Philip Roth vs. Wikipedie


Roth PhilipZačátkem září uveřejnil magazín New Yorker na svých internetových stránkách Otevřený dopis Wikipedii, v němž se Philip Roth vymezuje vůči heslu, které na anglické Wikipedii pojednává o jeho románu Lidská skvrna (The Human Stain, český překlad Jiřího Hanuše vyšel dvakrát – v roce 2005 a 2009). Heslo podle něj „obsahuje závažnou odchylku od pravdy“, a Roth proto zažádal o její odstranění. Od administrátora stránek se mu však dostalo následující odpovědi: „Chápu Váš argument, že nejvyšší autoritou ohledně uměleckého díla je jeho autor, jenže my potřebujeme sekundární zdroje.“


Proti čemu Roth přesně protestuje? Podle hesla jej k napsání Lidské skvrny inspirovala jiná osoba, než tvrdí on sám. V kritické obci je rozšířeno přesvědčení, že Roth se v románu inspiroval životem literárního kritika Anatola Broyarda, který vyrostl v rodině, jež se považovala za černošskou, ale smíšený původ mu umožnil, aby vystupoval jako běloch. Když si Roth zmínku o podobných dohadech přečetl na Wikipedii, rozhodl se zakročit: v Otevřeném dopise píše, že Lidskou skvrnu inspirovala jistá „nešťastná událost v životě mého zesnulého přítele Melvina Tumina, který třicet let působil jako profesor sociologie na Princetonské univerzitě“.
Tuminovi jednoho dne došla trpělivost se dvěma černošskými studentkami, které se na jeho seminář sice zapsaly, ale nedocházely tam. Otázal se třídy s humorem, jestli dívky náhodou nejsou „přízraky“, anglicky „spooks“, což je i hanlivý výraz pro černocha. Tumin byl kvůli incidentu sesazen z funkce a podle Rotha je tato událost (okopírovaná v románu) „jádrem knihy. Bez ní by žádný román nevznikl.“
Otevřený dopis rozvířil vlnu reakcí i spekulací, proč má Roth něco podobného zapotřebí. V osobní rovině je jeho čin snadno vysvětlitelný: tvrdí, že Broyardem se úmyslně neinspiroval a nechce, aby cizí interpretace překryly jeho hold Tuminovi. Faktem zůstává, že v dopise Roth říká něco, co už se dávno nenosí: já jsem autor, a tudíž mám pravdu. Přihlašuje se tak k pojetí autorství, které je v přímém protikladu k proměnlivému a kolektivnímu autorství Wikipedie.
Dopis představuje kýžený sekundární zdroj a už je do příslušného hesla začleněn, ale těžko říct, jestli Rotha nová podoba hesla upokojila. Jen o málo menší prostor než jeho dopis v ní dostalo vyjádření dcery Anatola Broyarda Bliss. Podle té má Roth bezpochyby právo určit zdroj vlastní inspirace, což ale neznamená, že ostatní si o knize nemohou činit vlastní závěry. Dodává, že Roth byl s jejím otcem v užším kontaktu, než tvrdí v dopise.
Najdou se i jiné nesrovnalosti. V rozhovoru pro televizi Bloomberg Roth na otázku, jestli hlavní postava Silka není založená na někom, koho znal, odpověděl: „Není. Jednu dobu se hodně mluvilo o tom, že Silk byl inspirován novinářem a spisovatelem jménem Anatole Broyard. Anatola jsem trochu znal, ale že je černý, jsem nevěděl.“ O Tuminovi se Roth nezmiňuje. Navíc krom toho, že i Silk je černoch smíšeného původu, existují mezi ním a Broyardem další podobnosti. Oba touží žít život bez rasového stigmatu, při vstupu do armády rasovou příslušnost zapírají a využívají zákona, který umožňoval válečným veteránům studovat. Oba přitahuje bohémská Greenwich Village a oba učí na univerzitě.
To samozřejmě nestačí, abychom Rotha obvinili, že vykradl Broyardův život a teď se to snaží popřít. Jednak nemáme možnost s určitostí zjistit, jak to s jeho inspirací doopravdy bylo, a jednak je Lidskou skvrnu především třeba chápat jako mnohovrstevnatý román, produkt Rothova stylu a invence. Jak píše v posledním odstavci svého dopisu: „Psaní románů je pro spisovatele hrou. Jakmile jsem měl to, co Henry James nazývá ‚zárodkem‘ – v tomto případě příběh roztržitého chování Mela Tumina na Princetonu – pokračoval jsem (...) ve vymýšlení dalších pěti tisíc životopisných detailů, jež dohromady tvoří fiktivní postavu v centru románu.“
Když pouze k vykreslení hlavní postavy je třeba takové množství informací, jak si Roth může být jist, že příběh Anatola Broyarda neměl na Lidskou skvrnu sebemenší vliv? Říká, že o Broyardově černošském původu nic nevěděl, ale zároveň přiznává, že už v padesátých letech se k němu donesly klepy, které něco podobného naznačovaly. Broyard měl také mnoho rysů, s nimiž se Roth, byť mimoděk, mohl identifikovat, a to včetně zájmu o psychoanalýzu. Je s podivem, že Roth, který z psychoanalýzy učinil součást svého literárního rukopisu a hojně se zabývá tématem stáří, nepochybuje, že má po víc než padesátileté literární kariéře přehled o všem, co ho při psaní ovlivnilo.
Je proto špatné, že pro Wikipedii, jak zaznělo v některých reakcích na Rothův dopis, pravda neznamená pravdu, ale ověřitelnost? Encyklopedie založená na subjektivní „pravdě“ místo na ověřitelnosti by měla jen subjektivní hodnotu. Jedním z tajemství okolo celé kauzy pak zůstává, jestli Roth dopisem přijímá pluralitní pojetí pravdy zosobňované Wikipedií – dopis umožnil začlenit Rothovo stanovisko do hesla – nebo toto hledisko pomíjí a „pouze“ se, jako Broyard a Silk, tvrdošíjně staví za subjektivní pohled, za právo žít mimo dominantní pravidla.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB