Frankfurtská zastavení 2012


ctenari na ulici foto buchmesse.deCeny za každou cenu, takový pocit máme často v mediálním dnešku. Ale na druhé straně – speciálně v kultuře, která je první oblastí, kde se šetří, je cen třeba. A v literatuře úplně nejvíc. Takové ceny se dlouho připravují a po celou dobu až do jejich vyhlášení se o nich píše, diskutuje a spekuluje. A posluchači a čtenáři chtějí vědět víc a utvořit si vlastní názor a jdou a knihu si koupí. Nebo nikam nejdou a knihu si objednají nebo stáhnou z netu. A čtou, jedno v jaké formě.

 

Frankfurtský knižní veletrh, který se i letos už po čtyřiašedesáté pyšní tím, že je největším toho druhu na světě, je olemován a protknut literárními cenami. Hned v předvečer veletrhu je udělována Německá knižní cena. Oproti veletrhu je mladá, ale již renomovaná a určená pro nejlepší německy psaný román roku. Letos byla udělena teprve poosmé. V sedmičlenné porotě byla překvapivě – kromě klasického výběru z novinářů a literárních kritiků – také majitelka jednoho berlínského knihkupectví. Jury se musela pročíst 160 tituly, aby do poloviny září mohla oznámit krátký seznam šesti finalistů. Od tohoto okamžiku se v německém tisku pravidelně věnuje literatuře velký prostor stejně tak jako v rozhlase a v televizi. Množí se autorská čtení a oněch šest titulů shortlistu vychází v nových nákladech, protože první jsou už v tomto okamžiku rozebrány.

Jediná mezi finalisty
Letos byl mezi finalisty jeden 84letý pán, psychiatr a autor – Ernst Augustin – a jeho román Robinsonův modrý dům (Robinsons blaues Haus), dále těžce nemocný Wolfgang Herrndorf, který za román Písek (Sand), nominovaný ve Frankfurtu, vyhrál letos už Knižní cenu lipského veletrhu. Kandidátem byl i nadaný mladý Rakušan Clemens J. Setz s titulem Indigo, 40letý Stephan Thome a jeho román Odstředivé síly (Fliehkräfte) a ve Frankfurtu narozený Ulf Erdmann Ziegler a jeho druhý román Nic bílého (Nichts Weißes). Jediná žena mezi pěti autory, 64letá Ursula Krechelová, cenu získala.
Její román Zemský soud (Landgericht) byl překvapivou volbou – Ursula Krechelová byla také v novinářsko-literárních i v jiných kruzích, v kterých se o současné německy psané literatuře zapáleně diskutuje, nejméně nadějnou kandidátkou.
Krechelová se v Landgerichtu, který je jejím druhým románem, vypořádává s německou válečnou minulostí. Román je příběhem židovského soudce, který musel v roce 1933 utéct před nacisty z Berlína. Soudce Richard Kornitzer a jeho žena Claire svěřili o pár let později svého syna a dceru jednomu dětskému transportu. Kornitzer utekl na Kubu. Příběh začíná v roce 1948, v kterém se manželé po téměř deseti letech setkávají a hledají si byt v rozbombardované Mohuči. Následuje hledání práce a dětí – obojí korunované úspěchem. Kornitzerovy písemné žádosti o odškodnění německým státem končí kompromisem těsně před jeho smrtí o dvacet let později. V poválečném Německu, které se snaží co možná nejrychleji navázat na přednacistickou „normalitu“, nejsou žadatelé Kornitzerova typu vítáni.
Titul Ursuly Krechelové není jednoznačně románem. Autorka se často otrocky upíná na historické prameny příběhu, který je něčím mezi esejí, dokumentem a analýzou – emoce bychom marně hledali.

Kdo se ještě radoval
Další zajímavou cenou, která se uděluje také vždy na začátku veletrhu, je cena za literární překlad – Překladatelská bárka (Übersetzerbarke). Letos ji porota udělila literárnímu kritikovi a publicistovi Burkhardovi Müllerovi za jeho překlady italské literatury. Cena není finančně dotovaná, ale přesto žádoucí a její nositelé též.
Za zmínku stojí bezesporu i cena za Nejkrásnější německou knihu. V tomto roce ji už podruhé získala Judith Schalanská, tentokrát za publikaci Krk žirafy (Der Hals der Giraffe). Její knihy jsou pastvou pro oči i pro ruce. Nelze je nekoupit. Krk žirafy jsem vzala na veletrhu do rukou – má příjemnou lněnou vazbu v přírodní barvě a jeho klasická typografie, elegantní formát, decentní barevnost a nemnoho ilustrací jsou důkazem o správném rozhodnutí poroty. Judith Schalanská je spisovatelka a grafička a získala tuto cenu již podruhé.
A posledním oceněním v mém skromném výčtu je cena, kterou v roce 1989 obdržel také Václav Havel – Mírová cena německého knižního trhu (Friedenspreis des deutschen Buchhandels) – udělovaná vždy poslední den veletrhu. Letos ji převzal čínský spisovatel Liao Yiwu. Muž, jehož osud je úzce spjatý se
4. červnem roku 1989. Tehdy, po masakru na náměstí Tien-an-men, napsal báseň, která putovala ve formě videa po celé zemi, a musel za to na čtyři roky do vězení. Nyní žije v exilu v Berlíně.
V knize Kulka a opium píše Liao o událostech po masakru v roce 1989.
Německé nakladatelství S. Fischer, které vydalo téměř všechny překlady Liaových děl, drželo vydání až do Liaova zdařilého útěku do Německa v tajnosti, aby neohrozilo jeho život. Liao Yiwu obdržel stipendium Německé centrály akademické výměny a Kulka a opium – život a smrt na Náměstí nebeského klidu byla poprvé prezentována na letošním knižním veletrhu.
Po vyhlášení vítězů některé ze soutěží, které od začátku sleduji a tipuji na případné vítěze, se ocitnu v jakémsi vakuu. Skončily spekulace, těšení a všechna tajemství jsou vyzrazena. Až do příští soutěže. Ovšem i v soutěžním meziprostoru autoři píší, knihy vycházejí a mluví se o nich. Sice ne tak intenzivně jako bezprostředně před odevzdáním cen, ale přesto. Kdo ví, třeba se některá z nich dostane do užšího výběru v některé z příštích soutěží...

 

Země dlouhého bílého mraku – Aotearoa – Nový Zéland – jeden a tentýž ostrov v nářečí Maorů, původních obyvatel. Letos je Nový Zéland hostem veletrhu. Příroda? Dovolená? Exotika? Jistě. Ovce? Ano. A také zemětřesení. A problémy původního obyvatelstva a kolonizátorů. Pták kivi? Před tisíci lety, než připlul první katamarán z Polynésie, tu byli jen ptáci. Ale novozélandská literatura? To bude těžší po loňském čestném hostu Islandu, který je opředený mýty a mohl nabídnout dokonce i jednoho nositele Nobelovy ceny za literaturu. Nový Zéland má přinejmenším jednu nositelku Booker Prize (1985 Keri Hulmeová za román Pod denním měsícem).
Nový Zéland je ostrov, na kterém bychom rádi trávili dovolenou, ostrov s nádhernou přírodou, ale střízlivě viděno z hlediska jeho obyvatel – věčná dvojka za Austrálií. 50 mi-
lionů ovcí a 4,4 miliony obyvatel. Polovina původního obyvatelstva starší 15 let nemá ukončené základní vzdělání. A ani jeho literární tradice není vpravdě dlouhá: První kniha byla vydána v roce 1830, první román teprve před
150 lety. Novozélandský svět vydavatelů není rozsáhlý, mnoho autorů jsou samovydavatelé. Nejen z finančních důvodů – mnohdy je to jediná možná cesta k veřejnosti.
Na mezinárodním trhu se novozélandští spisovatelé objevují sporadicky. Máte-li zájem číst něco z Nového Zélandu nebo číst o něm, máte volbu mezi literárně hodnotnými pracemi, které mají s tímto ostrovem málo společného (například Dirigent od Sarah Quigleyové), a spíše lehčí literaturou, nasáklou Novým Zélandem (knihy Petera Walkera nebo Pauly Morrisové) ze života a historie původních maorských obyvatel.
Své hostování na Frankfurtském knižním veletrhu proto Nový Zéland pojal trochu jako „voničku lidových písní a tanců“, olemovanou literaturou. Přiletěly sem – kromě funkcionářů, vydavatelů a spisovatelů – i desítky maorských tanečníků, zpěváků a nezapomeňme na kuchaře!
Při slavnostním otevření novozélandského stánku podotkl viceprezident hostující země Bill English sebeironicky: „Náš národní pták (míněn je kivi) sice neumí moc létat, ale naše mládež to určitě umí!“ Projev pronesl i – jak se sluší a patří – ministr zahraničí Guido Westerwelle. Zlí jazykové tvrdí, že již léta přednáší stejnou řeč, kterou dává lehce upravit pouze v pasáži o hostinské zemi. Přesto se musím zmínit o jedné kolosální větě z jeho projevu. Německo jako kulturní národ popsal vzletně: „Naše přírodní bohatství není pod našima nohama, ale mezi našima ušima.“ Hezký úvod pro maorskou skupinu zpěváků a tanečníků, kteří svým dvacetiminutovým vystoupením posvětili slavnostní otevření stánku.
Stánek sám je velmi zdařilý. Po vstupu do potemnělé haly jsem sice měla pocit jakéhosi déjà vu – prostory se na první pohled velmi podobaly loňské islandské prezentaci. To byl ovšem pouze první dojem.
Po pár krocích obdivuji jezírka s vodou a nad nimi hvězdnou oblohu i pohupující se maketu měsíce. Citáty novozélandských autorů, promítáné na vysoká plátna, se mění v obrázky krajiny a měst a i ty se opět proměňují v motivy maorských tetování. Sem tam jsou umístěna malá zákoutí s liánovitě zavěšenými publikacemi novozélandských autorů. Knihy lze z jejich grifů odepnout a posadit se s nimi na pohodlné pohovky. K veletrhu jich vyšlo přes šedesát. Když z tohoto množství odečteme průvodce, fotografické publikace a kuchařky, literatury moc nezbude.
Proč by měla být situace v novozélandské literatuře jiná než v jiných oblastech života na ostrově? Ideální by samozřejmě bylo, kdyby obě kultury – původní i kolonizátorská, tedy maorská a pákehá, jak jsou v maorštině nazývání ti, co přišli odjinud – profitovaly ze své vzájemnosti. Z hlediska Maorů je minulost ostrova neodmyslitelná od konfiskace půdy, a s tím spojenými důsledky hospodářské i kulturní chudoby. Dnes jsou novozélandské rodiny promíchané – v každé z nich byl nebo je jeden Maori nebo Pákehá. Přesto je Nový Zéland dobrým příkladem toho, čeho lze dosáhnout mezi dvěma rozdílnými rasami.
Jedna ze známých novozélandských autorek je Keri Hulmeová. Napůl Maorka a napůl Skotka, všichni ji znají a všichni, kdo přijedou na ostrov, se po ní ptají. Spisovatelka a rybářka, svůj první dům si dokonce postavila sama. Některé její knihy vyšly v němčině, a to před letošním veletrhem. Jak už jsem psala, je držitelkou renomované britské literární ceny Booker Prize. Získala ji v roce 1985 za román Pod denním měsícem.
K prominentním novozélandským autorům letošního veletrhu patří Alan Duff. Stejně jako Keri Hulmeová je míšenec. Stejně smíšený je jeho image na ostrově. Přestože Duffova mnoho diskutovaná kniha vyšla již před dvaceti lety. V románu Warriors zastává názor, že původní obyvatelstvo nesmí neustále dávat vinu za svůj stav jiným – je z velké části vinno samo. Maorové se po staletí cítí jako oběti okolností a z této situace je velmi těžké vybřednout. Kniha byla měsíce na prvním místě žebříčku bestsellerů a vyvolala vlnu kontroverzních reakcí. Její filmová verze překonala veškeré rekordy návštěvnosti a podnítila vznik různých diskusních fór a iniciativ, zabývajících se situací původního obyvatelstva. Dnes žije Alan Duff ve Francii. Žádný z jeho pozdějších románů neměl takový úspěch jako Warriors.
V doprovodném programu veletrhu je Nový Zéland představován ve všech možných podobách. Těm, kteří si libují v ohlušujícím hluku, mohu doporučit instalaci novozélandské umělkyně Alexy Monteithové v Muzeu moderního umění. Natáčela se při každoročním vojenském cvičení – jde o jakousi performanci vojenských helikoptér.
A jako následnou terapii bych zvolila procházku po frankfurtském nábřeží po tzv. literární objevné cestě. Na různých místech mezi frankfurtskými mosty jsou umístěné plakáty s citáty novozélandských autorů – analogicky k Writer’s Walk ve Wellingtonu.
Novozélandské motto veletrhu Než se u vás rozední ve mně budilo dojem horečné kreativní činnosti v jiném časovém pásmu. Po návštěvě novozélandského setmělého stánku jsem uvolněná a připravená na další zážitky na půdě letošního veletrhu.

Na knižním veletrhu ve Frankfurtu se moc nečte. Jediná čtení jsou autorská, dlouho dopředu plánovaná. Občas vidíme číst i osamělého jedince v malém stánku připomínajícím velikostí kapsle v japonských hotelech. Návštěvníci veletrhu spíše listují tam a zpátky v nákladných publikacích, ve čtečkách nebo v katalozích vystavovatelů.
Na letošním veletrhu se opět hodně předvádí, nabízí, podepisuje a diskutuje a celý je prostoupen stínem obavy ze zcela brzké budoucnosti. Teď již nelze nad čísly z prodeje elektronických knih pouze mávnout rukou, od loňska se zdvojnásobil. Je třeba činů – digitálnách činů na záchranu tisku. Zní to absurdně? Jistě, ale pokud nakladatelství nezmění způsob myšlení a hlavně prodeje, nezachrání ani ta odvětví, která jsou bez tisku nemyslitelná, totiž vydávání uměleckých nákladných publikací, které nelze – doposud – vzít digitálně do ruky. A pak se může také stát, že se frankfurtská Buchmesse bude jmenovat E-Bookmesse.
To, že románům v jejich haptické podobě sice ještě neodzvonilo, ale čím dál hlasitěji odzvoňuje, je nabíledni. Autoři, kteří nemají v kapse smlouvu s některým z renomovaných nakladatelství (i když ani ta není v dnešní době zárukou bezstarostného psaní) se čím dál více uchylují k sebevydávání. Stánek nakladatelství e-publi v hale 3 byl stále obležen. Nakladatelství šlo před čtyřmi lety ve čtyřech online, původně jako ryze print-on-demand servis. Dnes nabízí autorům vydání digitálních knih, audioknih i klasických tištěných. Za lektorát, odbyt, marketing a ostatní služby si účtuje 30 procent z prodeje. I e-publi již vypisuje a uděluje ceny v různých kategoriích – jistě za knihy, které u něj vyšly.
Ovšem i klasická nakladatelství, jejichž prodej E-Booků je stále ještě okrajový, mohou být enormně úspěšná. Letošním jednoznačným vítězem na celé čáře je berlínské nakladatelství Suhrkamp. Možná, že tajemství jeho úspěchu spočívá v krátké charateristice Siegfrieda Unselda, dlouhodobého šéfa a jeho „nakladatelské“ filozofie: „U nás publikujeme autory a ne knihy.“ Ze šesti jmen shortlistu Německé knižní ceny je polovina autorů Suhrkampu.
S problémy rostoucí digitalizace knih bojují samozřejmě i malá nezávislá knihkupectví. Jejich zástupci z celého Německa založili iniciativu „buy local“. Pod záštitou Burzovního spolku německých knihkupců zvali na veletrhu novináře k rozhovorům. Jedná se o princip lokálního marketinku, prakticky stejného jako v potravinářském průmyslu: proč kupovat v létě zmražené jahody z Číny, když rostou na poli za rohem? Za rohem můžeme kupovat i knihy, a když na to přijde i přes internet.
V době před veletrhem jsem přečetla polovinu románů
longlistu Německé knižní ceny a absolvovala několik autorských čtení. Ani jeden z mých favorizovaných se neumístil v užším výběru. Trochu z trucu a trochu ze zvědavosti jsem šla na autorské čtení Arnolda Schwarzeneggera. Přišla jsem sice o patnáct minut dříve, ale přesto pozdě – místa byla do posledního obsazena a na pódiu již seděl sám velký a široký Arnie a záhy představoval svou autobiografii Total Recall. Mluvil spatra, jeho projev byl profesionální a – i když jsem se tomuto pocitu zuby nehty bránila – i sympatický. Jeho poslední věty všechny rozesmály: „Rozhodl jsem se, že v následující fázi svého života budu vyučovat... Mou kariéru lze tedy shrnout do tří slov: Terminator, Governator, Educator.“ Jistě bezpříkladné curriculum vitae a kdo ví, třeba bude jeho kniha zajímavá….

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB