Bruckner varuje před infantokracií



04ltn16obalkaPokud by tvorba francouzského prozaika a filosofa Pascala Brucknera byla u nás vydávána s dostatečnou péčí a v reprezentativním výběru, měl by česky čtoucí čtenář k dispozici podněty k zamyšlení nad nejtabuizovanějšími tématy současnosti. Péče a výběr ale dostatečné ani reprezentativní nejsou a představa o Brucknerovi je v tuzemsku značně zkreslená.

Pascal Bruckner (nar. 1948 v Paříži) je v textu na obálce knížky, kterou česky právě vydalo nakladatelství Mladá fronta pod názvem Můj malý manžel (Mon petit mari, 2007), prezentován jako „romanopisec a esejista". S přihlédnutím k francouzské tradici filosofického esejismu, by ovšem bývalo záhodno podtrhnout, že autor je filosof, ba profesionální, vystudovaný na pařížské Sorbonně.

Proti zkostnatělosti a prudérii

Filosofickou dráhu Bruckner započal v roce 1975 prací o utopickém socialistovi Charlesi Fourierovi, na jehož odkaz se coby na jeden ze zdrojů své doktríny odvolávali lektoři marxismu-leninismu, aniž by však byli ochotni prozradit Fourierovu zásadní socialistickou revoluční výzvu proti zkostnatělosti v erotice a proti zpátečnické prudérii. Spolu s jiným významným filosofem Alainem Finkielkrautem pak Bruckner vydává knihu Nový nepořádek lásky (Le nouveau désordre amoureux, 1977), tematicky navazující právě na Fouriera. Jeho nejvýznamnější filosofický spis, odměněný cenou Prix Médicis, nese název Pokušení nevinnosti (La tentation de l´innocence, 1995) a o Brucknerově filosofickém myšlení leccos vypoví i titul jeho práce Tyranie kajícnosti (Tyrannie de la pénitence, 2006).

Téměř nulové zprostředkování filosofie Pascala Brucknera do tuzemských končin nijak nevyvážil úryvek z jeho eseje Melancholická demokracie (La mélancolie démocratique, 1990), otištěný v jednom z posledních vydání exilové revue Svědectví pod nesprávně přeloženým, v době polistopadové matoucím titulkem „Melancholie z demokracie".

Ukázka z Pokušení nevinnosti, jejíž publikaci autor těchto řádků inicioval a poznámkou opatřil v monotematickém čísle časopisu Labyrint (Ženy v umění, 1-2/1997), nám alespoň stručně představí Brucknerovu filosofii, obsaženou v jeho nejvýraznějším, česky nevydaném románu Božské dítě (Le divin enfant, 1992) a zčásti právě i v méně závažně působící novele Mon petit mari.

Privilegia dětí pro dospělé

Prokurátorsko-soudcovské pojetí světa, opírající se o primitivní schéma párových kategorií „vina - nevina", nevede podle Brucknera k nezaujatému posouzení stavu věcí, nýbrž je naopak toliko zatvrzelým zdůrazňováním posuzovatelovy bezúhonnosti. Bruckner odhaluje způsob, jakým je ideologie nevinnosti spojena s infantilismem, se snahou přenést privilegia dětí do věku dospělosti: dítě zaštítěné nevinností se pro dospělé stává idolem a svým voláním po „právech dítěte" dospělí jen maskují úmysl nastolit právo na dětství pro sebe.

Zbožštění nevinnosti ve světě dospělých tak vytváří „svatou rodinu obětí", která v sobě pěstuje ublížené vědomí o „vyvolenosti ponižovaných". Sebemenší projev nepřátelství potom ona obec kvituje rétorickými figurami, v nichž jí není hanba užívat dokonce pojmu „genocida".

Knihu Pokušení nevinnosti, v němčině vydanou pod ironickým titulem descartovského ražení „Ich leide, also ich bin" (Trpím, tedy jsem), kdysi překládal pro nakladatelství Dauphin Lubomír Martínek tak, že dle sdělení nakladatele kniha nemohla vyjít vzhledem k nekvalitnímu, nepublikovatelnému překladatelskému výkonu. Zdrojem hubené informovanosti o jednom z nejvýznamnějších současných francouzských autorů nám proto zůstávají nekoncepčně, bez ladu a skladu česky vydávané Brucknerovy prózy. Před nynějším mladofrontovním vydáním dílka, pojednávajícího o tragikomické metamorfóze otce rodiny ve fyzickou miniaturu, představilo poprvé Brucknera v roce 2002 nakladatelství Motto románem Zloději krásy (Les voleurs de la beauté, 1997), tematizujícím mužský typ senilního Casanovy, jenž svou pomstychtivost cílí proti mladému pohlednému páru. Motto ukončilo vydávání Brucknerových próz v roce 2006 filosoficky poněkud rozpačitě vyznívajícím, sexuálně-vykupitelským románem Láska k bližnímu (L´amour du prochain, 2005).

***

Mezitím přišla na řadu autorova raná próza, díky filmovému zpracování jeho nejznámější kniha Hořký měsíc, jejíž originální název Lunes de fiel (1981) si pohrává s francouzským výrazem „lune de miel" čili „líbánky". „Miel" neboli „med" je tu nahrazen slůvkem „fiel" čili „žluč", správný překlad by tedy měl znít „Hořké líbánky". Vzhledem k výrazu „honeymoon" čili „líbánky" koresponduje anglický titul snímku režiséra Romana Polanského „Bitter Moon" velmi dobře s děním Brucknerova románu o zhořklém výletu mladého manželského páru po moři. Zato otrocký překlad názvu Hořký měsíc, jejž v reedici pro svou Filmovou řadu loni odpapouškovalo i nakladatelství Academia, je zcela nesmyslný.

K minimalizaci možností informovat se o Pascalu Brucknerovi přispělo rovněž zmizení recenzí na Brucknerovy romány, které si nakladatelství Motto kdysi převzalo na webové stránky z deníku MFDnes. Kdo totiž zadá na stránkách Motta heslo „Bruckner", vedle spisovatelova medailonu se mu neobjeví jako dříve texty o Brucknerových knihách podepsané autorem recenzí Alešem Knappem. Ale objeví se mu nabídka svazku neurčité provenience s nejspíš vážně myšleným rádcovským názvem „Jak vychovat šťastné dítě", což v sousedství Brucknerova myšlení působí jako zahořklý pokus o nakladatelský šprým.

Poselství knihy a česká zkreslení

Co si počít s prózou nazvanou Můj malý manžel? Rozhodně nebrat v úvahu anotaci ve věstníku Knižní novinky, charakterizující knihu jako příběh manželského páru, v němž žena je desítky centimetrů vyšší než muž a který se poté, co žena otěhotní, cítí navzdory této nerovnoměrnosti „jako v sedmém nebi". Poselství knihy totiž zní jinak a příběh muže, jenž se narozením dítěte fyzicky zmenšuje a stává cílem sadistické šikany potomků, těžko lze pochopit bez znalosti Brucknerova románu Božské dítě, v tomto ohledu klíčového.

Ano, v Mém malém manželovi se dvojice napřed z přírůstků raduje, otec se dokonce chová jako profesionální kojná. Karta se však obrátí, z otce se stane oběť potomstva, zachraňující si kůži až definitivním odchodem od rodiny.

Čtenáři Brucknerova románu Božské dítě a jeho filosofické práce Pokušení nevinnosti vědí, že na infantokracii čili vládě dětí nenese vinu nikdo jiný než právě dospělí. Ti, kteří ve své edukativní posedlosti chtějí embryo již v lůně matčině vychovávat a vzdělávat - jedním z nejsměšnějších projevů bývá třeba přehrávání reprodukované hudby cílené k břichu těhotné. Zatímco uměle vypiplaný plod - ono „božské dítě" sledované prostřednictvím foetoskopie - se odmítne narodit, diriguje zevnitř jako z velitelského stanoviště tělo i myšlení matky včetně milostného života a pasuje se na jejího nápravce a současně na mesiášského nápravce světa, zlé potomstvo „malého manžela" je stejně jako celá knížka spíše komorní, zkratkovitou karikaturou.

Ve srovnání s výmluvnou fotografií na obálce originálního vydání v nakladatelství Grasset má kresbička Michala Chodaniče infantilní charakter výplodu netalentovaného žáka obecné školy a nezasloužily by si ji na svých obálkách ani knížky Haliny Pawlowské. Kdo prózu s titulem Můj malý manžel čte bez znalosti kontextu, může ji chápat jako oddychovou legrácku a reagovat na ni podle návodu autorky doslovu Jovanky Šotolové. Ta - namísto aby vysvětlila filosofické pozadí Brucknerova literárního myšlení - konstatuje, že kniha je „o tom, jak krutými pány děti dovedou být", což v rozporu s Brucknerem vyznívá jako smířlivecká moudrost utahaných matek.

Doslov, do něhož se vloudil v tomto případě neodpustitelný, další zkreslující nesmysl - originální titul románu Hořký měsíc (Lunes de fiel) zní podle franštinářky (!) Šotolové „La Lune de miel" - je plýtváním papíru navíc z toho důvodu, že sám Pascal Bruckner v závěrečné poznámce na rozdíl od Šotolové vysvětluje, v návaznosti na jakou literární a výtvarnou tradici a v návaznosti na které jeho knihy dílko Mon petit mari vzniklo.

Filosof a prozaik Pascal Bruckner je u nás vydáván nekoncepčně.Autor těchto řádků chválil dne před večerem, když v recenzích Brucknerových próz pro deník MFDnes vyslovil uznání překladatelskému výkonu Dany Melanové. Není jasné, proč překladatelka v Brucknerově závěrečné poznámce převádí výraz „bande dessinée" čili komiks do češtiny jako „kreslený film" (s. 211); jestliže je člověk podle Melanové ochoten na víru se „převrátit" a nikoli správně „obrátit", čertví, možná zde svou roli sehrálo nadužívání předpony „pěre-„ v ruštině. Jasnější naopak je, že překlad je přizpůsoben anotacím v literárních věstnících, poznámce na obálce knihy a koresponduje i s doslovem Jovanky Šotolové tak, aby Pascal Bruckner nebyl v tuzemsku představen jako autor, jenž ironicky varuje před zbožšťováním dětí a před infantokracií. Obzvláště svévolné jsou zásahy na stranách 13-14.

Bruckner v příslušné pasáži označuje narozené dítko s odstupem toliko osobním zájmenem, zatímco překladatelka namísto „uložili jej" uvádí „uložili novorozence", místo „na oslavu jeho narození" píše „na oslavu synkova narození" a výmluvný, vzhledem k potomkově fyziognomii a kojeneckému apetýtu zcela padnoucí zvukomalebný výraz „poupon" čili „cvalík" překládá jako „miminko". Tam, kde je řeč o dětském říhání a zvracení, autorka dodává do překladu podmět „chlapeček", v originále neexistující. A snad aby ani jedno oko čtenářovo nezůstalo suché, je výraz „purger" neboli „provést očistu", nepostrádající zde dávku ironie, přeložen s uslintanou sentimentalitou jako „otřít mu zadeček".

Oči čtenářů, které neradno podceňovat, ovšem suché naštěstí zůstanou a možná i těm, kdo nemají k dispozici francouzský originál, vstanou z celkového vyvedení knížky od obálky přes překlad až po doslov hrůzou vlasy na hlavě. Než plýtvání kapacitami na špatné, zkreslující překlady by v současné chvíli bylo prospěšnější investovat do kvalitní výuky cizích jazyků, do nákupu zahraniční literatury v knihovnách, které se pak čtenáři budou moci věnovat sami, bez takto neprospěšné překladatelské asistence. Kdo čte francouzsky psanou literaturu v originále a k tomu kvalitní literaturu českou, má totiž o hodnotnou lekturu doživotně postaráno.

Autor je literární kritik

Pascal Bruckner: Můj malý manžel, přel. Dana Melanová, vyd. Mladá fronta, Praha 2009, 140 s.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 01 Únor 2010 10:20 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB