsem si vzpomněl na jednu pasáž z poemy Baltická moře (1974), ve které Tranströmer píše o jistém skladateli, který upadl do nemilosti svých komunistických šéfů, ti jej „odstranili", zbavili všech funkcí, a když jej po nějaké době rehabilitovali, „a pak to přijde: krvácení do mozku, ochrnutí na pravé straně/ i s afází, dokáže pochopit jen krátké slovní vazby, vyslovuje nesprávná slova./ Povýšení ani odsouzení se ho tedy netýká./ Zato hudba se zachovala.../ ... Skládal hudbu na texty, kterým už nerozuměl - / stejně / cosi vyjadřujeme svými životy / v pobroukávajícím sboru nesrozumitelných slov." Jak přesně předvídal svůj osud! Vždyť verše „cosi chce být vysloveno, ale slova s tím nesouhlasí" z let 1973 nebo 1974 by určitě napsal i teď, ale o sobě. Zato hudba se v něm, nadaném hudebníkovi, „zachovala".

Tranströmerova poezie spočívá na třech silných pilířích – jedním z nich je hudba. Hudba jako motiv, výstavba básně „imitující" hudebně-kompoziční postupy, skladatel a jeho osud jako téma (například ve slavné Smuteční gondole č. 2 jsou to F. Liszt a R. Wagner, jinde Beethoven nebo Schubert), „nálada" nebo vyznění básně předznamenané už názvem (C-dur, Allegro, Lamento, Nokturno, Preludia, Pomalá hudba). I absence tónu nebo zvuku vůbec (němota?) ho dokáže inspirovat: „Existuje zvukoprázdný svět, / existuje štěrbina, / kam mrtvé / pašují přes hranice." Dalšími nosnými sloupy jeho poezie jsou nesporně historie a výtvarné umění. Při čtení jeho krátkých básní, kde děj (lidská činnost) jakoby ustrnul uprostřed přírody, máme silný pocit, že autor svoje verše maloval – jednou na způsob středověkých holandských mistrů, jindy štětcem Matisse nebo Picassa, obrazy a metafory ženou verš ku zjednodušenému symbolu či gestu přesahujícímu realitu, například „Tam, v mechu, leží kameny. / Jeden z nich je vzácný. / Je schopný všechno změnit, / dokáže rozsvítit i tmu. / Je to vypínač pro celou zemi." Dějiny i se svými politickými dimenzemi jsou přítomné v mnohých Tranströmerových básních, ale historii zároveň chápe jako „naše TEĎ". V básni O Historii říká: „Bež jako stopařský pes tudy, kde dupala pravda!" Báseň pochází z poloviny 60. let, když v západní Evropě hrála prim politická poezie nebo tvorba odrážející ostentativním způsobem politické názory autorů (G. Sonnevi, G. Palm a další ve Švédsku). Tranströmera tehdy kritizovali maoističtí a trockističtí literární vědci za to, že v jeho verších převládá smířlivý tón, že se nevyjadřuje k aktuálním politickým otázkám. Autor sám na to reagoval jen tím, že vyzval kritiky, aby pozorně četli jeho básně o „třetím světě" nebo o zemích, kde ještě vládnou diktátoři, například Z afrického zápisníku, či Lisabon. Po vydání jeho korespondence se severoamerickým básníkem a přítelem Robertem Blyem, mimo jiné velkým odpůrcem války ve Vietnamu, Air Mail r. 2001 mu museli mnozí tito kritici (mezitím už „demokraté" liberálního ražení) dát za pravdu... Tomas totiž v dopisech Blyovi pokaždé hodnotil také švédskou a světovou politickou situaci. 17. listopadu 1969 (což je jistě význačné datum) napsal: „Koncem října jsem strávil dva týdny ve východní Evropě... Vyslal mě tam Švédský institut a mojí úlohou bylo vytvořit kontakty mimo oficiálních byrokratických kanálů, ale také jejich prostřednictvím. (...) V Praze jsem nebyl oficiálním hostem, zato jsem měl doporučující dopis. (...) Spisovatelé, dělníci, členové strany, občané... všichni reagovali stejně. Byli milí, srozumitelní a věděli, že představují 99 % veřejného mínění, ale byli přesvědčení o tom, že zbývající 1 % připravuje teror, čistky jako za starých časů. Celková atmosféra se zhoršila těsně před tím, než jsem přijel – Husák dal zavřít hranice. Lidé se zoufale snažili udržet si alespoň nějaké kontakty se zbytkem Evropy... Doufám, že jim budu moci v budoucnu být nějakým způsobem nápomocný. Švédsko se nachází v situaci, kdy se dá něco udělat."

Tranströmera často nazývali také „mystikem" nebo „religiózním básníkem". V létě 1986, když jsem ho společně s východoněmeckým básníkem Richardem Pietrassem navštívil ve Västeråsu, kde tehdy žil, mi řekl: „Mám vůči těmto charakteristikám určité výhrady. Zato obstojí tvrzení, že prožívám svět kolem sebe v hloubi svého tvořivého já takovým způsobem, že skutečnost pokládám za velké mystérium. Moje básně obsahují cosi, co celou dobu poukazuje na vyšší, všedním rozumem neuchopitelnou souvislost. Ale kořeny vězí v něčem velice konkrétním."

Bohatství obrazů, metafor a paradoxů v jeho verších už téměř půl století fascinuje řadové čtenáře i Tomasovy básnické souputníky. Ruský laureát Nobelovy ceny Josif Brodskij se přiznal, že od Tranströmera „ukradl" nejeden obraz. I já jsem si svého času „vypůjčil" jeho styl, když jsem napsal básně o něm a pro něj: Viděno ve sněhu a Tomasovy tváře: „Vesničan s ptačím orchestrem pod paží, // říkám si, když ho vlak veze ke klavíru/ a vikingským hrobem. Tomasi, sbohem!"

Věřím, že to bylo jen „brzy na shledanou!" Vždyť po setkáních ve Stockholmu, Västeråsu, Mariefredu a v Bratislavě, kde jako laureát Ceny Jána Smreka symbolicky odevzdával tuto cenu dalšímu laureátovi, Ludvíku Kunderovi, potom, když v kostele sv. Sofie v makedonském Ochridu hrál při udělení Zlatého věnce levou rukou na klavír, a po mnohých hodinách, které jsem s ním a jeho manželkou Monicou strávil v rozhovoru u nich doma na Stigbergsgatan ve Stockholmu, bychom se mohli a měli setkat i jako laureát Nobelovy ceny a jeho překladatel, jako Tomas a Milan, ačkoli evidentně tím „nejlepším ve třídě" byl a je on. Věděli jsme to vždy a víme to i dnes.

(Ze slovenštiny přeložil Ondřej Mrázek.)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB